Moji milí, o druhé neděli vánočního období čteme znovu evangelijní text, kterému jsme naslouchali nedávno, o slavnosti narození Páně. Kdysi se tento hymnický text četl na konci každé mše. Ve starověku teologové alexandrijské školy učili, že samotné zbožné čtení prologu Janova evangelia uzdravuje svět. Je to opravdu text nejen krásný – hymnicky, poeticky krásný – ale také myšlenkově závažný.

Je to text, který tvoří most mezi dvěma duchovními světy: mezi světem židovsko-křesťanské víry a světem řecké filozofie. Spojení těchto dvou světů bylo kolébkou křesťanské teologie, intelektuální reflexe víry. Právě na teologii, věrouku, ortodoxii, tedy správné učení, kladla latinská církev po tisíciletí ohromný důraz. Dnes si uvědomujeme, že někdy tento důraz poněkud zastínil další, neméně závažné pilíře a dimenze víry: ortopraxi, což je správné jednání k Duchu evangelia, včetně diakonie, služby lásky k bližnímu, a liturgii, slavení tajemství víry.

Dnes, po staletích teologických sporů, které v minulosti někdy ústily do tragického násilí, se znovu vracíme k zásadě „Lex orandi, lex credendi“, totiž k zásadě, že teologie, řeč o Bohu, musí vycházet z hloubky modlitby a meditace, z řeči s Bohem, a má ústit do tiché adorace nevýslovného tajemství. Dnes se v učení papežů objevuje to, na co už před koncilem prorocky upozorňoval teolog Hans Urs von Balthasar: že jedním z nejvíce nešťastných schizm v dějinách křesťanství bylo rozpojení teologie a spirituality, učení a zbožnosti.

Jedním z dosud nedoceněných znamení naší doby je fakt, že v době, kdy zanikají mnohé lokální farnosti, zavírají se mnohé kláštery a kněžské semináře, roste zájem o centra spirituality. Možná právě tato centra budou školami papežem Františkem zahájené hluboké synodální reformy křesťanství. Skutečnost, že semeno evangelia padlo záhy do úrodné půdy helénské filozofie, přineslo ovšem významný vklad do celé evropské kultury.

Pro počátky řecké filozofie bylo příznačné tázání po arché, počátku. Co bylo na počátku? Slovo arché ovšem znamenalo mnohem více než počátek v čase. Spíše znamenalo podstatu nebo vládnoucí princip, bytostné určení. Proto odpovědi řeckých předsokratovských filozofů, označujících za arché jednou vodu, jednou oheň, jednou neurčité apeiron, nejsou jenom nějaké primitivní předvědecké kosmologické představy, nýbrž mytologicko-symbolické označení toho, čím svět ve své podstatě je – zda je hluboký a plynoucí jako voda, nebo živý jako oheň a tak podobně.

Prolog Janova evangelia říká, že arché, tedy počátek a vládnoucí princip všeho, je logos. To je opět těžko přeložitelný výraz. Může být překládán jako slovo, ale také, a možná lépe, jako smysl. Podle Janova evangelia je tedy principem světa smysl, který byl na počátku u Boha, a vše bylo stvořeno skrze něj. Svět má tedy logickou strukturu, strukturu logu, je smysluplným slovem, nebo lépe smysluplnou řečí.

Erasmus Rotterdamský překládal onu řeckou větu na počátku Janova evangelia do latiny nikoliv jako to překládala Jeronýmova Vulgáta „Na počátku bylo slovo“, nýbrž „Na počátku byla řeč, promluva, kázání“. To znamená, že svět stvoření je božím kázáním, je boží promluvou. A my jsme součástí této boží řeči. Tomu odpovídá výzva mystiků, vzpomeňme například na Ignáce z Loyoly, hledat Boha přítomného ve všech věcech.

Za řeckým výrazem logos se skrývá ve starozákonních textech hebrejský výraz dábar, který je také mnohoznačný – může být překládán jako slovo, ale také jako událost. Slovo se děje, Bůh se děje. Bůh Židů není statický nepohnutelný hybatel řecké metafyziky. Bůh v Bibli je živý, Bůh v pohybu dějin, Bůh stále přicházející, vše objímá svým slovem, On sám je v tom slově a je tím slovem. Bůh zahrnuje vše a prostupuje vše a zároveň vše nekonečně přesahuje. V Něm, jak učí svatý Pavel, žijeme, pohybujeme se a jsme. Bůh je víc než jakási nadpřirozená bytost kdesi za kulisami skutečnosti, jak si to mnozí představují.

Karl Rahner řekl, že Bůh, jak si to představují 60 až 60 % dnešního lidstva naštěstí neexistuje. Prolog Janova evangelia pokračuje: Bůh, který je nevýslovným tajemstvím, se chce učinit lidem srozumitelným, oslovuje je, posílá své slovo. A pak následuje přelomová věta, která řecké filozofii šokovala: „Slovo, logos, se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Řečtina má pro české slovo tělo dva zcela odlišné výrazy: soma, tělo jako výraz osobní identity, a sarx, hmotné tělo, doslova maso, podobně jako němčina rozlišuje Leib a Körper nebo angličtina Body a Flesh. Překvapivé je, že Janovo evangelium volí výraz sarx, hmotné tělo. Německá víra říká tomuto světu tělesnosti hmotě „ano“. Pro Řeky byl logos vznešený duchovní princip, zatímco tělo, tělesnost, smrtelnost byla u nich v nevážnosti.

Řecký odpor k hmotě pak pokračoval ve filozoficko-mytických spekulacích gnostiků. Gnozi, s jejím pohrdáním tělem, považovali křesťanští teologové za nebezpečnou herezi. Přesto se tato mentalita často vkrádala zadními vrátky do křesťanského myšlení a spirituality, zejména v některých druzích nížší asketiky. Proti rozdělování duchovního a tělesného, proti podceňování hmoty, křesťanství staví jednotu duše a těla, setkání lidského a božského. To je v centru vánočního tajemství – vtělení, inkarnace.

K lidství však patří nejenom duše a tělo, ale také síť vztahů, která lidství teprve vytváří a stále dotváří. Jsou to vztahy s druhými, tedy společnost, a vztahy s přírodním prostředím. Papež František, zřetelněji než jeho předchůdci, zdůraznil vztahový charakter lidství a za hlavní úkol křesťanů označil, zejména dnes, prohlubování vztahů – vztahů v církvi (to je princip synodality), ve společnosti, ale také naše vztahy k přírodnímu prostředí, naši ekologickou odpovědnost. Být křesťany neznamená jen přijmout víru jako soubor tvrzení, náboženských názorů a teorií, nýbrž jako úkol stále utvářet zralé lidství vložené do sítě vztahů uprostřed světa, společnosti a přírody.

Amen.