Moji milí, na prahu nového roku vstupujeme do neznáma. Každá lidská situace s sebou nese určitá očekávání a představy, ale každá lidská situace má také něco, co nemáme předem zcela ve své režii. To platí i o větších úsecích našeho života. Jistě se na začátku roku ptáme, jaký bude ten rok pro nás a pro naše nejbližší, kteří spolu utvářejí náš život. Naše životy jsou však vetkány ještě do širšího kontextu, který zasahuje do našich životů, ať si to uvědomujeme nebo ne. Tak jistě na počátku nového roku je třeba myslet také na to ostatní, co se v našem světě děje. Všechno je totiž nějakým způsobem provázáno, a stále více. Náš svět je na jedné straně stále hlouběji propojený a na druhé straně vidíme rozdělení. To je jeden z velkých paradoxů naší doby. Rozdělení, která jdou skrze národy, společnosti i skrze církev, někdy i skrze rodiny. Na druhé straně je to, že jsme stále více závislí na druhých. Ano, náš život je plný paradoxů.

Když jsem přemýšlel o tomto svátku, uvědomil jsem si, jak sám název slavnosti, slavnost Matky Boží Panny Marie, je plný paradoxů. Jak může někdo být zároveň matkou a pannou? Jak může být Bůh matkou? Kdybychom tyto věci chápali doslova, jsou očividně nesmyslné. Jsou to symbolická a metaforická vyjádření, hádanky pro naše přemýšlení, podobně jako japonské koany. Nelze je řešit jen běžnou racionální logikou, vyžadují určitou změnu perspektivy. Bible je plná takových výroků, hádanek a paradoxů. „První budou posledními, poslední budou prvními.“ „Ti, kdo si chtějí zachovat svůj život, ho ztratí; kdo ho ztratí pro mě, ti si ho zachovají.“ Řada klíčových tajemství křesťanství – jak Bůh může vstupovat do lidského života, jak může být Kristus člověkem a Bohem zároveň, jak může někdo zemřít a vstát z mrtvých – nejsou empirická fakta našeho věku ani pouhé báchorky. Není to něco, co lze smést ze stolu nebo jednoduše přijmout z katechismu. To nás zve k hlubšímu zamyšlení. A k tomuto zamyšlení potřebujeme střízlivý rozum i v oblasti náboženské.

Žijeme v době, kdy si mnozí připomínají větu „Hamletova doba je vymknuta ze svých kloubů a šílí.“ Ano, v mnohém je to šílená doba. Ale právě v šílených dobách si musíme uchovat střízlivý rozum a používat ho tam, kde je to třeba. Je to jeden z velkých darů božích, zvláště v době nejrůznějších fake news, propagandy a ideologických schémat, je třeba si zachovat kritický střízlivý rozum. Ale jsou věci, na které rozum nestačí. Čím více dosahujeme pomocí rozumu a racionality, čím více nám technika a umělá inteligence přinášejí informace, o to více vidíme, jak velký je rozsah toho, co neznáme a nechápeme.

Jedna z definic náboženství je, že to je kultura našeho vztahu k tomu, co je nezmanipulovatelné, co nemáme pod kontrolou, co je mimo naše chápání. Náš svět je plný paradoxů, hádanek a těžko pochopitelných věcí. Zejména to souvisí s poznáním radikálního zla, s kterým se setkáváme intimněji a zblízka, než jsme si kdy dovedli představit. Ano, uvědomíme si, co jsme možná očekávali od nadcházejícího roku právě před rokem. Kdo by si představil, že ruská genocida na Ukrajině bude stále pokračovat, bude si vyžadovat stále větší počty lidí, a že navzdory slibům mocnářů a politiků nevidíme žádnou opravdovou vůli učinit něco, aby tato agrese byla zastavena?

Lidé musí pocítit velké nebezpečí, že pokud tato agrese nebude zastavena, půjde dál – což naznačují zkušenosti z třicátých let, kdy ustupování diktátorům vedlo jen k horším katastrofám. Na začátku loňského roku jsme si nedovedli představit, jak se velký počet našich občanů zachová nezodpovědně v parlamentních volbách. Tito lidé mají zodpovědnost za to, že nyní se o klíčové vládní posty ucházejí osoby z politické scény, kterou Masaryk označoval za patologickou sedlinu společnosti. Tyto osoby, nyní žádají o moc, mají dopad na vývoj naší země. Tento rok bude v mnoha oblastech těžký. Víra nám nedává růžové brýle laciného optimismu. Je třeba se na věci dívat realisticky. Pravda nás jedině osvobodí, a ta může být někdy hořká a trpká. Nemůžeme před ní unikat. Náboženství není uklidňujícím opiem.

Věci, které se dějí okolo nás, i to, co se neustále děje v Palestině a na mnohých místech, jsou znepokojivé. V minulém roce nás opustil muž, který byl pravděpodobně nejvýznamnější postavou křesťanství moderního věku, papež František. Úžasná morální autorita pro celou planetu. Dědictví, které zanechal – velké výzvy, plány a vize – jsou něčím, k čemu je třeba se vrátit, co je třeba promýšlet, zvěstovat a uvádět do našeho života. Společnou cestou, cestou vzájemného naslouchání. Možná svatý rok, který skončil, nasvítil tuto cestu, kterou nastínil papež František, a nyní je třeba se k ní vrátit.

V dnešních dnech těžce hledám slova povzbuzení, protože je nám uloženo dívat se na věci střízlivě a realisticky. Pomáhá mi Pavlův citát: „Kde se rozmnožil hřích, tam se rozmnožila i milost.“ Ano, hřích a různé typy zla jsou v našem světě přítomné, ale apoštol říká, kde se zlo rozmožilo, rozmožila se i milost. Zlo je pro nás často nepředstavitelné, podobně jako pes nemůže pochopit matematické úlohy, lidský mozek nemůže pochopit tajemství zla. I když různé typy zla studujeme a přemýšlíme o nich, je tam něco v základu zla, co zůstává tajemstvím. Nemáme se tím zlem nechat fascinovat. Kde se zlo rozmnožilo, rozmnožuje se i milost.

Toto je tajemství. Milost, boží energie, boží život, která se vlévá do našich životů skrze otevřenost naší víry. I dobro se rozmnožuje a právě tam, kde se rozmnožuje zlo. Pavlovo slovo mě vede a rád bych je předal jako úvahu každému z vás. Nesmíme se nechat fascinovat zlem, jakkoliv je děsivé. Nesmíme podlehnout panice a beznaději. Je třeba vědět, že tam, kde se rozmnožuje zlo, rozmnožuje se i dobro. Ne vždy je viditelné na první pohled, je třeba je hledat. Dílo milosti, božího života v nás, v lidech, ve světě, to je něco, co přichází tiše, skrytě, jako děťátko položené ve chlévě, něco křehkého, nenápadného. Možná takové jiskry dobra a naděje, boží milosti, jsou okolo nás a my je často nevidíme. Je třeba je vidět a docenit.

Bůh vkládá do našich srdcí mnohé zdroje, je třeba je pročistit a spolupracovat s boží milostí. Ona je skutečně přítomna. Není tak nápadná jako zlo, ale je skutečná a nepřemožitelná. Je třeba otevřít oči srdce, abychom ji viděli. Na mnohé věci stačí rozum, a je třeba ho používat. Ale jsou věci, které se našemu rozumu vymykají. Nevidíme budoucnost, na začátku nového roku si uvědomujeme, že tam může být mnoho věcí, které nás překvapí, zaskočí a nebudou to jenom věci špatné. Ano, buďme otevření k tichému božímu působení v nás.

Je třeba umět naslouchat. O Marii v textu se říká, že uchovávala věci ve svém srdci a přemýšlela o nich. Možná bychom se měli učit a inspirovat druhé lidi uchovávat to, co přichází, ve svém srdci, přemýšlet o tom, kontemplovat. Máme možná přinést do světa klidný, kontemplativní přístup k věcem.

Jsme na prahu jedné z největších proměn našeho světa, kterou způsobí umělá inteligence. Tato změna bude mít daleko radikálnější dopad na naši civilizaci a životy než průmyslová revoluce, která přinesla velké změny modernity a změnila scénérii pro náboženství. Dneska přichází něco, co hlouběji změní náš svět. Moje zkušenost s umělou inteligencí, se kterou musím pracovat, mě fascinuje rychlostí odpovědí. Někdy přináší cenné odpovědi a informace. Když hledám své myšlenky, které jsem napsal a zapomněl, umělá inteligence mi je během několika vteřin připomene se všemi citacemi. Na druhé straně mi rychlost odpovědí připadá podezřelá.

Je třeba, abychom některé odpovědi nechali uzrát. Některé věci, když hledáme informaci, nám technika poskytne rychle, ale jsou věci, které vyžadují více než rychlé odpovědi. Když se ptáme, v čem jsme skutečně nezastupitelní, co nemůžeme z našeho lidství delegovat na techniku, možná je to právě schopnost zastavit se a přemýšlet ve svém srdci. Možná je kontemplativní přístup k životu, který se nespokojí s prvoplánovými odpověďmi, nejvíce lidský, co máme opatrovat a vnášet do světa.

Příliš rychlé odpovědi často přeslechnou to nejpodstatnější. My křesťané bychom měli být a církev by měla být laboratoří kontemplativního, klidnějšího, hlubšího přístupu ke skutečnosti, ať už k tomu, co se děje v našich životech, ale i k tomu, co se děje kolem nás. Největší nebezpečí dnes představují ideologie populismu, jednoduché, prvoplánové odpovědi. Ti, kteří přispěchali s takovými odpověďmi a sliby, slaví politická vítězství, ale jsou to lidé, kteří přinesou katastrofy.

Je třeba opatrovat alternativu uchovávání věcí ve svém srdci a rozvažování o nich. Dávat klidnější a zralejší odpověď, nejenom ústy, ale žitím. Ať se nám podaří na cestě kontemplativního, hlubšího, klidnějšího a zodpovědnějšího přístupu k životu udělat v novém roce, v možnostech, které máme, ať už jakýchkoliv, aspoň nějaký krok. Amen.