Moji milí, na první den občanského roku připadá v církevním kalendáři slavnost Panny Marie Matky Boží. Uvědomili jsme si někdy, jaká tvrzení toto sousloví obsahuje? Panna je matkou, Bůh má matku. Není divu, že nevěřící tato tvrzení okamžitě smetou ze stolu jako nesmyslné báchorky. Podobně jsou s nimi hned hotovi někteří věřící. Jsou to dogmata, která učí církev, proto je třeba poslušně a bez velkého přemýšlení je přijmout jako pravdivá, jako tvrdá fakta. Případně je možné k nim připojit různé složité teologické konstrukce.

Opravdu existují jen tato dvě řešení? Nikdy mě odpovědi ateistů, ale ani odpovědi prvoplánových věřících neuspokojovaly. Teprve rozhovory s japonskými jezuity před řadou let mi pootevřely možnou třetí cestu. Mnohá náboženská tvrzení nejsou ani nesmyslné báchorky, ale ani prostá empirická fakta. Jsou to hádanky, paradoxy, koány. Nejsou pochopitelná z hlediska běžné logiky, vyžadují změnu myšlení a perspektivy. Podobný charakter mají mnohé Ježíšovy a Pavlovy výroky: "Kdo ztratí svůj život, ten si ho zachová." "Když jsem slabý, tehdy jsem silný." Nový zákon je plný podobných tvrzení. Člověk musí opustit věčné koleje myšlení. Někdy řešení přichází jako náhlé osvícení.

Bible hovoří svým jazykem o návštěvách andělů. Tak přicházejí nečekaně, někdy ve snu, vzpomeňme na sny starozákonního Josefa, ale i Josefa z Nového zákona. Někdy přicházejí při modlitbě a meditaci. Sen a meditace otvírají ostatně přístup k těm strukturám naší psychiky, které leží hlouběji než naše běžné vědomí. Spirituální teologie a praxe se zabývají kulturou duchovního rozlišování, pečlivého rozlišování toho, co smíme v této oblasti chápat jako boží inspiraci a co jako pokušení, jako pouhou projekci našich přání a obav podle plodů, jaké tyto náhledy v našem životě zanechávají.

Kulturu duchovního rozlišování potřebujeme však nejen při zkoumání našeho vnitřního života, ale i při posuzování světa, životních situací, do nichž jsme vrženi. Také náš svět je plný paradoxů, které se vymykají mnoha navyklým způsobům vnímání a posuzování. Nejčastějším setkáním s věcmi racionálně neuchopitelnými je dnes fenomén radikálního zla. Studenti jdou před Vánoci na přednášku, ale do přednáškové síně vtrhne člověk, který je postřílí. Na Ukrajině a v Gaze si děti hrají na pískovišti, ale přiletí bomby nebo drony a připočtou je k deseti tisícům podobně nevinných a bezbranných civilistů.

Národ, který ze sebe vydal Bacha, Beethovena, Goetheho a Kanta, si ve svobodných volbách zvolil křiklouna, z něhož se vyvine masový vrah, který osobně asi žádného člověka nikdy nezabil. Po této strašné zkušenosti v dnešním demokratickém Německu znovu roste sympatie k neonacistům. Amerika, kolébka moderní demokracie, si ve svobodné volbě zvolila amorálního demagoga, který rozkládá po generace budovanou strukturu vzájemné solidarity svobodného západního světa a naivně koketuje s prohnaným diktátorem, který zná a mistrně využívá všechny jeho vady osobnosti.

Země, hrdá na demokratické státníky, jako byli Masaryk a Havel, otevřela cestu svobodných voleb silnicí k moci lidem, kteří se vynořili z temných koutů, které Masaryk nazýval patologickou sedlinou společnosti. Ani v hrozivých snech jsme si nedovedli představit typ lidí, kteří bez zkušenosti a odborné i morální kompetence budou chtít obsazovat některé vládní posty. Při pohledu na obludárium současné politické scény naší země nám mnohé pasáže Čapkových, Kafkových a Orwelových temných utopií připadají jako reportáže z naší současnosti. Scénář, který se rozvinul v Maďarsku a na Slovensku, snahy ochromit veřejnoprávní média, politickou opozici, kulturní scénu, univerzity, neziskové organizace a občanskou společnost, známe. Ale mysleli jsme si, že toto se u nás nikdy nemůže stát.

Ano, stále ještě máme brzdy takového vývoje. Máme na rozdíl od Maďarska a Slovenska senát, který je pojistkou demokracie. Podaří se však letos mobilizovat zodpovědné občany, aby při senátních volbách nevydali temným silám populismu i tuto důležitou instituci, které se nepřátelé demokracie vždycky chtěli zbavit? Ano, máme po desetiletích v čele státu prezidenta, na jehož dnešní chování můžeme být opravdu hrdí. Ale může být dlouhodobě dostatečnou hrází proti politickému barbarství? A kolik osobností ze světa kultury, vědy a církve bude mít odvahu a vytrvalost mluvit statečně do svědomí společnosti a vydržet všechny štvanice, s nimiž musejí počítat?

Přátelé, dlouho jsem hledal pro začátek nového roku povzbudivá a nadějná slova. Jistě je dobré dětčeně pamatovat na to, že přes všechny hrozivé vlny zla ve světě i doma může většina z nás dosud žít v klidu, relativním bezpečí a relativním blahobytu. Že v občanské společnosti a zejména mezi mladými lidmi je stále dost odhodlání postavit se tendencím k autoritářství a připravit se na změnu toho, v čem jsme se ocitli, demokratickou pokojnou cestou. Jistě stále máme důvody k naději, že v Evropě převládne vůle k jednotě a odmítnutí nezodpovědného nacionalistického národního sobectví.

Ještě stále máme naději, že naši občané nedopustí, aby naše země opustila krvácející Ukrajinu. Že v naší národní mezigenerační paměti je dost živá zkušenost s politikou ústupu diktátorovi, jehož imperiální plány dnes kopíruje Vladimir Putin. Ještě stále máme naději, že hrozba války, před kterou nemůžeme dnes zavírat oči, zůstane jen hrozbou, že v lidech zvítězí rozum, svědomí a zodpovědnost.

Dnes jsme hovořili o fenoménu radikálního zla, který je v dnešním světě nepřehlédnutelný. Jistě je třeba využít všechny poznatky psychologie, sociologie, politologie a mnoha dalších vědních oborů, které nám pomáhají racionálně odpovědět na otázky, odkud se tyto konkrétní projevy zla berou a jak s nimi zacházet. Tato zkoumání nelze podceňovat a ujišťuji vás, že jejich studiu věnuji mnoho času a energie. Nicméně jsem hluboce přesvědčen, že zlo je ve svém jádru tajemstvím, mysterium iniquitatis, tajemství nečistoty, jak psal sv. Pavel, že se vymyká možnostem uchopení lidského rozumu.

Jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, tak lidský mozek není schopen pochopit tajemství zla, napsal jeden moudrý rabín. I teologické a filozofické teorie, podle mého názoru, jsou jen omezenými pokusy o vysvětlení. Zlo je koán, hádanka, biblické příběhy o původu zla, například v prvních kapitolách knihy Genesis, nejsou ani pouhé báchorky, ani empirické dějinné skutečnosti, nýbrž mocné obrazy, plné paradoxů, příběhy k meditaci na způsob práce s koány.

Potřebujeme teologii a spiritualitu, která nás učí žít s paradoxy, s otázkami, které nemáme potlačovat, a na které nemáme jednoduché racionální odpovědi. Podstatné je pro mne slovo sv. Pavla, že když se rozmnožilo zlo, hřích, tam se rozmnožilo také dobro, milost, boží dar, boží život v nás. Také milost je tajemstvím přesahujícím pouhé racionální uchopení. Požehnání Das Heilige, jak učil významný fenomenolog náboženství Rudolf Otto, je Mysterium tremendum et fascinans, tajemství děsivé i uhrančivé, fascinující.

Náš lidský život, naše dějiny a i ten malý kousek dějin, nový rok, je vždy dějištěm zápasu a prolínání světla a tmy, dobra a zla. Málokdy se vyskytují v krystalicky čisté podobě. Přátelé, z celého srdce vám přeji, aby světlo, které svítí uprostřed temnot, nás všechny provázelo a vnitřně proměňovalo po celý rok. Amen.