Jak už jsem na začátku řekl, dnešní liturgie nás vybízí k tomu, abychom rozjímali o rodině. Protože, ať se nám to líbí nebo ne, rodina je a zůstává srdcem našich životních cest. A v dobrém i ve zlém má rodina, z které pocházíme, nebo ta, kterou bychom chtěli mít, nebo kterou jsme si sami vytvořili, vlastně obrovský vliv na náš život, na všechno, co prožíváme, utváří naši osobnost, naše touhy.

Víte, člověka možná až nutí k úsměvu, že i Bůh sám chtěl rodinu zažít. A přivádí ho k úžasu, že si k tomu vybral vlastně rodinu tak neobvyklou, zvláštní, komplikovanou, která se tolik liší od těch našich představ ideálních rodin. Panenská matka, adoptivní otec, syn, který je Bohem. A přesto všechno, co prožívali, má vlastně shodnou dynamiku s tím, co prožíváme v rodinách my sami.

A to už v tom příběhu s výraznými teologickými rysy, kde je vlastně Ježíš přirovnáván k Mojžíšovi. Vypráví o prvních letech Ježíšova života, když byl nucen uprchnout do Egypta, pro Žida nepřátelského území. Můžeme si jenom představit, jak to byl těžký život. Vlastně život nelegálních přestěhovalců v cizí zemi. Jaké úsilí bylo potřeba, aby byli přijati, aby si našli nějakou práci mezi lidmi odlišné kultury. Stejně tak to vidíme i dnes u mnoha lidí, kteří prchají před válkou, chudobou, v zoufalé snaze najít si lepší život.

Ale i když nejsme uprchlíci, mnoho rodin je v obtížné situaci. Víte, a první obětí těch všech různých krizí je vždycky naděje. Energie, kterou věnujeme přežití, nám totiž bere čas na společné chvíle, na plánování, na naše sny. A přesto, a to je to na křesťanství krásné, právě v téhle úmorné každodennosti chce být Bůh hledán a nacházen. A tak ta nejdůležitější úvaha k tomuto svátku by měla vycházet právě z toho každodenního života Marie a Josefa.

My jsme často, bohužel, zvyklí rozdělovat ten náš čas na pracovní dny a víkendy či svátky. Ten týden nějak přežijeme a pak ten víkend tamto rozjedeme. Protože jedna věc je ten opakující se nudný běh dní, jiná věc je událost, na kterou se opravdu těšíme s radostí. Jedna věc je únava z každodenní práce, jiná věc je opojení letní dovolenou. A tak tomu je vlastně i v naší víře. V neděli, pokud to zvládáme, si vyhradíme 50 minut na mši a pak jsme během týdne zavaleni povinnostmi. Ostatně i během vánoční noci nás možná zaplavila atmosféra něhy a útěchy. A je krásné, že tomu tak bylo. Možná před těmi jesličkami, když jsme stáli a dívali se, jsme si představovali všechny ty anděly a pastýře před jesličkami.

A druhý den, třetí den, co zbylo po těch andělech a pastýřích? Já jsem přemýšlel o tom, jakého rána se vlastně probudil Josef. Viděl jsem ho rozcuchaného po noci, kterou strávil v chlévě. Možná se snažil rozdělat oheň, požádat svého souseda o trochu jídla. A v duchu organizovat ten návrat domů bez újmy pro dítě. Viděl jsem ho, jak najednou dospěl, jak se snažil vypořádat s mnoha malými potřebami novorozence a rodičky. A kdo ví, kolikrát se i Josef ptal sám sebe, co se to v tom jeho životě vlastně děje.

Vždy ten syn, který mu byl darován, je přece Božím synem. A proč tedy zažívám to, co zažívám, tu všednost a obyčejnost? Kde v tom všem je vlastně Bůh? A možná si vzpomenete i, jak to bylo s vámi. Kolik snů jste měli, když jste vstupovali do manželství. A potom námaha, bezesné noci plné starostí. A přesto myslím, že to stejné zakoušeli i Marie a Josef.

Nebo vy, kteří máte problémy v práci. Možná i Josef prožil neklidné noci. Možná on byl nucen požádat o půjčku, aby si mohl v Nazaretu otevřít svou dílnu. A ženy, které zasvětily svůj život péči o děti, a poprvé v zrcadle uviděly svůj šedý vlas. Možná ten stejný smutek prožívala i Marie. Víte, ale to všechno nás přece učí, že Bůh přichází, aby bydlel právě v této každodennosti všedního dne.

Boha přece nemůžeme hledat jenom o svátcích. On je přece ve všem, v tom, co prožíváme. A v tom všem, co prožíváme, můžeme tvořit a nacházet jeho království. Kéž by každý z nás v těch svých všedních dnech kolem sebe dokázal vytvořit aspoň metr čtvereční toho Božího království. Můžeme prožít mystickou zkušenost a růst v poznání Boha skrze tyhle obyčejné věci každodenního života.

Můžeme možná vážně vypracovat skutečnou teologii plenek, špinavého oblečení, mystický traktát o povinnosti dětí a školní docházce, duchovní cestu, zplácení hypotéky. Tou skutečnou mimořádnou novinkou křesťanství je vlastně to, že se vtěluje do našich každodenních životů. A Bůh se rozhodl přebývat v té banalitě a dávat smysl plynutí všedního dne.

A tak ta svatá rodina Marie, Josef a Ježíš nebyla nějaká vysněná, výjimečná rodina. Ideální rodina, která by se vyhýbala všem každodenním starostem, únavě a nedorozuměním. Taková rodina neexistuje a nikdy neexistovala. Svatá rodina byla svatá hlavně proto, že měla ve svém středu Boha, Ježíše.

A možná právě tohle je to v těch našich rodinách podstatné. Uvědomit si, že manželství samo o sobě není smyslem, cílem. Ale že manželé společně ten smysl a cíl hledají. A činí tak s vědomím, že to je cesta, neustálé stávání se a proměna. Ano, někdy únavná a všední, ale věřím, že i krásná.

A tak teď, když stojíme na konci kalendářního roku, bychom si měli položit otázku, co je v tom našem životě to skutečně podstatné. Možná se tady pohled mladých lidí bude lišit od pohledu těch, kteří mají za sebou už mnoho let. Přesto si ale myslím, že se všichni shodneme na tom, že rodina je důležitá. A že bychom se za naše rodiny měli modlit. Svěřme tedy Bohu naše vlastní rodiny. Ty, z kterých pocházíme, ty, které máme, nebo ty, které bychom chtěli mít. Se všemi těmi útrapami, radostmi, starostmi. Se všemi těmi nedostatky. Ale i se vším tím dobrem, které si dokážeme navzájem dávat.