Moji milí, jsem si vědom toho, že i když je venku zima, i když pod vámi topíme a ještě nám táhne otevřenými dveřmi, krátké kázání je projevem lásky k bližnímu. Ale zase i téma je tak strašně závažné, že nemůžeme zůstat u nějakého „tydly-fydly“ na housličky. Proto odkazuji dnes na tu delší verzi, která je na YouTube, a pokusím se nějak úsporně říci aspoň to nejdůležitější, co mám tento den na srdci.

Ano, slavíme slavnost svaté rodiny nazaretské a je třeba vytknout před závorku, že v tento den celá církev blahopřeje všem, kdo měli a mají odvahu uzavírat manželství v křesťanském duchu, to znamená se slibem lásky, úcty a věrnosti na celý život, což může být poměrně dlouho. A kteří také berou tento slib vážně a zůstávají mu věrni i v mnoha krizích a těžkých situacích, které život přináší. Zároveň je to čas projevovat úctu všem, kdo mají odvahu do tohoto světa rodit a vychovávat děti podle Božího zákona. Ano, to je třeba v tento den zdůraznit a já bych se chtěl připojit se svou gratulací a projevem obdivu a úcty ke všem, kdo se snaží o lásku a stabilitu v rodinách.

Ale řekneme-li A, je třeba říci i B. Vy dobře víte, že je jakousi tradicí v našem kostele už po řadu let, že se stává takovým azylem na tento den pro lidi, kteří dost dobře nesnášejí ta obvyklá tradiční kázání, která zaznívají v tento den v kostelích, jako jsem to kdysi nesnášel i já. Nevím, jestli to dále trvá ve většině kostelů. Já do mnohých z nich, kromě toho našeho, tak často nechodím a někdy si říkám, že se musím vypravit převlečen za slepou žebračku, abych slyšel, co se na ten den o svátku říká. Často tam zaznívaly takové velmi sentimentální řeči na oslavu tradiční rodiny. Ale co je to tradiční rodina?

Slyšíte, jsou pochody za tradiční rodinu, mnozí politici se hlásí k tradiční rodině. Co je to tradiční rodina? Je to biblická rodina, kde bylo mnohoženství? Je to řecká, antická rodina, kde byly přijímány stejnopohlavní svazky? Je to středověká rodina, je to měšťanská rodina 19. století s patriarchální postavou muže a poslušnými dítkami a ženou, nebo je to dnešní rodina? A potom která? Evropská rodina, západní rodina, nebo rodina v arabských zemích, nebo v Africe a Asii? Tyhle řeči o tradiční rodině mi připadají velice ahistorické. Dnes máme genderová studia, kterým je třeba věnovat i určitou pozornost. Ta nám říkají, jak se model rodiny a role muže a ženy v dějinách proměňují a zřejmě se budou proměňovat i nadále.

Tak tedy, co mají na mysli ti, kdo se zapřísahají tradiční rodinou? Rodina se skutečně mění a v naší době mně se zdálo, že tahle ta klasická kázání oslavovala takovou tu měšťanskou, v tomto smyslu klasickou rodinu 19. století: patriarchální otec, poslušná žena, poslušné dítky. Ale to je rodina, kterou ten kazatel sám nemá, kterou nemají jeho posluchači a kterou nemá většina lidí, i těch, kteří dnes sedí v kostelních lavicích. Když připravujeme každý rok desítky mladých dospělých lidí na křest, většina z nich nepochází z těch rodin. Většina pochází z rodin, které se nějakým způsobem rozpadly, a i na tyto lidi je třeba myslet.

Já jsem skutečně chápal jako něco velmi zraňujícího, když tyto rady o rodinné idyle byly snášeny na hlavy lidí, kteří takovouhle rodinu nemají. A těch je stále více. Nemůžeme odpovídat jenom nářkem na to, že to je zkažená naše společnost, která je individualistická, konzumní, materialistická a sobecká. Ano, to je jeden aspekt věcí. Ale to, že ta tradiční rodina se z velké části rozpadá, má i určité objektivní příčiny.

Ano, je zde úplně nové chápání role a důstojnosti ženy a rovnosti pohlaví. To je něco, před co se nemůžeme vracet zpátky. Je tu požadavek, aby děti nebyly jenom poslušné, ale aby rodiče se svými dětmi hovořili a společně řešili problémy. Takovéty americké filmy, které sem přišly po roce 1989, měly jeden pozitivní aspekt v tom, že tam lidé viděli, že v Americe, když jsou problémy v rodině, si rodiče sednou s dětmi a debatují o tom. Tohleto u nás nebylo zvykem, že by se s dětmi nebavili o těch problémech, které by společně řešili.

Žijeme v době, kdy se obrovsky mění socioekonomický kontext rodiny. Ta tradiční rodina, jestli něco takového můžeme nazvat, převažující v 19. století, utrpěla už velké rány otřesem průmyslové revoluce, která zasáhla různé země, České země velice výrazně, na rozdíl třeba od Slovenska nebo i části Moravy. Dneska jsme na prahu nové socio-kulturní revoluce, která bude mít ještě daleko hlubší důsledky než industriální revoluce. Zavádění umělé inteligence a digitalizace, včetně velikých změn v hospodářství i ve struktuře společnosti a struktuře rodin. To, na co jsme byli zvyklí ještě v době mého mládí, kdy chodíte do práce na 8,5 hodiny a máte obvykle jednoho zaměstnavatele, to v té proměňující se společnosti nebude tak časté. Mnoho lidí bude pracovat z domova prostřednictvím počítačů, možná to bude znamenat také jiný typ rodinného soužití.

Objevují se nové fenomény, jako byla pandemie, která naprosto otřásla společností. Pro mnohé lidi to naopak znamenalo objevení důležitosti rodiny. Setkal jsem se s řadou lidí, kteří říkali: „V době pandemie jsme si vlastně uvědomili, jak je důležité, aby rodina byla spolu.“ Někteří lidé si řekli: „Já jsem přestal se honit za tím, abych měl další zaměstnání a více peněz. Pro mě bylo vlastně hrozně důležité, že jsme také nějakým způsobem spolu.“

Změny společnosti přinesou také změny rodinného života. O tom je třeba střízlivě přemýšlet. Tohle nezměníme prostě nějakými moralistickými kázáními, pochody pro rodinu a pochody za život a tak dále. To nejsou záležitosti pochodů, to je záležitost střízlivého uvažování a hledání cesty mezi různými extrémy. Jedním extrémem je snaha zachovat nějaké struktury, které neodpovídají dnešní době. Druhým je prostě naprosté ignorování důležitých mezilidských hodnot, které jsou i v mezigeneračních vztazích.

Další věcí je, že rodina, kterou ještě já pamatuji, byla mezigenerační rodina. Dnes možná v nastávající době ty spory mezi generacemi budou jedním z velkých sporů. Rok 1968 a kulturní revoluce 60. let přinesly do popředí ideál mládí. Od té doby se stáří, které klasická společnost poskytovala velkou úctu, začalo chápat jako handicap, který je třeba kosmeticky nějak vylepšit, jako nemoc svého druhu. Zatímco zažil jsem to několikrát v Japonsku, je tam obrovská úcta ke starým lidem. Nevím, jak daleko se to bude dále šířit. To samozřejmě souvisí také s tím, že starší lidé nesli určitou tradici a vědomosti, a ty vědomosti, které dnes přicházejí, jsou prostě nové. Stará generace je spíše dezorientovaná. To se pak promítá i ve volebních výsledcích a tak dále.

Když se ztrácí respekt a úcta ke stáří, může se eutanázie, za kterou se v naší společnosti lobuje, stát velice nebezpečnou zbraní. Je třeba tyto věci promýšlet. Nemůžeme ani v církvi se s tím vyrovnávat nějakými zbožnými frázemi a bušením do stolu a opakováním tradičních hodnot. Často lidé, kteří se zaklínají rodinou, bývají diktátoři a lidé jim sednou na lep a volí potom opravdu příšerné postavy, jenom proto, že jsou zvyklí mluvit, že jsou pro rodinu, že jsou pro kriminalizaci potratů a že jsou pro to či ono.

Nemůžeme vidět problém společnosti jenom tím úzkým zaměřením na sexuální morálku. Tady je mnoho věcí k důkladnému promýšlení, a pokud církev bude opakovat jenom fráze a nepůjde napřed s prorockým chápáním těchto věcí a zvažováním různých cest, nemůže být tou rodinou pro všechny.

Slyšíme slovo „manželství pro všechny“. Já po léta zdůrazňuji potřebu úcty k lidem, kteří nežijí v tradičních rodinách, aniž by si to vybrali. Ano, je stále více lidí, jejichž manželství ztroskotalo. A to někdy i to v kostele uzavřené manželství. Církev se k těmto lidem po dlouhá léta chovala skutečně macešsky. Ti lidé, kteří se stali někdy obětí nevěry partnera a tak dále, pak uzavřeli civilní manželství, a církev je odháněla od Kristova stolu.

Ale Kristus přece celý svůj život zval k tomu stolu právě ty lidi, které druzí odháněli. Byl ten, který přišel pro celníky, hříšníky, pro slabé, pro nemocné, ne pro ty spořádané. Eucharistie má být především hostinou na posilnění lidí slabých a ne odměnou pro ty, kteří jsou premianty v boží škole a plní všechny předpisy. Stejně tak je tomu s lidmi, kteří se narodili s jinou sexuální orientací, ale kteří mají stejnou potřebu lásky, přijetí, intimity jako my všichni ostatní. I k nim se církev chovala po léta velice macešsky, ne jako laskavá matka, a mnohdy to mělo tragické důsledky pro životy těch lidí i jejich blízkých.

Já sám jsem dlouho stál za tou pevnou naukou církve, které tyto lidi odmítala. A teprve až jsem se stal zpovědníkem a důvěrníkem lidí, kteří ke mně přicházeli s těmito svými životními příběhy, tak jsem najednou viděl, že ty věci jsou prostě jinak, než je to jenom ex katekismu moudrosti. A jsem strašně vděčný papeži Františkovi, že ukázal tvář církve milosrdné a že ke těmto lidem v takzvaných „ilegálních situacích“ – lidem, kteří jsou v civilním svazku nebo kteří mají jinou sexuální orientaci, nebo kteří prostě z nějakého důvodu v klasickém manželství nepřistáli, – že je k nim třeba přistupovat ne s nějakým apriorním značkováním, ale s porozuměním a vědomím toho, že každý lidský život je jedinečný a že není možné říkat těmto lidem v těchto situacích buď všichni můžete okamžitě k božímu stolu, nebo nikdo nemůže. Je třeba naslouchat lidem a podporovat to, aby lidé rostli v těch svých specifických situacích. Nemůžeme žádat po nikom něco, k čemu osobně nedozrál.

I v církvi se prochází stálým zápasem mezi duchem farizeů a mezi duchem Ježíšovým, mezi duchem velkého inkvizitora z Dostojevského románu a mezi Ježíšem, který přišel jako lékař, ne jako soudce. Je třeba se mnohé učit a za mnohé také i jménem církve konat pokání a vnitřní obrácení.

Papež František, svaté paměti, na tomto poli udělal nesmírně důležité kroky. S radostí beru na vědomí, že jeho nástupce zřejmě půjde také jeho cestou, byť klidněji, pomaleji, ale že cestu Ježíšovské lásky nebude zrazovat. Nepřidá se k těm farizeům, kteří se budou zaklínat křesťanskými hodnotami, evropskými hodnotami, tradicí a tak dále a přitom budou mít tvrdá srdce.

V tenhle velký svátek projevme úctu k těm, kteří ve svých rodinách zachovali lásku, úctu a harmonii, kteří prošli i těžkými krizemi. Málo které manželství nebo rodina neprojde určitými krizemi a zkouškami. Stejně jako naše víra zraje v těch zkouškách a když je vystavena věcem, které se nehodí do jednoduchých schémat, tam zraje naše víra a tam zraje osobnost i vztahy. Mnoho lidí v těchto zkouškách selhalo nebo se stalo obětí těch, kteří selhali.

Dnes hovoříme k docela jinému typu lidí, než tomu bylo před několika generacemi. Kázání přežívající z 19. století se už míjejí srdci a myslí lidí, ke kterým dnes mluvíme. Tady jsou velké úkoly nejen pro kazatele, ale i pro naši křesťanskou víru. Aby byla skutečně tím, co chápe, hojí, obvazuje a povzbuzuje, a není jenom odsuzující.

Ano, tak se může církev stát rodinou i pro ty, kteří tu rodinu z nějakého důvodu nemají, ale mají také potřebu lásky a přijetí. A kde by ji měli najít? Jinde než v prostředí křesťanů. Možná i za tohle se modleme v tento velký svátek. Amen.