Moji milí, v tento sváteční den nám liturgie nabízí dvojí evangelijní čtení. O půlnoční mši úryvek z evangelia Lukášova a ve dne pak tento hymnicko-filosofický text z prologu Evangelia sv. Jana. Jsou to texty velice odlišné i svým literárním druhem, ale hovoří o stejné události. Dokonce se navzájem vykládají a doplňují.

Lukášův text by mohl být při prvním čtení chápán jako obyčejná zpráva o tom, že se chudým lidem narodilo dítě kdesi na okraji tehdejšího světa. Ta zpráva je zarámována větou, která poukazuje na světové dějiny k císaři Augustovi a jeho rozhodnutí popsat svět, celou říši, a končí chórem andělů. Co znamenají andělé? Možná máme zkušenost s tím, co biblická řeč vyjadřuje obrazem andělů. Ve svém osobním životě jistě máte podobnou zkušenost jako já, když mi přichází vnuknutí, nápad, osvícení, myšlenka, při psaní knih, přípravě kázání nebo přednášek, při řešení obtížných životních situací nebo s lidmi, kteří za mnou přicházejí. Někdy nám přijde světlo, které je jakýmsi darem. A zřejmě to je to, co v mytickém poetickém jazyce Bible je nazýváno andělem.

Není to tak, že bychom mohli říci, že oni si mysleli, že to jsou andělé, a my víme, že to jsou myšlenky, ne. Myšlenky, což je řeč psychologie, a andělé, což je míticko-poetická řeč, jsou dva různé způsoby, jak popsat pravděpodobně stejnou zkušenost. Na konci Lukášova evangelia vystupuje chór andělů, který má podobnou roli jako chór v antických dramatech. Doprovází, ilustruje a komentuje to, co se událo.

Ale daleko hlubší komentář přináší text, který jsme právě slyšeli. Text hymnicko-filozofický, který má svou vlastní pozoruhodnou řeč. Začíná větou: Na počátku byl Logos. Dvě slova v řeckém originále jsou klíčová a není snadné je přeložit jedním slovem. Na počátku, počátek, arché. V tom textu neznamená jenom časový bod, ale znamená princip. Počátek je to, co zjevuje podstatu, co předznamenává a vysvětluje to, co přijde. Stará řecká filozofie, v době vystoupení prvních izraelských proroků, v době předsokratovské, před Sokratovým obratem k otázce člověka a etiky, se ptala po arché. Co je arché, co je princip světa? Často halili svou odpověď do různých kosmologických představ jako voda, oheň nebo chaos, nezachytitelné. Apeiron nejsou jen primitivní kosmologické představy. Je to způsob, jak vyjádřit, co je svět ve své podstatě.

Do těchto výpovědí zaznívá první věta Janova prologu: To arché, počátek, je logos. Pojem, který lze přeložit mnoha způsoby. Nejčastější překlad je slovo, ale existují i jiné. Renesanční myslitel Erasmus Rotterdamský ve svém překladu z řečtiny do latiny přeložil to jako proměnu toho klasického Jeronýmova překladu: in principium erat sermo, na počátku byla promluva, řeč, kázání, chcete-li. Svět je Boží kázání, svět je Boží promluva. Bůh promlouvá tím, co je, představuje se, sděluje se. Jeho slovo je vážné slovo, které objasňuje. To slovo není běžné slovo jako lidské slovo. Je psáno na několika místech v Novém zákoně o Marii, že ta verba, ta slova, opatrovala ve svém srdci. To jsou slova, která oslovují, která vydají svůj smysl, pokud jsou meditována srdcem. Ano, logos může být přeložen i jako smysl.

Na počátku byl smysl. Na počátku a to, co je principem všeho, není chaos, ale logos. Smysl, úplný řád. Svět má strukturu logu, logickou strukturu. Je to text, který je čitelný, srozumitelný. Můžeme k němu přistoupit s meditujícím, otevřeným srdcem. To je výpověď o světě v Janově evangeliu. Principem světa je logos, smysl. Svět je smysluplný. Svět je Božím sdělením.

Ale tento logos je něčím dynamickým, co prostupuje pokračující dílo stvoření a v určitém okamžiku činí něco, co už pro řecké filozofy bylo nepochopitelné, provokativní. Slovo se stává tělem, člověkem. Pro antický svět byl člověk, smrtelník, něčím, co nemá hodnotu jako všechny ostatní věci. Všechny ostatní věci byly božské. Ale smrtelník vypadával z tohoto světa věčných idejí. Křesťanství přináší jiný pohled. Člověk je sebevyjádřením Božím. To platí v plné míře o lidství Ježíše Krista, ale jak už ukazovali staří otcové církve, jako Klement Alexandrijský, platí to i o lidství každého člověka. Jestliže Boží slovo se stalo tělem, člověkem, pak vzalo na sebe lidství každého z nás. A dalo lidství nový rozměr, nový smysl, novou hloubku. To, že hovoříme o hodnotě každého člověka, lidských právech, lidské důstojnosti, to má svůj nejhlubší základ v této větě Janova prologu. Lidství je sebevyjádření Boží.

Včera jsme hovořili o tom, že pojem vtělení má v němčině výraz Menschwerdung, což ukazuje, že to není jednorázový akt, ale dynamický proces. Lidská existence je stálé stávání se. My se neustále stáváme lidmi. Nepřicházíme na svět hotoví. Přicházíme ale otevření. Aby se naše lidství naplnilo smyslem, o kterém zpívá Janův prolog. Aby lidství každého člověka přinášelo do světa odlesk světla, které přichází a tmy jej nemohou pohltit.

Ano, náš svět je dnes hodně temný. I na naši zemi, jak víte, se snášejí různé mraky. Ale právě v této chvíli je třeba odložit falešné iluze a spolehnout se na to, že je zde dárce smyslu a pokoje. Ano, přichází v anonimitě, v podobě bezbranné. Je třeba ho stále hledat, ale přináší naději, pozvbuzení, abychom toto hledání smyslu, hledání světla, hledání lásky, on je plný života a pravdy, nikdy nevzdali. Abychom ho nikdy nevzdali, abychom se nikdy neutopili ve smutku, beznaději, nerezignovali. To je také jeden aspekt zprávy vánočních svátků. Amen.