Náš kostel se už po řadu let stal v tento den, v tento svátek, útočištěm pro ty, pro které jsou tradiční kázání, zaznívající v mnoha kostelech, podobně nesnesitelná, jako byla kdysi pro mě. Co mám proti těm kázáním? Kazatelé se při nich rozplývají nad idylickým obrázkem svaté rodiny a dávají ji za příklad dnešním rodinám. Především to, že si do biblického textu promítají idealizovaný model patriarchální středostavovské rodiny 19. století, takové rodiny, jakou kazatel sám nemá, v jaké nežijí ani jeho posluchači a v jaké naprosto jistě nežila svatá rodina nazaretská.

Ta žila životním stylem chudých Židů v Galileji v době Římské říše. V podmínkách, do nichž se těžko můžeme přenést a chápat jako vzor pro dnešek, předkládat je našim současníkům jako příklad k napodobování. To platí ostatně o většině biblických textů, kde se mluví o rodinném životě. Ty líčí typ patriarchální rodiny, postavené na velmi silné mužské roli, na oddané poslušnosti žen a dětí, zkrocených také doporučovaným častým bytím rákoskou. Tento styl rodinného soužití se nedá vrátit zpátky. A pokud se to snad někteří křesťané pokoušejí, dnes to řídka končí rodinnými tragédiemi.

Je třeba vděčně přijímat mnoho věcí, které se od těch dob radikálně změnily. Patří k nim uznání důstojnosti žen – tento základní předpoklad jejich plného uplatnění ve společenském a profesním životě, chápání rovnoprávného partnerského vztahu a několik podřízenosti a uctivé poslušnosti. To vše jsou velké plody vývoje západní společnosti za několik posledních generací, a ty naštěstí nelze vrátit zpátky.

Když čteme Písmo pozorně, najdeme však také doklady o tom, že i v těch biblických dobách rodinný život nebyl vždy tak idylicky spořádaný, jak nám to líčí ta kýčovitá, romantizující kázání. O Ježíšově dětství se zmiňují jen dvě z evangelí a v těchto textech, protkaných také jistě legendami, totiž v jedné scéně z Lukášova evangelia, čteme o konfliktu ve svaté rodině, když se Ježíš ztratil svým rodičům. "Synu, co jsi nám to udělal, hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali," říká Maria. Ježíš nemohl plně vysvětlit svým rodičům, co činí a proč to činí, protože v té chvíli by to nebyli schopni pochopit. I v té svaté rodině mohlo být něco takového jako nedorozumění a konflikt. Svatost rodiny není dána tím, že tam nevznikají žádné konflikty a napětí. Pokoj v rodině závisí spíše na tom, jak se k napjatým situacím lidé postaví. Zda jsou rodiče schopni respektovat tajemství svého dítěte? Jestli dospívající, i když se cítí povolán k věcem, které překračují rodinný horizont, je přesto schopen uprostřed té rodiny žít, aniž by své rodiče ustavičně zraňoval a provokoval? Zda obě strany jsou schopny někdy ustoupit ze svých nároků a dívat se očima toho druhého.

Neslyšíme ze všech stran, že v naší západní společnosti existuje hluboká krize rodiny? A jistě by každý z nás proto našel mnoho dokladů nejen v demografických a sociologických studiích, nýbrž i ve svém blízkém či vzdálenějším okolí a někdy i ve vlastní osobní zkušenosti. Není divu, že církev, často ústy papežů, stále mobilizuje v řadách věřících vůli udržet stabilitu rodinného života. Také já každoročně opakuji svůj obdiv, úctu a vděčnost všem, kdo v této době mají odvahu uzavírat manželství, spojené se slibem celoživotní úcty, lásky a věrnosti, kdo mají odvahu plodit a dobře vychovávat své děti. Sám jsem vyrostl v harmonické rodině a jsem za to Bohu a svým rodičům nesmírně vděčný. A upřímně bych to přál všem dětem.

Přiznejme si však, že je to dnes úkol daleko těžší než kdykoliv předtím. Nepomohou nám laciné moralizující výzvy a pláč nad současnou společností. Žijeme opravdu v civilizaci, která rodinnému životu nepřeje. A nemám teď na mysli jen věci, které slyšíme neustále proklínat v mnohých kázáních: sobectví, konzumismus, materialismus, hedonismus. Tento populární výčet moderních nectností se bohužel stal tak nadužívaným církevním klišé, a tak tyto naše nářky už nebere nikdo vážně, jakkoliv jde o vážné věci. Ostatně to není celá pravda o příčinách krize rodiny. Do konfliktu s nároky rodinného života si dostaly hodnoty nesporně pozitivní, jako je úsilí o vzdělání, či celý komplex změn spojených s již zmiňovanou emancipací ženy. Je tu také řada ekonomických a sociálních problémů, kterým rodiny dnes čelí. Otázky bydlení, nutnost častějšího stěhování a tak dále. Když kazatel vymaluje dnešním lidem jako ideální vzor rodinku z dob tradiční společnosti, která se už nikdy nevrátí, a velkoryse přejde všechny tyto okolnosti, do nichž jsou rodiny dnes postaveny, tak mluví nezodpovědně.

Genderové studie, které mnozí církevníci z kazatelen proklínají, aniž by je kdy pořádně četli, nám ukazují dějné proměny chápání rodiny, mužské a ženské role. Vyvracejí naivní představu o tom, že můžeme ahistoricky hovořit o nějaké věčné a neměnné přirozené rodině. Jaký model rodiny a manželství mají ti obhájci přirozené rodiny na mysli? Rodinu v biblických dobách, kdy bylo běžné mnohoženství? Kulturu v antickém Řecku, která akceptovala stejnopohlavní vztahy? Středověkou rodinu? Nebo buržoazní rodinu 19. století? Nebo dnešní rodinu – a jestliže ano, pak rodinu v Evropě, v Asii, v Arábii nebo v Africe? V různých obdobích dějin a v různých kulturních okruzích nalézáme totiž ohromné množství různých typů a stylů rodinného života. A budoucnost jistě přinese další. Které z nich a na základě jakých kritérií prohlásíme za věčné a přirozené?

Je pravděpodobné, že se sociálně-ekonomické poměry změní v nejbližších deseti letech ještě mnohem radikálněji, než se změnily během 20. století. A že tyto změny se odrazí v kultuře lidských vztahů a stylů spolužití. S využitím umělé inteligence stojíme na prahu ještě mnohem radikálnější společenské změny, než kterou přinesla průmyslová revoluce. Možná téměř zanikne ono zaměstnání, na které jsme si zvykli, kdy lidé chodí na osm hodin denně, pět dní v týdnu do práce a mají zpravidla jednoho zaměstnavatele. V důsledku dalšího rozšíření počítačové techniky bude možná stále víc lidí pracovat doma nebo bude mít nepravidelnou pracovní dobu či pracovní úvazky u různých zaměstnavatelů. Možná přestane masové stěhování do velkých měst, protože fyzická blízkost už nebude z hlediska pracovního procesu důležitá. Možná se v důsledku toho zase rozvine život v malých obcích, kde lidé budou žít třeba klidněji a zdravěji.

Ovšem nedávné pandemie, které zřejmě nebudou poslední, ukazují, jak nečekané vlivy dokážou zamíchat společností a jak se promítají i do rodinného života. Velmi pravděpodobně nastanou civilizační změny, které se promítnou do stylu rodinného života. Styl rodinného soužití se v celých dějinách mění a není důvod očekávat, že se pohyb dějinného vývoje zastaví nebo dokonce vrátí zpátky. Při stereotypních církevních lamentacích na moderní dobu bychom neměli zapomínat na možné alternativní scénáře, které se už letmo někde klubají k životu a zdaleka nemusí být vždycky katastrofické.

Při úvahách o rodině bych chtěl připomenout ještě dvě věci. Uvědomili jsme si někdy dostatečně, že představa, která je nám samozřejmá – že se lidé berou z lásky na základě vzájemného citového vztahu – je vlastně vynález romantismu devatenáctého století? Manželské vztahy byly po staletí předtím, včetně biblických dob, neseny něčím jiným než jen vzájemnou citovou náklonností dvou jedinců. Ne, že by například ve středověku neexistovala romantická láska, ale kupodivu nebyla příliš spojována s manželstvím. Partneři pro manželství si byli většinou vybráni rodiči, často s ohledem na ekonomické zájmy, a ti dva byli odkázáni na to, aby si prostě na sebe zvykli. Nic nenaznačuje tomu, že by za těchto okolností byla manželství radikálně méně šťastná a méně stabilní než v posledních dvou staletích.

Rozumějte mi dobře, rozhodně nechci minulost idealizovat a modely minulosti nabízet jako vzor pro naši dobu. Jen někdy bych tuto zkušenost předcházejících tisíciletí, která je dodnes samozřejmostí ve většině nezápadních společností, připomněl některým manželům, kteří řeší rozvodem situaci, kdy po určitou dobu k sobě už nic necítí. Má stav našich emocí opravdu za všech okolností být poslední a rozhodující slovo?

Rodina byla po tisíciletí opřena o vícegenerační soužití, souhra generací je ohrožena pravděpodobně víc než cokoliv jiného. Dokonce si dovedu představit, že v tomto tisíciletí vystřídá konflikt generací ony konflikty sociální, rasové a národnostní, které tak tragicky poznamenaly poslední dvě staletí. V důsledku toho, že se v bohatých společnostech prodlužuje lidský věk a zároveň se rodí stále méně dětí, bude zakrátko velmi obtížné, aby ti ekonomicky aktivní uživili stále větší počet důchodců. K tomu se přidružuje ztráta úcty ke stáří jako hodnotě, která byla tak důležitá v tradičních společnostech, a kterou jsem před lety pozoroval při svých dvou cestách do Japonska.

Po kulturní revoluci roku '68 na Západě zvítězil kult mládí a v důsledku toho převládl pohled na stáří jako na handicap, nedostatek, jako na něco, co musíme kosmeticky či jinak zastírat. Ztratil se smysl proto, že i stáří má svou vlastní hodnotu, že má také svou estetickou kvalitu, vzpomeňme na krásu starých tváří na Dürerových nebo Rembrandtových obrazech. Nechci malovat temné vize, ale pokud by devalvace hodnoty stáří pokračovala a staří lidé by byli stále více vnímáni jako zátěž pro společnost i vlastní rodinu, uvažme, jak by budoucností mohla být strašlivě zneužita legalizace eutanazie, pro niž u nás určité skupiny nyní vehementně lobují.

Obávám se, abychom i křesťané a kazatelé zvlášť, a to nejen v kázáních o svátku svaté rodiny, v upřímné snaze hájit ohrožené rodinné hodnoty, neupadli do určité ideologizace rodiny. Nejen v tom smyslu, že budeme všem našim věřícím bez ohledu na jejich specifickou situaci a reálné možnosti vnucovat dnes poněkud problematický ideál katolické rodiny se sedmi až deseti dětmi.

Uvědomují si kazatelé, kteří v tento svátek výmluvně předkládají idealizované vzory křesťanské harmonické rodiny, jak svými slovy mohou zraňovat nemálo svých posluchačů, kteří, aniž by to svobodně zvolili, žijí daleko od těchto šťastných ostrovů? Každoročně v tento svátek opakuji varování, abychom v kulturních válkách za rodinu, pochodcích za život, za rodinné hodnoty, nepřehlédli lidskou situaci a důstojnost těch, kteří rodinu a děti z nejrůznějších důvodů nemají, ti, jejichž manželství se rozpadla, ti, kteří byli opuštěni svými partnery, ti, kteří mají jinou sexuální orientaci a přesto mají přirozenou potřebu blízkosti, lásky a intimity, nebo ti, kteří v sobě nenašli dost odhodlání či vloh k manželství, nebo prostě neměli to štěstí, aby našli vhodného partnera.

Řadu let vítám kroky vstřícnosti a porozumění ze strany státu, společnosti i církve vůči lidem s menšinovou sexuální orientací. Nejsem však příznivcem pochodu hrdosti ani kampaně manželství pro všechny. Ano, jsem pro právní rovnost partnerství stejnopohlavních párů s manželstvím muže a ženy. Nicméně varuji před představou, že zmatením jazyka a ohýbáním smyslu slov zakryjeme rozdíl, který tu přece je mezi partnerstvím homosexuálů a mezi manželstvím muže a ženy, který je výrazem bytostné a nezastupitelné komplementarity mužství a ženství. Rozlišujeme mezi rovností práv a nivelizací.

Upřímně, někdy mě silně zneklidňuje to, že se jednoduché odpovědi na složité otázky kolem rodiny a manželství, sexuality a genderu stávají municí kulturních válek, hysterických mediálních kampaní, militantních ideologických kázání a hlučných demonstrací politické pravice i levice. Reálné problémy nevyřeší žádné pochody a demonstrace na ulicích. Přiznám se, že pomalu ztrácím naději, že by se lidé odlišných názorů na tyto věci pokusili si společně sednout, věcně a klidně argumentovat, překonávat různá nedorozumění, stereotypy, obrazy nepřítele, aby se snažili chápat argumenty druhé strany a společně hledat nějaká řešení. Pokud jsou na obou stranách neochvějní majitelé pravdy, pak je pravda první obětí na jejich bitevním poli.

Zdá se mi, že je stále těžší nacházet rozumnou cestu mezi extrémy, fanatizmy a fundamentalizmy zprava i zleva. Když jsem před několika lety vyslechl ze záznamu alarmující homofobní kázání z pražské katedrály, strašící tím, že homosexuálové nám budou vládnout, že budou lidi jiných názorů posílat do vyhlazovacích koncentračních táborů a jejich děti prodávat do otroctví, pak toto kázání, tento proud deprese, strachu, agresivity a fake news z dezinformačních sítí, v němž nebyla ani jiskřička ducha evangelia, víry, lásky a naděje, bylo pro mě okamžikem přelomu. V té chvíli jsem si řekl, že s náboženskou praxí tohoto typu nemám a nechci mít nic společného a že to není křesťanství.

Avšak nedopouští se radikální levice, usilující o cenzuru, demonizaci a vytěsnění politicky nekorektních názorů, podobné ideologické intolerance a duchovní slepoty? Dokážeme najít rozumnou cestu mezi extrémy? Lidí v tzv. neregulérních situacích, jak je diplomaticky nazýval papež František, v dnešním světě stále přibývá a přibývá jich i v církvích. Počty těch, kteří zcela odpovídají tradičnímu obrazu řádného křesťana, řádné rodiny, velmi řídnou, a to i v kostelních lavicích.

Byl jsem nesmírně vděčný papeži Františkovi, že na lidi v těch irregulérních situacích, zejména ty, kterým ztroskotalo manželství, i církevně uzavřené manželství a žijí v občanském manželství, že na ně myslí a stále opakuje, že nesmíme dopustit, aby se v církevních společenstvích cítili jako lidé nižší kategorie. Zastával se jich proti dnešním zákonníkům a farizeům, kteří pro lpění na liteře zákona přehlížejí lidské problémy a bolesti, kteří lidem v obtížných životních okolnostech chladně ukládají těžká břemena, když se sami prstem ani nedotknou. Tyto dnešní farizeje iritoval papež a jeho postoj, který víc než paragrafy církevního práva zdůrazňoval princip milosrdenství, cítění, lidskosti, který připomínal nutnost duchovního rozlišování, to znamená respektu k jedinečnosti každé lidské osoby, k jedinečnosti životních situací, k různému stupni osobní zralosti a k osobnímu svědomí jednotlivců.

Ježíš místo naříkání, že lidé nedodržují všechny předpisy týkající se svátečního dne, podle některých rabínů prvního přikázání, učil, že pravidla jsou pro člověka a ne člověk pro pravidla, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. Ježíš zval ke svému stolu hříšníky, aniž by jim ukládal nějaké předběžné podmínky, nevyžadoval obrácení jako vstupenku na hostinu, protože v účasti na hostině viděl pramen motivace a morální síly k obrácení. Inkvizitor z Dostojevského Bratří Karamazovů pochopitelně viděl v Ježíšovi idealistického snílka a v církvi nástroj, jak následky jeho naivity napravit. Církev, její jednotliví členové a představitelé se musí po celé dějiny až dodnes rozhodovat mezi následováním Ježíše či Velkého inkvizitora.

Ježíš přišel jako lékař a bratr pro nemocné, hříšníky, slabé, selhávající, pro ně se stal chlebem, pro ně měl přednostní místa u svého stolu. Jakým právem odháníme od jeho stolu lidi v komplikovaných a těžko změnitelných životních situacích, kteří touží po přijetí a blízkosti, a činíme z chleba pro poutníky odměnu za morální výkon? Potřebným zavíráme dveře večeřadla a vítáme ty, kteří se cítí být dostatečně čistí a které my uznáme za hodné tohoto veřejného uznání za spravedlivé.

Má-li být církevní společenství duchovně rodinou, pak musí být rodinou otevřenou nejen pro řádné a poslušné syny. Vzpomeňme na dva bratry z Ježíšova nejznámějšího podobenství. V období kolem II. vatikánského koncilu se církev prohlásila za matku a učitelku. V době papeže Františka právem zpytovala svědomí, zda nebyla více učitelkou než opravdovou matkou. Mysleme na rodiny, modleme se za rodiny, pomáhejme rodinám a snažme se také o to, aby církev byla chápavou a vstřícnou matkou pro všechny. Rodinou pro všechny.

Amen.