Řekněme, že ani délkou kázání se nebudu snažit překonat to z minulého týdne a že možná oceníte něco poněkud stručnějšího. Přesto je ale dobré si o tom krásném příběhu z Matoušova evangelia něco říct, protože je to jeden z těch příběhů, kdy si vlastně tak nějak intuitivně, nebo tím selským rozumem, myslíme: „Vždyť tomu přece rozumím, tohle přece znám.“ Ale právě tady by nás ten selský rozum mohl zradit a odvést nás od skutečné hloubky.

Víte, my všichni máme tu zkušenost, když jsme třeba řekli ne na tenhle pracovní večírek, nepůjdu, je to nuda jako vždycky, ale pak si uvědomíme, že tam bude přece jenom šéf, tak se nám to rozloží v hlavě a nakonec jdeme. Mnohem častěji se ale asi setkáváme s tím opačným případem, kdy naslibujeme hory doly a nesplníme vlastně vůbec nic. A tak bychom si mohli říct: „No jo, já tomu rozumím, já znám tu situaci těch bratří.“ A ono ne. Tento povrchní pohled by nás mohl odvést od skutečné hloubky toho vyprávění. Co kdybych vám řekl, že ty naše běžné zkušenosti nám vlastně příliš nepomohou a spíše zabrání pochopit ten text? Protože ten příběh, který jsme slyšeli, je možná jeden z nejdůležitějších duchovních textů věnovaných tématu obrácení a milosrdenství.

To podobenství se týká dvou synů, které otec požádá, aby šli pracovat na vinici. Jeden z nich odpoví ne, ale pak lituje a jde. Druhý odpoví ano, ale potom nejde. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Víte, ten jeden vlastně říká, co cítí. Možná nereflektovaně, ale mluví upřímně, říká: „Ne, nechce se mi.“ A to ho staví do rozporu s otcem. Ale právě to, že se vystavuje tomuto konfliktu, ho nakonec vede k tomu, že si uvědomí svůj vnitřní rozpor a konflikt a změní svůj názor a postoj. Je zřejmé, že to, co se děje v tomto podobenství, se vlastně dělo v Ježíšově době mezi židovskými věřícími. Ale děje se to vlastně i dnes v církvi.

Vždycky tu byli, jsou a budou ti, kteří říkají: „Pane, pane, ano, určitě, stoprocentně.“ Vyznávají Krista a často mají jeho jméno na rtech. A pak jejich život je úplně opačný. Ježíšova slova mají demaskovat tyto věřící, kteří ve skutečnosti nejsou učedníky, jenom pokrytci. A na druhé straně jsou ti, kteří jako kdyby Bohu neustále říkali ne, což jsou právě třeba celníci a nevěstky z toho našeho příběhu. Neprojevují se jako zbožní věřící. Nehlásají svou náboženskou příslušnost. Naopak žijí v anonymitě. A v každodenním životě si uvědomují, kdo jsou a že potřebují Boha. A tak činy či skutky se snaží toužit po Bohu realizovat jeho vůli, aniž by ho jmenovali a někdy i dokonce aniž by ho znali. Pro nás dokonalá anonymita, ale jsou to lidé, kteří prostě konají spravedlnost, milují milosrdenství a pokorně chodí s Bohem, jak píše také Matouš.

Ježíšova aktuální otázka na konci podobenství zní: Který z těch dvou skutečně plní Boží vůli? Ten, který se strojí jako věřící? Anebo ten, který je možná v anonymitě, ale snaží se žít podle pravdy, byť třeba klopýtá? Někteří lidé jsou otevřeně pozváni k obrácení, zatímco jiní se cítí být v pořádku, spravedliví a myslí si, že vlastně žádné obrácení nepotřebují. Takoví by měli mít na paměti, že v poslední den, v den soudu, jak řekl Augustin: „Mnozí, kteří si mysleli, že jsou uvnitř, budou nalezeni venku, zatímco mnozí, kteří si mysleli, že jsou venku, budou nalezeni uvnitř nebeského království.“

Víte, ten příběh o těch dvou bratrech a otci v nás nemá vyvolat nějaký umělý pocit viny, ale má nám skutečně pomoci pohlédnout do svého života a změnit naše smýšlení o nás samých a probudit v nás touhu po Božím milosrdenství, po skutečném uzdravení, které zakoušejí právě ti, kdo se cítí hříšní a nespravedliví, ti, kdo se cítí nemocní a nezdraví, ti, kteří s pokorným srdcem vidí pravdu, že bez Boha v našem životě nejsme ničím.