Je to možná nějaký paradox těch liturgických čtení, že v tom druhém čtení z listu svatého apoštola Jakuba jsme slyšeli výzvu k trpělivosti. A přitom evangelium vyprávělo o člověku, který byl velice netrpělivý. O člověku, který netrpělivě čeká ve vězení na záchranu. O Janu Křtiteli. Víte, my ho máme spojeného s velkým prorokem, ale nedivme se té jeho netrpělivosti. Jan se přece cítil povolán Bohem, kázal všem lidem, kteří k němu přicházeli, naléhavost obrácení, aby hříšníci unikli spravedlivému Božímu trestu a ze zjevení poznal a vyvěštil toho, kdo má přijít a jemuž má připravit cestu. A právě když byl uvězněn, pravděpodobně v pevnosti Machrente u Mrtvého moře, dostaly se k němu zprávy o tom, co dělá Ježíš, o jeho činech a kázání. Žádná revoluce, žádná sekera, žádné pokácené stromy, žádný oheň. Koho to vlastně ohlašoval? Mesiáše? Ale Mesiáš přece osvobozuje vězně, ale on hníje ve vězení. Ohlašoval Božího posla? A podle toho, co Ježíš dělá, se nezdá být tím očekávaným. Vždyť nic z toho, co proroci předpověděli pro den Páně, se vlastně nestalo.

Existoval zřejmý rozpor mezi tím, co Jan ohlašoval, a tím, co potom skutečně dělal Ježíš. Přítel celníků a hříšníků. "Žrout a pijan," tak ho nazývali. A Jan je otřesen. Co když se zmýlil? Co když to, v co celý život věřil a hlásal, byl jenom jeho marný sen? Pro co potom vlastně žil a čeká na smrt? A pokud i ten největší z proroků měl tak zničující pochybnosti, proč bychom je vlastně neměli mít i my? Víte, i ti, kdo mají pevnou víru, mohou znát tohle pokušení a nejsou ušetřeni zoufalství a temnoty, kdy se ptají, jestli se nemýlí. Protože i život, který chce být přesvědčenou odpovědí na Boží volání, i život zasvěcený následování Ježíše, může dospět k otázce, zda celé toto dobrodružství nebylo jenom iluzí, snem. A zejména, když se snažíme zhodnotit plody vynaloženého úsilí a výsledek té ušlé cesty, může se to všecko zdát jako zklamání. Ne to, v co jsme doufali. Ne to, o co jsme usilovali. Co když ten příběh o Bohu, který vstupuje do našich životů, je jenom velké zklamání.

Nebojme se mít všechny tyhle pochybnosti světa. Četli jsme, že i Jan je měl. A zvláště v situacích, kdy jsme jako Jan Křtitel uvězněni, možná ne tak jako on v cele smrti. Ale každý z nás je na prvním místě uvězněn sám v sobě, ve vlastním egoismu, vlastních problémech, bolestech, nemocích a tak dále. A možná to přirovnání k cele smrti není tak docela od věci. Vždyť mnoho lidí je vlastně neschopných radovat se z života. A prožívá svůj život právě tak, jako by uvězněni v cele čekali na smrt. A navíc? Lidé tvrdí, že ani za dva tisíce let křesťanství se toho přece moc nezměnilo. Tak jaké království? Jaký Mesiáš? A i křesťané často předvádíme světu opravdu jenom jakési obscénní představení nekonzistentnosti mezi tím, co děláme, a tím, co bylo hlásáno.

Národy, které přijaly evangelium, přiznejme si to, patří mezi ty nejagresivnější predátory na planetě. Často jsou k potřebám jiných národů, které bez váhání ekonomicky podmaňujeme, lhostejné. Tak jaké pak Boží království? Nepleteme se? Co když jsme udělali ten největší omyl v historii? Z těchto důvodů se Jan z vězení ptá a posílá své učedníky, aby se Ježíše zeptali, aby měli jistotu. "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat na jiného?"

Víte, v tomhle spočítá velikost Jana. V té temnotě zkoušky nerozhoduje sám, nedává si sám odpověď, ale nechává, aby mu odpověděl Ježíš. Ježíš ale neodpovídá přímo. Neříká: "Ano, to jsem já, je to všecko v pořádku, buď klidný." Ne. Odpovídá tím, že poukazuje na své konání. Souladu s posláním proroka oznámeného Izajášem a výběrem některých prorockých textů před jinými tak také naznačuje, jaký druh přicházejícího Mesiáše vlastně je. Ne mstitel, ne mocný vítěz, ale ten, kdo uzdravuje, koná dobro a utěšuje. "Jděte a zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte."

Jenže Ježíš nedává učedníkům Jana jasnou odpověď. A nedává ji vlastně ani nám. Víte, víra přece není zřejmá. A není to Bůh, kdo mi musí něco dokazovat. Jsem to přece já, kdo musí začít hledat. Vždyť přece o můj vlastní život tady jde. Nechává nás v pochybnostech. Nutí nás změnit perspektivu našeho pohledu a dívat se kolem sebe očima víry. Jít víc do hloubky. Říká Janovi i nám: "Otevři oči a rozhlédni se kolem sebe." Pak možná uvidíš ty květy na poušti, o kterých hovořil Izajáš. Pak možná uvidíš, kolik lidí okolo nás se s Bohem vlastně setkalo. Zoufalí lidé, kteří obrátili svá srdce, změnili svůj život. Lidé poznamenaní bolestí, kteří se naučili odpouštět. Lidé zaslepení závistí nebo chamtivostí, kteří se vzpamatovali a nyní se stali radostí pro druhé. Dobrem a každodenní láskou a obětováním. A tak bych mohl pokračovat.

Podívej, Jane, podívej se na znamení tichého vítězství příchodu jeho království. Podívej se na tu poušť, která pozvolna kvete kolem nás. Víte, já jsem je přece viděl, ta znamení. Já jsem viděl sílu evangelia. Viděl jsem lidi, jak se mění, jak se uzdravují. Viděl jsem a vidím mnoho znamení Božího království. Jde o naše oči, o náš pohled. A viděl jsem také sebe a jak evangelium změnilo můj život.

A všimněte si ještě jedné věci. Ježíš říká dívat se. Neříká jenom slyšet. Dívat se. Protože slova nestačí, nejsou k ničemu. Někdy jsou totiž v rozporu s tím, co děláme, a co je skutečně vidět. A tak prosím nezapomeňme. Vždyť jsme to přece my, během toho adventu. To je rozkvetlá poušť. My jsme přece tím proroctvím pro lidi, které potkáváme v těchto posledních dnech před Vánocemi. Na nás musí být vidět radost z evangelia.