Moji milí, pěkně vás zdravím v čase vánočním. Moje kněžská služba, ke které patří i tyto promluvy, spočívá především v doprovázení lidí, kteří křesťanství teprve objevují, ať už vyrostli v prostředí prakticky nedotčeném vírou a daleko od církví, anebo naopak v prostředí tradice, která už ztratila životnost a přesvědčivost.

Je to velký dar i pro mě, moci s nimi objevovat stále nově a hlouběji nádhernou vnitřní architekturu křesťanství, bohatství křesťanských teologií a spiritualit, krásu liturgického roku a hlubší smysl křesťanských dogmat a svátků. Sám si dobře pamatuji, jakým překvapením pro mě bylo objevit vlastní poselství Vánoc, zakutou za komerčním svátkem, ale to, které leží i hlouběji, než je poezie folklóru, krajových i rodinných vánočních zvyků a tradic.

Na počátku adventu jsme si řekli, že evangelní zvěst o tom, že Boží syn se narodil jako dítě chudé lidské rodiny na okraji tehdejšího světa, vtiskla křesťanskému slavení Vánoc dvojí důraz. Je to čas pamatovat na chudé, na lidi na okraji. A je to také čas vděčnosti za dar rodiny, rodinný svátek, kdy chceme dělat radost druhým a především dětem. Tyto dva aspekty křesťanského chápání Vánoc by neměly být zapomenuty a ničím zakryty. Ale i tyto dva aspekty je dnes třeba nově objevit a promyslet a pak jít ještě hlouběji.

V tomto roce dovršil své životní poslání jeden z velkých papežů celých křesťanských dějin, papež František. A zanechal velmi bohatý duchovní odkaz, z něhož budou čerpat další generace. Obracel pozornost křesťanů k lidem na okraji, a to nejen na okraji společnosti, ale i na okraji církve, k lidem duchovně hledajícím. Hovořil stejně jako jeho předchůdci o důležitosti rodiny, ale zároveň se snažil otevřít rodinu církve i těm, kteří z nejrůznějších důvodů nežijí v tradičních rodinách, těm, jejichž manželství se ztroskotalo anebo kteří mají jinou sexuální orientaci, ale stejnou potřebu lásky a přijetí.

Učíme dnes ještě další krok na cestě hledání hlubšího smyslu Vánoc. Vánoce nejsou jen oslavou narození zakladatele křesťanství, jsou slavením jednoho ze dvou největších tajemství křesťanství, tajemství vtělení. Němčina má pro slovo vtělení výraz Menschwerdung. To je skvělé slovo, které vystihuje tu dynamiku tohoto procesu. Stávání se člověkem, lidské bytí není nic statického, hotového, je to proces stálého růstu.

Když Darwin přinesl geniální myšlenku, že lidské bytí je součástí evolučního procesu, vyvolalo to zděšení a odpor mezi křesťanskými fundamentalisty, kteří mysleli staticky a biblické texty četli povrchně s primitivní doslovností. Připomínám často zásadu, bibli je možné číst buď doslova, nebo vážně, meditativně a s odborným studiem. Ve skutečnosti ta myšlenka měla hluboký teologický potenciál. Navazovala na intuici velkých otců církve, že stvoření není jednorázový akt, nýbrž trvající děj, creatio continua. Vše živé se vyvíjí a mění, Bůh je přítomen a stále pracuje ve svém díle, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, jak říká apoštol Pavel. Bůh není deistická představa boha hodináře, který natáhl stroj kosmu a pak se o něj už nestará.

Myšlenka, že člověk je součástí vývojového procesu, ovšem přináší otázku, proč by se vývoj měl zastavit u dnešní podoby člověka. Darwinova teorie měla ovšem ještě jeden rys. Vývoj byl líčen jako boj o přežití silnějšího, lépe schopného se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Tuto vizi však využily a zneužily ideologie totalitních režimů. Nacismus a fašismus hlásaly vládu čisté rasy a silného vůdce, komunismus sliboval ráje beztřídní společnosti po vítězství vyvolené sociální třídy a jejího předvoje komunistické strany.

O křesťanskou odpověď na otázku dalšího vývoje lidství se pokusilo několik odvážných křesťanských myslitelů. Podle mého názoru přední místo mezi nimi zaujímá jezuitský teolog a přírodovědec Teilhard de Chardin. Jejím básnickým jazykem představuje Ježíš vtělení jako událost, skrze niž Bůh, počátek a konec vývoje, vkládá do lidských dějin novou energii lásky. Ježíš představuje cestu, kterou člověk překonává sám sebe, překonává své sobectví, daruje se lásce druhým.

Ježíš představuje křesťanství, kterého vznikání ve světě je christogeneze, stálý růst Kristovy přítomnosti v lidstvu. Křesťanství je jednou z nabídek způsobu, jak se stále stávat lidmi, jak se stále stávat jednou lidskou rodinou, nikoli cestou zápasu o přežití silnějšího, ale cestou spolupráce, solidarity a vzájemného uznání. Vánoce nám předkládají tuto výzvu k následování Krista, který se nám narodil, abychom i my se narodili k novému způsobu, jak se stávat stále lidštějšími.

Amen.