Moji milí, na počátku adventu jsme si řekli, že evangelijní zvěst o tom, že se Boží Syn narodil jako dítě do chudé lidské rodiny na okraji tehdejšího světa, otiskla do křesťanského chápání a slavení Vánoc dva aspekty, které by neměly být zapomenuty a ničím překryty. Je to rodinný svátek, čas vděčnosti za rodinu, kdy chceme dělat radost svým nejbližším a především dětem. A tento čas štědrosti je také čas pamatovat na chudé, osamělé, na lidi na okraji.

Velký papež František, který v tomto roce dovršil své životní poslání na tomto světě a z jehož odkazu budou čerpat ještě další generace, s velkým důrazem obracel naši pozornost k lidem na okraji. A to nejen na okraji společnosti, jako jsou opuštění staří lidé, migranti, bezdomovci, ale i na okraji církve. Hovořil stejně jako jeho předchůdci o důležitosti rodiny, ale zároveň se snažil otevřít rodinu církve i těm, kteří z nejrůznějších důvodů nežijí v tradičních rodinách, včetně těch, k nimž se církev po dlouhou dobu nedokázala chovat jako milosrdná matka. Těm, jež manželství ztroskotalo, i to svátostně uzavřené, i k těm, kteří se narodili s jinou sexuální orientací, a všem se stejnou potřebou lásky, přijetí a intimity jako všichni ostatní.

I v církvi trvá po všechny věky spor mezi Ježíšovou milosrdnou láskou a pyšnou tvrdostí farizejů a zákoníků, spor mezi Ježíšem a velkým inkvizitorem z Dostojevského románu. Papež František nám podobně, jako kdysi František z Assisi, ukázal nutnost obnovit dům církve v duchu a síle Ježíšova evangelia a předložil mapu pro cestu obnovy, cestu, na níž je třeba dále pokračovat. Volba, před kterou dnes stojíme, není volba mezi pravicí a levicí, mezi progresivismem a konzervatismem, nýbrž volba mezi povrchem a hloubkou.

Zkusme tedy od těch dvou zmíněných a ještě důležitých aspektů Vánoc, starosti o rodinu a péči o chudé, se povznést ještě hlouběji k vlastnímu vánočnímu tajemství. Vánoce nejsou jen oslavou narození zakladatele křesťanství, jsou slavením jednoho ze dvou základních tajemství křesťanské víry, tajemství vtělení. Němčina má pro vtělení slovo Menschwerdung, stávání se člověkem. To slovo popisuje vtělení jako dynamický proces. Lidské bytí není nic statického, hotového, je to proces stálého růstu. Být člověkem znamená vyvíjet se. Všechno živé se neustále vyvíjí a mění.

Když Darwin nastínil geniální myšlenku, že lidské bytí, lidská existence je součástí evolučního procesu, vyvolalo toto neobvyklé spojení biologie a historie zděšení a odpor mezi křesťanskými fundamentalisty, kteří přemýšleli o přírodě i o Bohu staticky, rigidně, strnule a neuměli pracovat s Biblí jinak než s primitivní doslovností. Ve skutečnosti myšlenka evoluce měla a má hluboký teologický potenciál, navazuje na intuici velkých starověkých otců církve, že stvoření není jednorázový akt, nýbrž trvající děj - creatio continua. Bůh je přítomen a stále pracuje ve svém díle. „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme,“ učí sv. Pavel.

Křesťanství odmítá deistickou představu Boha jako hodináře, který jednou natáhl stroj kosmu a pak se o něj nestará. Bůh není nějaká abstraktní nadpřirozená bytost, která je nad světem a mimo svět. To je karikatura Boha. Právě vánoční zvěst ukazuje, že Bůh je srdcem stvoření a lidské rodiny a že vše zahrnuje a zároveň přesahuje. Sdělí se nám mnoha způsoby, ale přesto zůstává nevyčerpatelným tajemstvím, které je třeba stále znovu objevovat. Bůh se stále děje, dotváří a přetváří všechen život i život každého z nás a zve nás ke spolupráci na tomto díle.

Myšlenka, že člověk je součástí vývojového procesu, ovšem přináší otázku, proč by se vývoj měl zastavit u dnešní podoby člověka? Proč by neměl pokračovat dál? Nebude další kapitolou dějin ne člověk, a nebo lidstvo nějaké ideální společnosti, zajištěné vítězstvím vyšší rasy nebo pokrokovější sociální třídy? Darwin líčil vývoj jako boj o přežití silnějšího, lépe schopného se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Tento aspekt jeho teorie, aniž by za to mohl Darwin, zneužily ideologie totalitních režimů. Nacismus, fašismus, komunismus, hlásající boj ras, národů a sociálních tříd.

Člověku je legitimní touha překročit sebe sama, dosáhnout nějaký vyšší stupeň lidství a lidského společenství. Je to zřejmě touha, kterou Bůh sám vložil do člověka. Ovšem způsoby, jak naplnit tuto touhu, jsou radikálně odlišné. Dnes se téma vývojového překročení člověka znovu vrací v aktuálních vědeckých a filozofických diskusích o důsledcích soutěže přirozené a umělé inteligence. Budou nám plody naší tvůrčí moci pomocníky? A nebo budeme sloužit my jim? Fascinuje nás, že se stroje stále více podobají člověku? Nepřihlížíme však nebezpečí, že se lidé budou stále více podobat strojům? Co je ono lidské, které nelze zastoupit, které nelze delegovat? To je dnes jedno z klíčových témat také pro víru a teologii.

O křesťanskou odpověď na otázku dalšího vývoje lidstva se pokusilo několik odvážných křesťanských myslitelů. Podle mého názoru přední místo mezi nimi zaujímá jezuitický teolog a přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin. Předkládá básnickým jazykem vizi vánočního tajemství vtělení jako události, skrze kterou Bůh, počátek a konec vývoje, vkládá do lidských dějin novou energii lásky. V události Krista, která zahrnuje Ježíšův pozemský život, učení a působení nám Bůh otvírá cestu, kterou člověk překonává sám sebe, překonává své sobectví, daruje se v lásce druhým.

Od určitého vývojového stupně nemůžeme spoléhat jen na technický pokrok, nýbrž zde má nezastupitelnou úlohu to, co je specificky nejvlastněji lidské, totiž láska. Láska nikoliv jen jako emoce, nýbrž jako sebepřekročení, sebedarování. Láska, kterou nám ukázal Ježíš svým životem a svou smrtí, je tím specifickým, nezastupitelným a nenahraditelným lidským, je zároveň tím, v čem se setkává a prolíná lidské a boží. To je tajemství Vánoc.

Podle O. Teilharda je vrcholem kosmogeneze stálého vznikání ve vesmíru Christogeneze, stádium růstu Kristovy přítomnosti v lidstvu. Ten, který je počátek a konec, Alfa a Omega, je zároveň tím, kdo vývoj stále vnitřně udržuje a přetváří, prohlubuje. Křesťanství je jednou z nabídek způsobu, jak se stále více stávat lidmi, jak se stále více stávat jednou lidskou rodinou, nikoliv cestou zápasu o přežití silnějšího, nýbrž cestou spolupráce, solidarity, úcty k druhým a vzájemného uznání.

Vánoce jsou pak každoročním připomenutím výzvy k následování Krista, který se nám narodil, abychom i my se narodili k novému způsobu, jak se stále stávat lidštějšími. Musíte se znovu narodit, říká Ježíš Nikodémovi v Janově Evangeliu. Náš život zde a nyní, učil Ježíš, je místem pro tuto proměnu, pro toto nové zrození.

Koledy, vánoční trhy, dárky, rodinné vánoční zvyky – to všechno může mít svou poezii a svůj pohyb, ale nemusíme zůstat jen na povrchu vánočního tajemství. Hlouběji pod tím vším leží ten největší a původní vánoční dar pro každého z nás – Christogeneze, kristovská energie lásky, ona hlubiná dimenze skutečnosti, která skrze víru vstupuje do lidských životů, proměňuje lidská srdce a chce proměnit svět. Velmi přesně to vyjádřili křesťanští mystikové, jako Angelus Silesius: „Kdyby se Kristus stokrát narodil v Betlémě a nenarodil se v tobě, ve tvém srdci, ve tvém životním příběhu, nic ti to neprospěje.“ Amen.