Moji milí, minulou neděli jsme hovořili o pochybnostech, kterými trpěl Jan Křtitel, když se ve vězení dozvídal o tom, že Ježíš se nechová podle jeho vzoru a očekávání. Dnes se v evangeliu setkáváme s pochybnostmi manžela Marie, Josefa, do jehož života vstoupilo něco, co nečekal a čemu nerozuměl. Nechce Marii vydat lynči a odhodlává se k tomu tajně ji propustit. Ale co nechápe rozum, může vyřešit sen. Ve snu dostává odvahu k jinému řešení. Vzít Marii k sobě, přijmout ji i s jejím tajemstvím. Rozum je v koncích, ale Boží inspirace mu ve snu dává odvahu k aktu důvěry a lásky.

Čím je toto evangelium zajímavé pro nás? I v našich životech se objevují tajemství. Mohou to být věci, které jsou nečekaně krásné, ale často jsou to také věci, které jsou nečekaně tragické. A my se musíme s nimi nějakým způsobem vyrovnat. Jsou to často věci, především tam, kde se setkáváme s radikálním zlem. Jako tomu bylo před dvěma lety na Filozofické fakultě, tak se nemůžeme utíkat k nějakým jednoduchým zbožným frázím. Zlo zůstává tajemstvím. Je to mysterium iniquitatis, jak učil sv. Pavel. Ano, je třeba klást otázky a je pochopitelné ptát se, proč se tohle stalo právě teď a těmto lidem a co mohlo být motivací toho člověka k tak strašnému činu. Ale i když bychom našli odpověď na všechny tyto otázky, stále zůstává něco, co se vymyká našemu rozumu.

Ano, můžeme říct, že pro nás jsou tyto události natolik děsivé a tíživé, že na ně v našem prostředí nejsme zvyklí. Na Ukrajině, v Gáze chodí mladí lidé do školy, děti si hrají na písku, ale padají na ně bomby a drony a oni, civilní nevinní lidé, se přidávají k desetitisícům a statisícům nevinných civilních obětí válek a etnických a politických sporů. Ano, toto je součást našeho světa. A my se v tomto světě musíme učit žít. S těmito otevřenými otázkami. Víra nám nenabízí jednoduché, jednoznačné odpovědi. Musíme se stále ptát znovu.

Když do našeho života vstoupí něco vymykající se rozumovému pochopení, máme říct, že to je nějaká bajka, nesmysl? Je to něco, co je třeba odmítnout, ať už jsou to tyto události, o kterých jsme četli? Nebo je to něco, co máme prostě přijmout? Ano, jsou tu teologické teorie o původu zla, ale mě žádná z těchto odpovědí neuspokojovala.

To, co pro mě bylo jakýmsi náznakem cesty, bylo v rozhovoru s japonskými jezuity, kteří mi řekli, že takové události a také události radikálního zla jsou prostě koán, hádanka. Je to něco, co nemůžeme vyřešit prostým rozumem. Jeden moudrý rabín řekl, že mozek psa není schopen řešit matematické úlohy a mozek člověka není schopen vyřešit otázku zla. Jsou věci, na které je náš rozum, náš intelekt, naše věda prostě krátká. Ano, je třeba si stále klást různé otázky, ale to podstatné – odkud je zlo, k čemu je zlo, jaký má význam – zůstává pro nás stále tajemstvím a my se musíme učit s tímto tajemstvím v životě žít. Víra nám nedává jednoduché odpovědi, ale učí nás zlo, které přichází a působí v našich životech, ty velké bolesti, ty velké nejistoty, nějakým způsobem vnitřně proměnit.

Je to velký úkol, ke kterému každý musí nějakým způsobem dozrát. Ano, měli bychom být školou, která učí s těmito otevřenými otázkami žít. Bůh je tajemství a všechno to, co se děje v našem světě a vymyká se našim možnostem uchopení, pojmenování, vysvětlení, je pro nás úkolem. Víte, koány, paradoxy a hádanky nejsou řešitelné běžným způsobem uvažování. Jsou předloženy naší meditaci a nějaký vhled smyslu přichází často jako osvícení. Může přijít také ve snu. Může přijít jako nějaký podivuhodný závan, který Bible popisuje svými obrazy jako návštěva andělů. Ano, jsou to ty návštěvy andělů, tyto poryvy světla, které přicházejí do našich složitých otázek. A někdy je to plod naší meditace, která je něco jiného než jenom racionální řešení, která někdy sestupuje hlouběji. Ano, ve snu a ve hluboké meditaci se otevírá v naší duši něco, co je hlubší než pouze racionální pochopení.

To je nesmírně důležité. Právě v této době, která je v mnohém iracionální, se rozumu nikdy nesmíme vzdát, ale zároveň musíme znát jeho limity. Velké odpovědi na tajemství života nepřinese pouhá racionalita. Tyto otázky nevyřešíme, když se budeme pohybovat v obvyklých kolejích našeho myšlení. Koány, jakousi změnou perspektivy, nás učí proměnit způsob myšlení a často také způsob života. Je třeba se podívat na věci z jiného úhlu. To je to, čemu nás učí kontemplativní přístup ke světu, o kterém, zejména v poslední době, často hovořím, protože věřím, že je to velmi aktuální úkol pro naši dobu.

Přicházejí záplavy nejrůznějších prožitků a informací, které zažíváme někdy bezprostředně a někdy nás zasáhnou skrze média nebo osudy lidí okolo nás. Tyto všechny věci nás nějakým způsobem zasahují, ale často kloužeme po povrchu těchto událostí, nebo na ně máme pouze bezprostřední emocionální odpověď. Hledáme, jak to nějakým způsobem vysvětlit tím, co máme k dispozici. A ono to prostě nejde. Tajemství je neuchopitelné běžnými způsoby myšlení. Je třeba je otevřít a sestoupit hlouběji v meditaci, ale někdy i ve snu přicházejí některé věci, které jsou těžko pojmenovatelné a vysvětlitelné, ale je to také jazyk Boží.

Velmi potřebujeme kulturu duchovního rozlišování, abychom se učili rozlišovat, které impulzy z našeho nitra nebo zvenčí jsou pokušením, projekcemi našich přání a strachu a co můžeme považovat za Boží inspiraci. Poznáváme to zejména podle plodů, jaké tyto vhledy přinášejí do našeho života. Přinášejí žal, zlost, beznaděj, pouze deprese, nebo nás vedou skrze smutek a pochopitelné bolestné prožitky ještě hlouběji k nějakému hlubšímu pokoji, který přichází až po určité době. V této době, kdy jsme zmítáni tolika různými emocemi, informacemi, podněty, je třeba vnášet kulturu zamýšlení, ztišení, meditace, kontemplace. Nechceme se nechat jimi vláčet, ale zkusit proniknout do jejich hlubšího smyslu.

Člověk musí zapojit ještě víc než kalkulující rozum. Tady musí zapojit své srdce a tím nemyslím pouze emocionalitu, ale skutečně to, co leží pod naším vědomím. Ano, to se otevírá často v chvílích meditace, někdy ve chvílích snu, někdy ve chvílích zvláštních návštěv, nápadů a osvícení, které Bible nazývá andělskými návštěvami, možná pod jinými názvy. Známe takové chvíle, kdy nám přichází vhled, pokoj, kdy se nás dotýká uzdravující síla. Víte, i s tím naším světem stále zápasí světlo a tma. Nějakým způsobem se rozvíjí také mysterium zla, které v našem světě nabírá na rychlosti a efektivitě.

Ale sv. Pavel řekl, že tam, kde se rozhojnil hřích, se rozhojňuje také milost, což znamená Boží energie, Boží život v nás, to skutečné dobro. Tohleto prolínání světla a tmy tvoří to nejvlastnější drama našeho života i našich dějin. Ano, v této mši doprovázíme modlitbou ty, kteří odešli tím velice drastickým způsobem. Nepřipraveni na smrt se ocitli před Boží tváří. Ano, myslíme na ty, komu jejich vánoční očekávání padlo do strašlivého smutku.

Myslíme na naši zemi, která je stále ještě ukolébána, tím, že jsme mimo existující fronty zla a násilí. Ale těžká slova vedou alespoň k jakémusi vcítění, k jakési solidaritě s těmi lidmi, kteří v tomto světě nemají štěstí, pokoj, bezpečí. Ano, svět, jaký jsme my lidé udělali, je nebezpečný svět a my se musíme učit v něm a s ním žít. Vnášíme do něj světlo, pokoj, lásku, vcítění, protože to tento svět strašně potřebuje. Amen.