Řekli jsme si, že jednou z těch symbolických adventních postav je Jan Křtitel, prorok, který stojí na hraně mezi Starým a Novým zákonem. Dnes slyšíme o jednom dramatickém okamžiku v životě Jana Křtitele. Ukázal zástupu těch, kteří přišli k němu na břeh Jordánu, aby se dali pokřtít. Ukázal na Ježíše Nazaretského a řekl: „To je ten beránek Boží.“ A pak pokračuje Janův život. Jan je uvězněn, odsouzen k smrti a v žaláři čeká na popravu. V těchto chvílích k němu přinášejí jeho učedníci zvěsti o Ježíšovi, o tom, na kterého ukázal. Jsou to znepokojivé zvěsti. Mesiáš se nechová jako ten, kterého bychom si přáli a očekávali. Mysleli jsme, že bude ještě asketičtější než Jan, který přišel jako drsný muž pouště oděn velbloudí kůží, a živil se medem divokých včel a kobylkami. Tento Ježíš chodí se svými kamarády po večírcích a hospodách. Ježíš v hospodě – to vždycky pohoršovalo farizeje všech staletí. Vypráví tam své příběhy, podobenství a historky. Chodí po svatbách. Jak je psáno v Písmu, říkají: „To je žrout a pijan vína.“ Tohle je ten Mesiáš? Máme svou představu a on jí neodpovídá.

Tyhle zvěsti vyvolávají i u Jana pochybnost, a ptá se: „Jsi opravdu ten, který má přijít, nebo jsme se spletli? Máme čekat někoho jiného?“ Možná, že občas znáte ve svých životech takové pochybnosti. Já, když jsem poprvé slyšel o zneužívání v církvi a když ke mně potom začali chodit lidé a poslouchal jsem jejich příběhy, říkal jsem si: „Je tahle církev ta, která má přijít a má přinést spásu a má tady mluvit o Ježíšovi, nebo máme čekat na něco jiného? Nespletl jsem se? Nevěnoval jsem desetiletí svého života a všechny své síly nějaké instituci, v které jsem se spletl a zklamal?“ Ano, tyhle otázky přirozeně přicházejí a jsou to tvrdé chvíle. Pokud je člověk vnitřně poctivý a pravdivý, musí se jim vystavit.

Ježíš na tyto otázky neodpovídá nějakou sebeobhajobou, ale ukáže kolem sebe a říká: „Podívejte se, co se tady děje. Hluší slyší, slepí vidí, chromí chodí. Děje se tady boží království.“ I my potřebujeme také dát tento důkaz, že se děje boží království i v našem prostředí přes všechny ty slabosti, které tady jsou.

Dnes asi nepotřebujeme ty spektakulární zázraky, uzdravování, jak některé církve vyžadují na stadionech, to spektakulární zázračné uzdravování. I dnes se dějí věci, které jsou mezi nebem a zemí. I dnes se dějí věci, které jsou zázrakem, jejichž hlavní příčinu nevidíme a nerozumíme jí. Ano, takové věci jsou. Za zázraky je možné se modlit, ze zázraků můžeme mít radost, ale nemůžeme s nimi počítat a kalkulovat. Od toho je to zázrak. Ale my nepotřebujeme zázraky tohoto typu. Pro naše chromé údy již máme léky, medicínu a mnoho jiných prostředků.

Potřebujeme uzdravit jiné věci – to duchovní zaslepení. Když se díváme na výsledek našich posledních parlamentních voleb, vidíme, kolik je tady lidí slepých, zaslepených, hluchých a blbých. A budeme dotázáni na Božím soudu, jestli jsme těmto zaslepeným lidem nějakým způsobem pomáhali otevřít oči, otevřít sluch, otevřít rozum. Jestli jsme pomáhali lidem, kteří podléhají nejrůznějším ideologiím, falešným slibům, ideologiím nenávisti, rasové nenávisti, nenávisti vůči přistěhovalcům a tak dále.

Ano, to jsou ty choroby dnešní doby, které je třeba uzdravovat. A my budeme tázáni, jestli jsme pomáhali uzdravovat tyto duchovní slepoty, tyto hluchoty. Jestli jsme pomáhali lidem otvírat oči, srdce, vidět věci takové, jaké jsou, bez příkraz, bez iluzí. Toto je naše úloha.

Církev tu není jen proto, abychom naplňovali kostely, ale abychom uzdravovali svět, uzdravovali ty nemoci, které jsou nejaktuálnější, to, co lidi ochromuje, co jim bere radost, co jim bere svobodu, co je činí do sebe uzavřenými. Tady máme činit ty velké zázraky. V takových okamžicích se děje Boží království a to je to, co můžeme ukázat těm pochybujícím. Víte, všechny ty katechismové, metafyzické důkazy Boží existence – přiznám se, pro mě vůbec nejsou přesvědčivé. Člověk přece jenom desetiletí studoval filozofii, studoval i tu kritiku náboženství. Kant vyslovil svou kritiku těch metafyzických důkazů. Na nich moje víra nestojí, ale stojí na zážitcích živého Krista uprostřed nás.

Já jeden takový zázrak mám z tohoto víkendu. Před malou chvílí jsem se vrátil z Kolína, kde jsme měli intenzivní setkání s částí těch, kteří se v našem středu připravují na křest a biřmování. V tom důvěrném prostředí jsme si vyprávěli své příběhy, příběhy své víry, jakým způsobem jsme se dostali k víře. Byly to tak různé příběhy – někdo přes přítele, někdo přes knihy, někdo přes nějaký tragický zážitek ve svém životě. Tam jsem viděl, jak je Kristus přítomen v životě lidí. Ano, to je to, na co mohu ukázat, to je to, co mě přesvědčuje. Jak je Kristus dnes přítomen v životech lidí. Ano, to je má víra ve vzkříšení. Vzkříšení není jen nějaké oživení mrtvoly. Vzkříšení znamená, že Ježíš je živý dnes, že je živý v životech lidí, že jim dává životnost, jiskru, sílu, imunitu vůči lžím a propagandě, kterou jsme ze všech stran a reklamám naplňováni.

Ano, to je to uzdravování, že se děje Boží království. To je ten důkaz Kristova vzkříšení, že Kristus není jen postavou dávné minulosti, ale že je živý ve víře své církve. Že je živý někdy i velmi anonymně v životech lidí, do kterých vstupuje a přetváří je, dává jim hloubku, dává jim smysl.

Byla to úžasná radost právě kolem té neděle Gaudete, že člověk slyší, jak je Kristus přítomen v životech lidí okolo nás a fakticky je přetváří. To jsou ty zázraky. Dnes nejde o to, aby se zázračně uzdravila zlomená noha, i když je to někdy třeba. Uzdravovat lidi znamená, aby byli plní, aby byli šťastní. Toto je to svědectví o Božím království mezi námi.

Ježíš na tu pochybnost odpovídá. A samozřejmě jsou legitimní pochybnosti o víře. Já jsem se k víře propochyboval. Člověk musí někdy vzít na sebe všechny kritické otázky a vystavit se jim. Dokonce teolog je profesionální pochybovač. Musí pochybovat, musí na sebe vzít všechny ty kritické otázky a pochybnosti. Musí je nějakým způsobem unést. Nesmí před nimi utíkat. Ale člověk nakonec musí vést k tomu, aby pochyboval o svých pochybnostech. A pak teprve se člověku otvírá to, co je živé a zdravé a co je reálné v životech lidí.

Dnes jsem viděl, jak působí Boží království. Můžu říct to, co řekl Ježíš těm učedníkům Janovým: „Podívejte se na ty mladé lidi, kteří k nám přicházejí.“ Ano, jim se otevírají oči, jejich život dostává jiskru, smysl. V době, kdy si všichni naříkáme na všechno možné, tito lidé v sobě objevili nějaký pramen světla. A tito lidé také znají bolesti světa, také je nesou. Ve světě, kde je tolik lidí zaslepených, blbých a sfanatizovaných, musíme vnášet alternativu. To je naše křesťanské poselství.

Dnes do té velké rodiny křesťanů uvítáme dvě malé děti. Jsou na prahu života a jsou pokřtěni na víru církve, na víru svých rodičů, svých kmotrů. Oni přebírají zodpovědnost, aby toto malé semínko víry rostlo. Aby bylo živé, aby Kristus v nich byl živý a jednal a ukazoval svou obcovodivou moc.

My všichni křesťané máme být svědky Kristova vzkříšení. Máme být svědky toho, že Kristus je živý, že není postavou dávné minulosti, že dnes otvírá oči slepých a osvobozuje rozum lidí zaslepených. Toto je náš velký úkol a dnes ho vložíme do života dalších. A máme i v naší farnosti zástupy skvělých mladých lidí, kteří se na tento okamžik připravují Kristu. Modleme se za ně.

Amen.