Moji milí, třetí neděle adventní se nazývá, podle vstupního verše liturgie této neděle, neděle Gaudete – radujte se. Stejně jako čtvrté neděli postní, neděli Laetare – veselte se, se může liturgie sloužit v barvě růžové, připomínající červánky blížících se svátků.

První čtení této neděle z knihy proroka Izajáše pokračuje v líčení zaslíbeného času radosti, pokoje a hojnosti na konci věků. Tento spásný čas je představen jako čas uzdravení: slepí budou zase vidět, hluší slyšet, němí mluvit, chromí chodit a zajatí a vyhnaní se vrátí domů. Autor povzbuzoval těmito slovy klesající naději Izraelitů v dlouhé době babylonského zajetí. K návratu do zaslíbené země pak skutečně došlo a mnozí jistě tyto chvíle prožívali jako čas uzdravení.

Jedna aktuální poznámka pod čarou. Vzpomínám, jak jsem těsně po listopadu 1989 dlouze hovořil s přítelem Cyrillem Hešlem o tom, jak v té době náhlého návratu svobody se mnoho našich pacientů (já jsem tenkrát také pracoval ve zdravotnictví na psychiatrické klinice), jak se stav našich pacientů, psychický i psychosomatický stav, náhle zlepšil. Musím však dodat, Cyril letos zemřel a nedožil se výsledků letošních parlamentních voleb, které zas ukázaly, kolik lidí u nás si daru svobody a demokracie neváží, kolik lidí ten velký dar možnosti svobodně volit a spolurozhodovat o budoucnosti země užívá nezodpovědně. Bylo by zajímavé sledovat, jak se výsledky těchto voleb projeví nejen v ekonomické a politické oblasti, ale také ve stavu duševního zdraví naší společnosti, zejména mladých lidí.

Ale nekažme růžovou neděli a adventní čas tématy, která na mnohé z nás nyní pochmurně naléhají. Vnímejme s radostí a vděčností všechno dobré, s nímž se i ve tvrdých dobách zkoušek a pochybností můžeme setkat. Evangelium této neděle líčí těžké okamžiky v životě Jana Křtitele. Prorok očekává ve vězení popravu. Ale ještě více než jeho vlastní osud ho v těch chvílích drásají pochybnosti. Slyší z různých stran pomluvy o Ježíšovi, na kterého ukázal jako na zaslíbeného Mesiáše. Slyší, že Ježíš se nechová tak, jak by se podle očekávání mnohých měl chovat Mesiáš. Ježíš nejde ve stopách Jana, který je v pohodě asketického muže pouště a hlasatele blížících se božích trestů. Navštěvuje se svými mladými veselými přáteli svatební hostiny a o příchodu božího království mluví v podobenstvích jako o hospodě, z níž se ozývá zpěv a tanec radostné oslavy návratu ztraceného syna. Tato slavnost staršího syna, který symbolizuje farizeje a zákoníky, pohoršuje. Pro farizeje, jak čteme v evangeliu, je Ježíš žrout a pijan vína, přítel hříšníků, celníků a prostitutek.

Není divu, že pod vlivem těchto zpráv se Jana Křtitele zmocňují pochybnosti. Nespletl jsem se? Nespletl jsem se v Ježíšovi? Nebylo mé kázání o blížícím se příchodu božího království jen iluzí, utopií? Nebyly mé výzvy k obrácení a nápravě mocných, které mě přivedly do Herodova vězení, zbytečné, a tedy zbytečná bude i má blížící se smrt? Z kazem říše své cely posílá Jan Ježíšovi úpěnlivou otázku, jsi ty opravdu ten, který má přijít, anebo máme stále čekat na někoho jiného?

Na Jana myslím často v posledních letech, kdy se dovídám o mnoha dříve netušených a pečlivě zakrývaných tragických stínech v církvi, a kdy se musím jako mnoho upřímných věřících, kněží a laiků opakovaně ptát: nespletl jsem se, nevěnoval jsem svůj život a síly instituci, která není tím, za co se vydává a za co jsem ji v dobré vůli považoval? Ježíš na Janovu otázku neodpovídá žádnou sebeobhajobou. Je skutečně jiný, než jak si ho podle sebe samých představovali Jan a jeho učedníci. Ježíš ukazuje prostě kolem sebe na plody své uzdravující přítomnosti v životech lidí. Ti lidé jsou osvobozováni od svých nemocí a handicapů. Chudí lidé na okraji, většinou společností odmítaní, jsou zde přijímáni.

Vidím v této Ježíšově odpovědi lék i na své tíživé otázky a časté pochybnosti. Ano, dnešní svět není ráj a také česká společnost a naše církev jsou její součástí. Církev není společností andělů, jsou mezi námi i v nás farizeové a hříšníci. Selháváme a je nám útěchou, že evangelium nijak neidealizuje selhávající Ježíšovy apoštoly. Ale nevidím jen to špatné, vidím také kolem sebe, mezi křesťany i nekřesťany, lidi, kteří nerezignují, vidím podivuhodné obraty k dobrému životu. Vidím lidi imunní vůči nakažlivým ideologiím, nenávistným projevům a skleslým náladám.

Vidím v církvi i mimo ni nesobecké, solidární, obětavé lidi, citlivé vůči druhým i vůči přírodě. Nehledám spektakulární zázračná uzdravení. Potkávám všední svatost, která asi někdy se nestane předmětem pátrání a zkoumání Diklasteria pro svatořečení, shromaděním důkazů ve formě zázračných uzdravení. Jsem vděčný za každého člověka, který svou opravdovostí, laskavostí a obyčejným svědectvím o pravdě a lásce ve mně posiluje naději a vrací mi radost ze života. I dobro je nakažlivé. Setkání s těmito lidmi mě zavazuje nepodlehnout rezignaci a předávat dar radosti a naděje i druhým lidem. Amen.