Moji milí, minulou i tuto neděli jsme četli z knihy proroka Izajáše a četli jsme zde Boží příslib. Na konci dějin i na konci našeho života bude veliký pokoj, smíření a harmonie. Izajáš ho líčí pomocí obrazů, které nám připomínají sny anebo fantastické obrazy Hieronyma Bosche. Od Bible nemůžeme čekat ani scénář konce, ani ucelenou teorii o něm. Kdo se seriózně zabývá Biblí, ví, že Bible je mnohohlas. Ale právě v té pestrosti je její cena. Nemáme ji číst jako mrtvou literu zákona, nýbrž jako inspiraci k stálému hledání v dialogu mezi textem a našimi životními zkušenostmi.

Evangelium nám připomíná prostý fakt, že život, ale i dějiny naší planety a celého kosmu budou mít jednou svůj konec. Ten konec neznáme, ale k tomuto konci se přibližujeme každou hodinu. To v nás nemá vyvolat paniku, nýbrž bdělost, připravenost a otevřenost. Nikdo z nás neví, kdy nastane konec jeho příběhu, ani kdy nastane smrt celého vesmíru. Nevíme ani, co všechno těmto koncům bude předcházet. Většina lidí si z pochopitelných důvodů tyto otázky vůbec neklade. Evangelia mluví jak o znameních konce, tak o tom, že ten konec bude nenadálý a překvapující. Ale tou podstatnou zvěstí je zvěst naděje. Smrt a nicota nejsou Bůh, tedy nemohou být absolutním koncem. Bůh je na počátku i na konci. On je počátek i konec, Alfa et Omega.

Každý stojí před svobodnou volbou, zda přijme tuto naději, že Bůh je na počátku i na konci, nebo zda ji odmítne a uvěří, že počátek i konec jsou jenom hrou náhod, a této slepé náhodě, této slepé hře, přisoudí roli Boha. To, jaký výklad nakonec přijmeme, má však zásadní důsledky pro to, jaký život vedeme. I když mnoho lidí tuto volbu nekoná explicitně, výslovně, i když si tyto otázky vědomě neklade a vědomě, reflektovaně, teoreticky na ně neodpovídá, je možné vyčíst jeho odpověď z celkového způsobu jeho života, myšlení a jednání. Takto však nemůže přečíst celek života žádného jednotlivce žádný druhý člověk z vnějšku. Proto platí Ježíšovo slovo: Nesuďte. Ale ani člověk sám není schopen plně rozumět sám sobě, i když se o to má v pokorném sebespytování stále snažit. A nemůže zcela nezaujatě zhodnotit všechny své motivy, myšlenky, slova a činy. To musí přenechat Bohu. A jen v dialogu s Bohem, v modlitbě, může něco z toho během svého života poodkrýt.

Adventní texty mluví o Janu Křtiteli, člověku, který o sobě řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti.“ Několik významných teologů naší doby nám říká, abychom při přemýšlení o Bohu dali do závorky klasické obrazy Boha jako osoby, protože tyto obrazy jsou nutně antropomorfické, to znamená zatížené naším chápáním osoby jakožto lidské osoby. Tito teologové považují za hlubší a evangelijnější vnímat Boha především jako volání, jako povolávající hlas. Tak ho zakoušeli proroci. Tak můžeme Bohu rozumět skrze proroky, kteří si takto Boha představují a interpretují. Jan zakusil tento způsob Boha na poušti, v privilegovaném místě setkávání Boha s člověkem, s vyvoleným národem a skrze toto volání a povolání se sám stal hlasem tlumočícím zásadní a provždy platný Boží příkaz: Metanoeite, proměňte se. Bůh, který je počátek i konec, se k nám přiblížil. Čas naší přítomnosti je čas příležitosti, kairos, čas k procitnutí a obrácení, ke změně perspektivy, změně smýšlení a jednání. To je adventní výzva.

Adventní výzva k proměně není jen výzva k polepšení. Já sám jsem dlouho chápal adventní dobu jako dobu plnění dobrých předsevzetí, závazků, vršení dobrých skutků, zbožnosti a odříkání. Na konci takového adventu ale číhala dvě nebezpečí: Pýcha na vlastní výkony, anebo frustrace a pocity viny ze selhání ve vlastních očích. Dnes jsem tyto dětinskosti odložil. Advent je pro mě především doba, kdy odkládám mnohé představy o Bohu a vnímám ho jako hlas. Snažím se uprostřed všech vnějších i vnitřních hluků naslouchat a rozumět tomuto volání. Rozlišit Boží hlas v tom všem, co se děje kolem mě i ve mně samém. Evangelijní volání „buďte bdělí, buďte připraveni“ znamená „buďte otevření“. Víra je otevřenost k přicházejícímu a překvapujícímu Bohu.