Moji milí, v době adventní liturgie nám připomíná především tři postavy, které ztělesňují čekání na slíbeného Vykupitele. Jsou to starozákonní prorok Izajáš, prorok, který stojí mezi Starým a Novým zákonem Jan Křtitel, a také Kristova matka Maria. První čtení po většinu adventní doby jsou vzaty z knihy proroka Izajáše, především z té druhé části, takzvaného Deutero-Izajáše, jehož autorem je anonymní prorok 6. století před Kristem, který hovoří k Izraelitům, kteří jsou v dlouhém zajetí v exilu v Babyloně. Často klesají na mysli a prorok jim zvěstuje naději. Ta naděje se do určité míry splnila tím, že se vrátili z rozkazu krále Kýra do zaslíbené země. Avšak prorok ukazuje ještě k širšímu horizontu, k horizontu konečného završení dějin.

A líčí toto završení jako katastrofu. Ano, některé biblické texty hovoří o tom, že katastrofy budou předcházet a doprovázet to konečné rozuzlení celého dramatu dějin. Ale na konci přijde veliký pokoj a veliké smíření. Izajáš nelituje použít snové obrazy. V neděli jsme hovořili o tom, jak ty mnohoznačné obrazy připomínají pozoruhodné malby Hieronyma Bosche. Ráj, kde dochází k velkému smíření, je symbolizován tím, že šelmy a pokojná zvířata budou žít pospolu, že harmonie prostoupí celým vesmírem.

To jsou tóny naděje řečené do času, který byl od toho velmi vzdálen. I náš čas je od rajského pokoje, jak víte, velmi vzdálen a doléhají na nás všechny těžké věci, které se dějí okolo nás i dál od nás, nebo i nedaleko od nás. A ve všech těchto chvílích nám Bible říká: nepropadejte zoufalství, zmatku, panice, zvedněte hlavy. Neboť ať se děje cokoliv, přesto všechno se blíží to konečné vykoupení. Buďme lidmi otevřenými všem těm okamžikům, kdy jiskřičky naděje padají i do temného, mlhavého a nepřehledného a mnohdy chaotického času.

Křesťanství věří na boženství paradoxu. Tento paradox zmiňuje také Ježíš v té řeči, kterou jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Ježíš říká, že to, co přijde, nesplní kalkulace chytrých, bude to něco nového, překvapivého. Konec přijde jako překvapení. Bůh dává poznat svá velká tajemství také těm, kteří jsou jako děti. To neznamená, že jsou naivní nebo infantilní, ale že jsou otevření. Dítě je především bytost, která je otevřená. Takto Bůh velké věci zjevuje malým a těm maličkým otevřeným, aby prostoupily jejich život tím, co je skutečně velké. Ty velké věci se ukrývají v malých. To je koneckonců i zvěst vánoční, která hovoří o tom, že Bůh nepřichází jako válečník či válečný král, ale přichází v podobě bezbranného dítěte, které se rodí v chudé rodině na periferii světa.

Proto je adventní a vánoční čas obdobím, kdy si uvědomujeme, že rodiny jsou také betlémem dneška. Stojí za to do nich vnášet pokoj a smíření, odpuštění. A že svět chudých je také betlémem dneška. Vánoce a adventní čas nejsou jen časem pro hodování a záplavu toho, co nám nabízí komerce, ale také časem solidarity a pamatování na ty, kteří nejsou mezi těmi chudými vyvolenými v očích tohoto světa.

Tak snad jenom toto na adventní cestu. Prorok Izajáš, na něj naváže ten drsný muž pouště Jan, a tou třetí postavou je Ježíšova matka. Advent také prožíváme s ní, prožíváme s tou svatou rodinou, s Marií a Josefem, kteří jdou klopotnou cestou v těch chvílích vrcholícího těhotenství a není pro ně místo pod střechou, jak čteme v evangeliu. Nenechme si Vánoce ukrást jen tím, co nám nabízí konzumní reklamy, ale zkusme promýšlet ten jejich skutečný biblický smysl. Amen.