Vstoupili jsme do krásné doby liturgického roku, která nás připravuje na Vánoce – nejpopulárnější, ale nikoliv nejdůležitější křesťanské svátky. Tím hlavním křesťanským svátkem a středobodem liturgického roku jsou od nepaměti Velikonoce. V prvních více než třech stoletích se Vánoce vůbec neslavily. Neznáme datum narození Ježíše Nazaretského. Datum oslavy 25. prosince vzniklo ve čtvrtém století jako vzdorosvátek křesťanů v době, kdy v římské říši slavili svátek Adventus Divi, příchod božského – rozumí se císaře. Byl to státní svátek, oslavující císaře jako boha. Křesťané, kteří byli takovými disidenty římské říše, tuto oslavu chápali jako rouhání a navzdory této oslavě ve stejné době slavili Adventus Domini, příchod Páně, narození Krista.

Všechny ty spekulace o datu narození Krista podle různých astronomických a astrologických ukazatelů jsou jenom spekulace. To, co o Vánocích skutečně oslavujeme, není jenom událost narození Krista. Narození Krista poukazuje k tomu, co je druhým nejhlubším tajemstvím křesťanské víry – tajemství vtělení. Už svatí otcové církve v antické době hovořili o čtverém adventu, o čtverém příchodu Páně. Ten první je onen věčný příchod Božího slova, kterým se Bůh Otec vyslovuje. Vyslovuje se do lidských dějin, do lidské rodiny. Patristická teologie mluví o tom, že onen Logos, Boží slovo, Boží smysl, je tím, co bylo od počátku u Boha. Mluví o tom prolog Janova evangelia, a co prochází celými dějinami stvoření, co je jako Alfa na počátku a Omega na konci celého dramatu stvoření, které neustále pokračuje. A můžeme si tento první příchod promítnout do celých dějin spásy – ten, který přichází jako pravzor a prapočátek dynamiky Boží komunikace s lidmi.

Přichází potom do dějin vyvoleného národa skrze hlas proroků. Někteří současní teologové říkají: dejme do závorky představu Boha jako osoby. Tato představa je významná, protože říkáme, že Bůh není nějaké neosobní „ono“, že je ten, který s námi komunikuje a který je také námi oslovitelný, ale není osobou ve smyslu, jakým my si představujeme osobu na způsob lidského bytí. Tito teologové říkají, že Bůh je spíše hlas volání, povolání, které prochází dějinami. Nesou ho proroci a vrcholem tohoto příchodu Božího slova do lidských dějin je lidství Ježíše z Nazareta. To je ta historická událost narození Ježíše, podle legend v Betlémě judském. To je ten druhý příchod.

Třetí příchod je onen příchod teď a tady. Jak říká mystik Angelus Silesius: Co by nám pomohlo, kdyby se Ježíš stokrát v Betlémě narodil a nikdy se nezrodil v naší duši? Každý člověk, který přijímá Krista jako svého pána, který přijímá Krista jako světlo pro svůj život, je účasten tohoto tajemství příchodu Krista. Kristus přichází do jeho života jako světlo, jako smysl, jako cesta, jako orientace. Adventní a vánoční čas je příhodnou dobou, kajros, abychom se znovu a hlouběji otevřeli Kristově přítomnosti v našem životním příběhu.

Ten čtvrtý příchod je příchod, který je na konci – příchod k soudu. Příchod, o kterém nemáme uvažovat v obavách a strachu, ale s velikou nadějí. Prorok Izajáš, zejména kapitoly takzvaného Deutero-Izajáše, líčí vrchol lidských dějin jako čas velikého smíření a pokoje, jako jakýsi ráj, vrcholící ve vývoji všeho světa. Kristův příchod je to, co završuje všechno. Ten, který je bodem Alfa, je také bodem Omega, vrcholným bodem, ke kterému směřují všechny proudy vývoje ve smíru hmoty, ducha, kultury. Inspiračně o tom hovoří velký jezuitský myslitel Pierre Teilhard de Chardin.

Advent je doba přípravy pro příchod Krista do našeho života. Musíme si ten adventní čas do značné míry vyvzdorovat proti hluku světa, který nás obklopuje. Nemá smysl příliš naříkat nad tím, že nám komerční Vánoce ukradly adventní čas. Tak to je, a my i v tomhle náročném čase, ve smyslu určitého vnitřního vzdoru jako to bylo s prvními Vánocemi v době římské říše, máme připravit jiný svátek – jiný než svátek císaře, státní svátek mocnáře, tichý svátek příchodu Krista, který má konkrétní následky. Důležitý je příchod Krista do našeho života, do našeho srdce.

Kristus přichází jako světlo doprostřed všech temnot. Ano, i dnešní doba má těch temnot mnoho a dopadají na náš svět, i na naši zemi. Adventní pokoj je třeba si vyvzdorovat. Není to něco, co nám doba na konci roku přirozeně nabídne. To možná bylo kdysi dávno. Dnes je ten čas přesvětlen komerčními Vánocemi, ale přesto můžeme v sobě pěstovat pozorné naslouchání a ticho adventu. Advent je stálý příchod Boha, kterého věříme – Bůh přicházející, děje se, je cestou, budoucností, povolává a zve.

Právě proto v adventní době nasloucháme volání Jana Křtitele, který nás povolává, abychom připravili Kristův příchod. Kristův příchod je událost, která z naší strany vyžaduje otevřenost, připravenost, vnímavost. To je ona bdělost, kterou po nás požadují evangelia o završení světa druhého příchodu Krista. Kdyžsi jsem adventní čas vnímal jako období určitých závazků – že se člověk omezí v tom či onom a přidá jisté skutky zbožnosti. Dnes se na to dívám s odstupem, protože vidím, že člověk si tím připravoval buď pýchu, že to vlastně dodržel, nebo frustraci, že se mu to nepovedlo, což se stává častěji. Oba tyto postoje – pýcha na vlastní náboženské výkony i frustrace z neúspěchu – nejsou skutečně křesťanským postojem. Možná místo těchto programů máme být lidmi naslouchajícími Božímu hlasu, který mluví k našemu srdci. K tomu je potřeba kultura rozlišování.

Ať už nám čas adventu, ať už na světové nebo domácí politické scéně, přinese cokoliv, važme si vnitřní svatyně, do které nezapadnou zlosti, zklamání, frustrace, ani hněv. Přijměme dar pokoje. Je to dar, který nám Bůh nabízí, pokud jsme pro jeho dary otevření. Amen.