Každý rok se ve světě přírody střídají stejná roční období: jaro, léto, podzim, zima. A jako kdyby se stále opakovaly tytéž věci, každý rok se stejně tak ve světě, kterému bychom mohli říkat liturgický, také střídají stejná roční období. Máme advent, Vánoce, půst, Svatý týden, Velikonoce, Letnice a tak dále. Opakují se stále stejné věci.

V každém případě je vlastně ten základní cíl stejný jako v přírodě: rozvíjet a posilovat život. Strom v důsledku běhu přirozeného roku roste do výšky a jeho život cílí. A my bychom díky liturgickému roku měli podobně růst do výšky a náš duchovní život by měl být silnější a hlubší. Pokud však necháme období církevního roku plynout, aniž bychom se jich jakkoliv účastnili, neprospěje nám to o nic víc, než kdyby se stromu nějak podařilo zůstat během čtyř ročních období neměnný a nečinný. Takový strom je vlastně suchý a mrtvý. Činnost odpovídající ročnímu období je tak vlastně pro náš život nezbytná, má-li dojít k nějakému růstu, posilování a zrání. A proto by mělo být naším cílem prožít advent co nejúplněji.

Možná bychom se v tomhle měli také inspirovat přírodou, která v zimním období odpočívá. Ze stromu opadají listy a zdá se, jako by byl bez života. Zvířata zpomalují svůj rytmus a některá se dokonce ukládají k zimnímu spánku. Tento čas zdánlivé nečinnosti je však nezbytný, aby na jaře mohl vykvést nový život. Možná i z toho bychom se měli poučit.

V souvislosti s tím bych vám chtěl říct jeden příběh, který jsem slyšel a který mě zaujal. Je to o manažerovi, který vedl kurz o time managementu pro skupinu vedoucích pracovníků. Do průhledné čtvercové krabice dal dvanáct tenisových míčků. A zeptal se: „Je ta krabice plná?“ „Ano,“ odpověděli posluchači. Otevřel tedy krabici a nasypal do ní štěrk, který se vklínil mezi míčky. „A teď?“ Účastníci kurzu mlčeli. On pak přidal ještě písek. A na závěr se zeptal: „Co jsem vás vlastně naučil?“ Jeden z nich odpověděl, že když se vše dobře zorganizuje, najdete čas na všechno. „Ne,“ odpověděl ten učitel. „Kdybych dal kuličky až nakonec, po štěrku a písku, tak by se mi to vlastně nepodařilo. A v životě je třeba především zvolit priority a zbytek si přizpůsobit.“ Myslím, že tohle je něco, co bychom si měli vzít do adventu – zvolit si priority.

Ten příběh se mi líbí, protože vypráví o zkušenosti, kterou máme vlastně všichni, věřící i nevěřící, o únavné dřině života. Víte, my jsme dospěli k jakémusi podivnému paradoxu. Když jsme enormně zlepšili kvalitu svého života, pohodlí, jídlo, zdravotní péči, to vše nám v průměru umožňuje využívat a užívat si mnoha věcí, které máme k dispozici. V reálném čase můžeme komunikovat se svými přáteli na druhé straně světa nebo si užívat home office a práci z domova. Takže teoreticky máme spoustu času na život, protože všechno děláme rychleji a snadněji.

Ale proč tomu tak vlastně není? Mnoho z nás, možná každý z nás, prožívá vlastně úplný opak. Na konci roku, za měsíc bude 2006, má mnoho lidí pocit, že zas jenom ztratili rok života. Přiznejme si, že žijeme pod neustálým tlakem, že stále něco musíme a máme tolik povinností, že se po nás stále žádá příliš mnoho. A pak nám život utíká a máme pocit, že jsme podvedeni, oklamáni nějakým podivným mechanismem, který to všechno řídí a který po nás stále chce více.

Pokusme se ale, prosím, prožít advent jako ten strom, který odpočívá a sílí pro příchod jara. Zvolme si opravdu priority, které chceme sledovat, protože zbytek se dá přizpůsobit. Možná si teď řeknete: „No jo, to se pěkně poslouchá, ale je to asi tak stejné, jako když přijdu k doktorovi a ten mi řekne, že bych měl zhubnout. Samozřejmě to vím a pokouším se o to už několik let. A s časem je to stejné. Vím to, rád bych, ale nemám čas na nic, ani na spánek.“

A přesně to je ono. Vzpomeňte si na to, co říkal Ježíš v evangeliu. Jako za Noemových časů, říká nám Pán, lidé jedli a pili, ženili se a vdávali; lidé žijí, rodí se, rostou, zamilovávají se, vzdávají se, jedí a pijí. To všechno je v pořádku, to všechno je správně. Ale Ježíš také říká, abychom si dali pozor na naši nevědomost, nepřipravenost a lhostejnost k tomu, co je třeba hledat především a co je nezbytné pro skutečný lidský život.

Jeden italský politik, Ignazio Silone, velice pěkně poznamenal k situaci mnoha křesťanů, že my jako křesťané sice tvrdíme, že čekáme na příchod Pána, ale přiznejme si, čekáme na něj se stejným zanícením, jako když čekáme na zastávce na autobus. Riziko skutečně spočívá v tom, že prožijeme život, necháme ty měsíce a roky plynout, aniž bychom byli skutečnými protagonisty našeho příběhu. Aniž bychom si kladli otázku, zda existuje něco jiného než to, co prožíváme. Tuhle otázku nemůžeme odložit, jako kdyby se nás netýkala, a jako kdybychom měli celou věčnost – nemáme. Smrt přichází pro některé dříve než pro jiné, takže ti, kteří jsou s námi třeba v práci, mohou být vzati a my ponecháni naživu, anebo naopak. Není stejná hodina pro všechny, není stejná příležitost pro všechny, ale pro všechny je konec.

A přesto by stačilo být pozornější při čtení života, i přírody, která plyne, našeho vlastního i života těch, kteří jsou vedle nás. Abychom si uvědomili, jak každý den, pokud nejsme rozptýlení, jsme neúprosně vedeni k události, která nás čeká – setkání s Pánem. Těšíme se na to, jsme nadšení, anebo čekáme jako na zastávce na autobus. Víra je právě tohle – probudit se a stát se protagonisty, uchopit život do vlastních rukou a převzít zodpovědnost. Advent je odvaha zastavit se a zpochybnit všechny zdánlivé křehké jistoty, ve kterých žijeme. Je třeba se probudit, otřepat se a jednat.

Ježíš nám říká, že den Páně přijde náhle, že nás překvapí. Uspořádejte si, prosím, ty tenisové nebo pinpongové míčky svého života. Pokud je to nutné, vyprázdněte i tu krabici, než bude příliš pozdě.