Tato slova touhy po míru jsme v našem kostele četli minulý týden při vzácné příležitosti – svěcení nového zvonu. A není to ledajaký zvon. Předala nám ho letos za přítomnosti pana prezidenta Pavla holandská královna Máxima a pochází z Ukrajiny. Jeho srdce je ukováno z ukořistěných tanků ruských agresorů. To, co bylo určeno jako nástroj válečného vraždění, se stává zvonem, který do kostela v samém srdci Staré Prahy svolává věřící k modlitbě. Svým jasným stříbrným zvukem zpívá o naději, že se jednou zbraně překovají v pluhy a národ už nezvedne meč proti jinému národu. Válce se nebudou učit, budou se učit žít spolu v pokoji a spravedlnosti.

Ještě ten čas nenastal a důvěřujeme slovu sv. Pavla z druhého čtení této neděle: Noc pokročila a den se přiblížil. Nevíme, kdy nastane ten čas pokoje, ale víme, že se stále blíží a přijde jako velké překvapení. V době, kdy je všude kolem nás tolik zla a situace ve světě a doma je vážná, nesmíme se nechat připravit o naději, že každá noc jednou skončí. Začínáme advent, chystáme se na oslavu svaté noci, v níž přišla na svět spása v nenápadné podobě chudého novorozeněte, pro nějž se nenašlo místo pod střechou. Mudrci od východu ho nenašli v královském paláci, nýbrž v chlévě na periferii tehdejšího světa.

Velké události dějin spásy a velké pravdy křesťanství mívají velmi často charakter překvapujícího paradoxu. Velké věci přicházejí v malých. Papež František svaté paměti obracel naši pozornost k tomu, co je na okraji, na periferii. Vedl nás k lidem na okraji společnosti, ale také na okraji církve. Vybízel nás k tomu, abychom pozorně naslouchali i jejich zkušenostem. Nemálo lidí očekává od církve, že bude hradem nespochybnitelných, neochvějných jistot, jednoduchých a jednoznačných odpovědí. Toto očekávání je v časech chaotických proměn pochopitelné, ale má svá velká úskalí.

Touha po jistotách někdy vede k tomu, že lidé zaměňují víru za ideologii, náročnou cestu následování za pohovku jednoduchých tvrzení. Má víra není neochvějná. Stále mě provází verš Vladimíra Holana: „Co se nechvěje, není pevné.“ Je-li naše víra živá, pak se chvěje, rezonuje spolu se zemí života, v němž je přítomen živý Bůh. Bůh je srdce našeho srdce. Musíme se uklidnit, abychom nahmatali tento tep skryté boží přítomnosti. Advent je v křesťanské tradici dobou k tomuto stišení.

Je stále těžší uhájit vnitřní adventní ticho v době, kdy nás venku zaplavují hluky a zaslepují světla a reklamy komercí ukradených a vyprázdněných Vánoc. Nenaříkejme na to, buďme od toho prostě svobodní. Vánoce vznikly jako vzdor, disent křesťanů proti státnímu svátku oslavujícímu římského císaře jako Boha. Navzdory tomuto římskému svátku, který zdůrazňoval příchod božského, rozumějí císaře, začali křesťané ve stejnou dobu slavit adventus Domini – příchod Páně, narození Krista.

I dnes, ti, kteří chtějí křesťansky prožít advent a Vánoce, musí mít odvahu nebýt povrchní a konformní. Spása nepřijde z vyzdobených chrámů konzumu, z přeplněných obchodních domů. Ježíš svým příchodem do chudé rodiny na periferii posvětil rodinu a posvětil svět chudých, migrantů a bezdomovců, těch, kteří těžko hledají místo pod střechou. Proto Vánoce připomínají, že naše rodiny a svět chudých jsou Betlémy dneška, chrámy boží přítomnosti.