Dnes tedy končí liturgický rok a během těch nedělí nás doprovázelo především čtení z apoštola Lukáše, z Lukášova evangelia. A vlastně po celý rok nás tento Pavlův učeník učil, jak žít a být Ježíšovými učedníky. Jako obvykle liturgický rok končí slavností Krista Krále. Ta byla do liturgického kalendáře zařazena až poměrně pozdě, v roce 1925. Možná v ní tehdy byly jakési dozvuky toho věčného sporu o tom, kdo má navrch – zda církevní moc, nebo světská. Církev chtěla připomenout králům tohoto světa, kdo je skutečným vládcem univerza. Nicméně to všechno se změnilo s druhým vatikánským koncilem, který tuto slavnost opravdu hluboce proměnil. Ježíš Kristus je králem, protože vládne na kříži. A je na rozdíl od králů tohoto světa králem ukřižovaným mezi zločinci. Zkrátka nám církev předkládá a ukazuje velice paradoxního krále. Možná ne takového, jak si představujeme, a možná ne takového, jakého bychom ho chtěli mít.

To nám ostatně připomíná i ten úryvek z Lukáše, který jsme dnes četli – je vyprávěním o ukřižování. Ježíš umírá, je to král opuštěný všemi, je sám, protože všichni utekli, ti jeho nejbližší učedníci a dav, který mu předtím tleskal, mlčí a nestojí už na jeho straně. Všichni očekávali vítězného, mocného Mesiáše, skutečného krále, který změní pořádek, silnějšího než králové tohoto světa, silnějšího než císař. A místo toho měli před sebou někoho, kdo není schopen zachránit ani sám sebe.

Víte, já si myslím, že klíčem k pochopení toho dnešního úryvku je právě ten znepokojivý výrok davu adresovaný Ježíši, který předchází to, co jsme dnes četli: Jsi-li králem Židů, zachraň sám sebe. A kněží, římští vojáci a jeden z lupičů potom opakují stále stejnou mantru: Jestli jsi král Židů, zachraň sebe. Jinak řečeno – chceš, abychom v tebe uvěřili? Jak směšné po tom, co ho ukřižovali. Dokaž, že jsi tím, za koho se vydáváš. Slez z kříže a zachraň sám sebe. Zachraň sám sebe a my ti uvěříme.

Ale to je přesně ono. Přesně takhle si my lidé představujeme Boha. Bůh je přece tím, čím my si nemůžeme dovolit být – nejmocnějším z mocných. Bůh je jako všemocný miliardář, ten, který zachraňuje sám sebe. Kdo si všechno může dovolit a má prostředky k tomu, aby všechno měl. Tak o něm smýšlíme. Evangelium nám ho ukazuje jinak. Ostatně, nejsme snad rozčarováni a zdrceni plní výčitek, když nejsou naše modlitby tímto králem vyslyšeny? Nevyčítáme mu snad, když se náš život nevyvíjí podle našich představ? Je přece král, vládce. Tak proč se o nás nestará?

Bůh se tak stává projekcí našich nejskrytějších a nevyslovených tužeb. Je tím, co obdivujeme na úspěšném, bohatém a sebevědomém politikovi. A proto se ho snažíme svést, podplatit, zkorumpovat. Aby dokázal, že je skutečně Bohem, musí Ježíš zachránit sám sebe. Na začátku Lukášova evangelia, po jeho křtu, ho duch vyvedl na poušť, kde byl konfrontován se satanem. A právě to je okamžik, kdy se ďábel vrací. A bere na sebe podobu kněží, římských vojáků, lupiče, davu, který křičí: Zachraň sám sebe.

Tak tohle přece není. Náš Bůh přece nezachraňuje sám sebe. Naopak. Náš Bůh přece z lásky zachraňuje nás. Zachraňuje mě. Král, který ukazuje jiný způsob života, který je v rozporu s tím naším věčným zachraňováním sebe sama. Bůh poražený pro lásku. Bůh, který projevuje svou velikost právě v lásce a odpuštění.

Víte, od těch různých falešných obrazů Boha, které každý z nás má, nás skutečně osvobozuje pouze Bůh, který se nechává z lásky rozdrtit námi lidmi. Možná proto nám evangelium zanechává jen jeden jediný obraz Boha – člověka ukřižovaného. Jediný pravý obraz je ukřižovaný Bůh a křesťan nemá nějakou definici Boha. Pouze příběh člověka, který miluje do poslední kapky své krve. On je jediným viditelným obrazem neviditelného Boha, jak píše Pavel Koloským.

A potom ti dva zločinci ukřižovaní spolu s Ježíšem jsou jenom syntézou toho, jakými jsme vlastně učedníky. Přiznejme si, oba jsou tak trochu jako my. První z nich vyzývá Boha, zkouší ho: Jestli existuješ, sundej mě z kříže, vysvoboď mě od tohoto utrpení. A zase znovu, zachraň sám sebe. A zachraň nás. A mě.

Ten člověk chápe Boha jako krále, jehož je poddaným. Ale to je paradoxní – uznává ho za krále pouze tehdy, pokud se Bůh stane jeho poddaným. Taková je často naše víra, naše modlitba: Co získám, když ti uvěřím, když za tebou půjdu?

A ten druhý zločinec je naopak jenom ohromen. Víte, nelze si tady nepřipomenout slova, kterými svatý Augustin komentuje právě tento úryvek. Augustin je překvapen a ptá se sám sebe, jak tento zločinec, který neznal ani zákon, ani proroky, a který se příliš nemodlil, mohl v ukřižovaném poznat Mesiáše. Ptá se tedy obrazně ve své modlitbě zločince, který mu z kříže odpoví: Ježíš se na mě podíval a v jeho pohledu jsem pochopil všechno.

Bůh je tam a sdílí s ním jeho utrpení. A člověk přiznává, že se ztratil, a právě proto je zachráněn. A stává se tak pravou ikonou učedníka. Jeden z těch zločinců, kdo by to čekal. Tento druhý zločinec tak provedl nejpozoruhodnější loupež svého života. Ukradl si pro sebe ráj. A tak se teď na závěr ptejme sami sebe: Kterého Boha chceme následovat? Toho, který zachraňuje sám sebe, nebo toho, který visí na kříži? Za kterým králem chceme jít?