Dějiny nejen přijímáme, ale také utváříme. Je proto vhodné pohlížet na proroctví knihy Zjevení Apokalypsy jako na podmíněná. Konec světa nelze chápat jako určitou událost, jako osud, který by protiřečil křesťanské ideji svobody. Pouhé pasivní očekávání strašlivého konce není něco, co by odpovídalo lidské důstojnosti.

Tomáš Špidlík to vyjadřuje přesně a to, co známe už ze židovské tradice: když jasnovidec předpoví a ono se to stane, má úspěch. Když prorok předpoví a ono se to stane, má neúspěch. Protože prorok nikdy neřekne, takhle to bude, ale řekne: budete-li se chovat takhle, stane se A, budete-li se chovat takhle, stane se B. Proroctví o tom, jak to bude s těmi říšemi – zlatá, stříbrná, měděná, železná – vždy chápejme jako podmíněné. Takhle to bude, když.

Všichni znáte příběh Jozefa egyptského, který se dostává k faraonovi a je tam proroctví: sedm let bude bohatých, tučných, pak sedm let bude hubených. Ono se to opravdu stane, ale Jozef už to ví, takže spolu s faraonem koupí veškeré obilí a těch sedm let ho potom budou zpátky prodávat. Rolníci napřed platí penězi a pak už nemají čím, tak zemí, a faraon se stane literárně vládcem Egypta. A jindy Jonáš, příběh známe taky, trochu proti své vůli, chodí po Ninive a říká, že za 40 dní Ninive bude zničeno. Překvapivě Ninivané to slyší a dají se na půst, roztrhnou si šaty, modlí se, a Jonáš je pak i trochu roztrpčený z toho, že se tak vlastně nestalo, ale jako prorok má úspěch.

Co je důležité z dnešních textů? Budoucnost neexistuje. To je obrovsky silná myšlenka, vy ji tvoříte. To, jak to dopadne se světem, není napsáno někde v nějakém chladném vesmíru, jako v řeckých tragédiích o Oidipovi, že se to přesně tak stane. Všechno je: tohle se stane, když.

Josef Ratzinger, pravda, s ironií sobě vlastní, říká, že přechod ke konci světa není připravován, cituji, největší dějinnou vyzrálostí, ale právě vnitřním rozpadem dějin. Míní to tak, že jak Apokalypsa, tak Ježíš Kristus v evangeliích mluví o konci světa, ale nedává se zde obraz hluboce sjednoceného mírového lidstva, které by spělo k dobru, pravdě a kráse, ale spíše ty výbuchy, války, národ proti národu a tak dále. Ratzinger to takto komentuje, ale přece jenom záleží na vás.

Někdy slyšíme, že civilizace mají nějakou svoji křivku – vzniknou, pak jdou prudce nahoru, bohatnou, získávají nová území, Alexandr Makedonský, Egypt, Řím. Pak mají kulminační bod, civilizace je bohatá, stálá, velmi silná, pak přichází období dekadence, sestup dolů a výbuch – Egypt, Řím a současná Evropa. Může to vyvolat dojem, že konec je nezadržitelný, že s tím jeden člověk nemůže nic udělat.

Niall Ferguson, skotský historik, nebo dneska americký historik, říká: pozor, není to tak úplně pravda, ty křivky jsou mnohem složitější, některé velké civilizace tady byly třeba jen devět let, některé tisíce let, není žádný průměrný věk civilizací. Průměrných je velké množství, civilizace se zdá stabilní a pak stačí nepatrný impuls a celá zkolabuje. Těžko to předpovědět a tedy těžko předpovědět i to, co bude v příštích letech – jak to dopadne s Evropou, jak to dopadne s českými zeměmi.

Znovu hlas písma svatého, budoucnost neexistuje. Čas je lineární, jak to dopadne, záleží na nás. Je důležité poznamenat, že jsme v době, která opravdu není jednoduchá, kdy je těžké se zorientovat, kdy je těžké zvážit, jak to bude, kterou stranu volit atd. V tuto chvíli, tehdy jako dnes, přichází obrovská spousta jak duchovních proroků, tak politických proroků, kteří říkají: já jsem to, ten čas je tady, následujte mě.

Vzpomínám na přednáškách, když kdysi dávno Adolf říká: přebírám veškerou odpovědnost. A v tom zlu, v té ďábelskosti, to je geniální. Následujte mě a svět je vyřešený. Přebírám veškerou odpovědnost, toto je černé, toto je bílé, toto dělejte, toto dělat nesmíte. Karl Jaspers potom v roce 1946 píše „Otázku viny“ a bolestně, pochopitelně, se ptá, co jsem měl udělat ještě více, jak jsem měl ještě více bojovat proti tomu zlu. A vzpomíná s obrovskou bolestí, že pak přicházejí mladí lidé a říkají: jak já ještě můžu důvěřovat svému svědomí, když jsem v to uvěřil, opravdu odevzdal svoji odpovědnost, uvěřil, že říše bude velká a dobrá? Jak teď ještě, do konce mého života, mám důvěřovat svým instinktům, svému svědomí, svému morálnímu kompasu, když jsme tak selhali?

Toto je něco opravdu nového, něco důležitého pro každého z nás. Budou přicházet i proroci a guruové ze všech možných míst, velice rádi převezmou veškerou odpovědnost a jsou na to připraveni a udělají to s radostí. Pamatujme, že pokud vzpomínáme na zlaté časy, ty nikdy nebyly, utopie nikdy nebude. Naše problémy za nás nevyřeší ani političtí, ani náboženští vůdci – to by byla skutečně čistá magie. Ani Bůh, jsem-li věřící, ani absence, jsem-li ateista. Opravdu to je na nás, lidech – odpovědnost a každého z nás.

Důležité je, abychom se zorientovali v tomto světě. Jistě je důležité, abych znal všechny zprávy ze světa i z domova, ale to mi, přátelé, přístup do nebe nepřinese. Do nebe se dostanu ve chvíli, kdy budu žít tak, abych byl solí země a světlem světa. Je obrovsky důležité se orientovat a znát životopisy svatých; daleko důležitější pro vás zde, v tomto kostele, je žít tak, aby ty knihy byly psány o vás, aby se životopisy svatých psaly o vás. Na vás záleží osud světa.

Toto je poselství židovsko-křesťanské tradice. Není malých rolí a na každém člověku záleží, jak tedy tyto velké bitvy dopadnou. Dnešní evangelia nebo evangelia konce církevního roku se ptají, kdo jsme, když naše životy nebudou trvat nekonečně, jak využít čas od této chvíle až do dne mé smrti, jak pracovat s každým dnem, s každou chvílí, kterou mi ještě Bůh dává, jak využít svá charizmata a dobré vlastnosti, které mám.

Ježíš na začátku dnešního evangelia to říká krásně. Někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben. Ježíš říká: představte si, že budete žít s Bohem, a nebude existovat bazilika svatého Petra, nebude existovat tento chrám, který je ozdoben pamětními medailemi a krásnými šperky. Nebudou existovat možná i naše společenství. Budeme jen žít s Bohem. Na toto se připravte – přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni. A pochopitelně učedníci chtějí vidět místo a čas. Ježíš na to neodpovídá. Kdy se to stane a jaká budou znamení? Ježíš říká: dejte si jen pozor, abyste se nenechali svést.

Tedy, dnešní evangelium bych vypíchnul dvě myšlenky. Za prvé, na vás záleží budoucnost Evropy, budoucnost českých zemí. Častěji není cyklická, ale lineární a budoucnost, řečeno přímo, neexistuje. Všechna proroctví, která slyšíme o říších, která bude zlatá, stříbrná, kázání Jonáše a dalších, jsou pouze podmíněná. Stane se to, když. Stane se to, pokud. Stane se to, pokud se člověk neobrátí, nezačne se modlit, nezačne se postit, nezačne brát evangelium vážně. Budoucnost je v našich rukou.

Druhá myšlenka: v krizových časech přijdou mnozí guruové, svůdci, falešní proroci a budou říkat: já jsem to, následujte mě, přebírám veškerou odpovědnost. Tohle už máme za sebou. Tedy představa, že člověk musí převzít odpovědnost za sebe, za svůj život, za tuto zemi. A v křesťanství se říká, že není malých rolí. Nejde jen o to, abych sledoval znamení času, abych sledoval zprávy, ale abych znamení času také psal. Aby to nebylo tak, že bychom pořád jen sledovali, co se děje, ale abychom my byli těmi, skrze které se do tohoto světa dostává pravda, dobro, krása a láska.

Kristus, náš Ježíš Kristus, jehož svátek jsme v neděli slavili, nám v tom pomáhá, k tomu nás vede. A tak, když budeme v nejistotě, podívejme se vzhůru a uvidíme tam Ježíše Krista krále – k Boží chvále a slávě.