Tak nejprve k dnešnímu evangeliu. Moji milí, na konci církevního roku a na začátku nového roku se v evangeliích objevuje stále častěji apokalyptický motiv, motiv konce světa. Nejsou to nějaké reportáže z toho, co nastane. Proto jsou velice rozličná líčení hrůz, ale dneska, když je čteme, tak máme trošku pocit, jako bychom četli dnešní noviny nebo poslouchali dnešní zprávy o všech těch válkách, rozdělení mezi lidmi, mezi národy, hladu atd. Ano, mnohokrát v dějinách křesťanství nastávaly dramatické dějinné chvíle a mnozí je považovali už za to, že co nevidět přijde konec světa. Ježíš jim říká a říká i nám: Neděste se, nechoďte za nimi, nenechte se strašit. Různé sekty, jako jsou svědkové Jehovovi, už v minulém století několikrát přesně předpověděly datum konce světa, nikdy to nevyšlo. A některé sekty dokonce vedly své příslušníky k tomu, že páchali hromadnou sebevraždu. V roce 1978 reverend Jones v Guyaně přivedl 909 lidí k sebevraždě, protože uvěřili tomu, že nastane konec světa. Ježíš říká: O té chvíli neví nikdo, ani Syn boží, jenom Otec sám. Nenechte se strašit. Ale buďte připraveni, buďte si vědomi toho, že lidské životy, lidské dějiny jsou konečné, jsou zranitelné. Ano, mohou přijít neočekávané chvíle, zkoušky a je třeba, abychom byli připraveni.

Ti návštěvníci Jeruzaléma v době Ježíšově, jak jsme četli na počátku dnešního úryvku z evangelia, obdivovali ten druhý jeruzalémský chrám, jakými krásnými kameny je obložen a jaké jsou tam všechny ty mešní dary. Ježíš říká: Nezůstane z toho kámen na kameni. Když se naplnilo toto Ježíšovo proroctví v roce 70 po Kristu, kdy po povstání Bar Kochba Římané zničili Jeruzalém a zničili i jeruzalémský chrám, tak to postavilo jak tehdejší Židy, tak tehdejší první křesťanské generace do docela nové situace. Křesťané tehdy byli chápáni jako jedna ze sekt judaismu, ze sekt židovství a také mnozí z nich navštěvovali podobně jako Ježíš chrám a chrámové bohoslužby, ale najednou toto velké znamení židovské identity, ten chrám, ke kterému se vztahovalo tolik obřadů, prostě zmizelo, byl zničen a židovství i to mladé křesťanství se muselo určitým způsobem rekontextualizovat, muselo se proměnit, muselo se opřít o něco jiného než byla ta jistota chrámu a chrámových bohoslužeb.

Židé to učinili tak, nebo respektive jeden z těch směrů tehdejšího židovství, to byl ten rabínský judaismus, který přežil ty dramatické chvíle okolo toho roku 70 a trvá svým způsobem dodnes. Ten vlastně nahradil ty oběti v chrámu modlitbami a ten oltář chrámu oltářem židovské rodiny a ty oběti v chrámu také studiem písma a Talmudu. To určilo charakter židovství do budoucnosti, bylo to velmi tvořivá proměna židovství, hluboká proměna. Oni začali nově interpretovat písmo, protože mnohá místa se skutečně vztahovala stále jenom k chrámu. Podobná situace byla i v tom mladém křesťanství, které se začalo stále více emancipovat od židovství, nejenom od chrámu, ale pak od všech těch věcí, které patřily k té výbavě zbožného Žida, jako byla kašrut, speciální náboženská dieta, slavení šabatu, dokonce obřízka. To všechno najednou ti mladí křesťané odložili a vznikal nový proud. Nově také interpretovali Bibli, ta mnohá místa, která hovoří o Mesiáši, vztáhli na Ježíše Nazaretského. Dvě velmi tvořivá dědictví toho starého židovského náboženství, které se zhroutilo s tím jeruzalémským chrámem, ale to, co tam bylo životné, šlo dál.

Svatý Pavel byl ten, který potom vyvedl to mladé křesťanství z kontextu tehdejšího judaismu a představil křesťanství jako novou identitu, která překonává ta dřívější rozdělení. Svatý Pavel říká, že už není důležité, jestli je člověk muž nebo žena, jestli je Žid nebo Řek, pohan, jestli je otrok nebo člověk svobodný. Tady je něco, co přerůstá přes všechny ty náboženské, kulturní, národní, sociální, genderové hranice. Je to nová identita, všichni jsme si rovni v Kristu. Takových proměn bylo i v dějinách křesťanství celá řada, když krátce poté, co starý antický Řím přijal křesťanství za Konstantina a Justiniána, tak dochází k pádu Říma a římské říše a mnohým se zdá, že je to zase konec světa. Ti tehdejší pohané říkají, že to je trest za to, že Řím zradil staré pohanské bohy a přidal se ke křesťanům. A křesťané si myslí, že ano, to je vždycky to, ten Řím byl vždycky děvka babylonská, nyní se naplnil její osud.

Ale v té době povstal sv. Augustin a interpretoval tuto dějinou proměnu novým způsobem. Založil novou teologii dějin jako věčný souboj dvou lásek: lásky k sobě (amor sui) a lásky k Bohu (amor Dei). Vypracoval v té době velkých změn novou teologii dějin a nové chápání křesťanství. Mnohé muselo změnit, když se změnil celý ten dějinně kulturní kontext. A to nebylo naposledy. Pak došlo k velké krizi středověké církve a tvářící v tvář této krizi musela povstat reformní hnutí, jak to protestantské reformní hnutí Lutherovo a Kalvínovo, tak katolická reforma nesená těmi velkými mystiky, jako byl Ignác Loyola, Terezie z Avily, Jan od Kříže.

A pak se ustavilo takové to moderní novověké křesťanství, které mnozí chápou jako jakýsi světový názor spojený s konfesionální institucí církve a možná tahle ta moderní novověká podoba křesťanství je dnes totálně otřesena. Možná procházíme obrovskou proměnou. Ano, někteří by se rádi dívali zpátky, se nostalgií na tu dobu, která už se nevrátí. Mnozí rádi vedli kulturní války vůči světu, který je kolem nás. Svět je složitý a jestli ho vidíme černobíle, nemůžeme se v těch věcech orientovat. Ano, přichází nový čas.

Včera jsme se rozloučili s panem kardinálem Dukou a s ním končí určitá kapitola dějin naší církve a zřejmě i určitá podoba církve, která se vytvořila po roce 1989. Dnes prochází velkými otřesy. Ano, o mnohých těch současných podobách naší církve možná platí to Ježíšovo slovo, že nezůstane z toho kámen na kameni. A stejně platí to slovo, nenechte se svést, nebojte se, věřte, že každá krize je velikou šancí. Papež František, na rozdíl od jiných, kteří ty krize v církvi bagatelizovali, pochopil, že ty krize a skandály, které byly odkryty, nejsou něčím banálním, co je možné omlouvat a zlehčovat, ale ukazují na nějakou hlubší krizi, která vyzývá k veliké proměně křesťanství v této době.

Papež František nazval tuto cestu synodální obnovou církve. Z té rigidní instituce, uzavřené do sebe, učinit flexibilní místo vzájemného naslouchání. Já jsem hluboce přesvědčen, že to je něco, co má význam nejen pro církev, ale i pro kulturu vztahů ve světě. A tady se dostáváme k tomu, co souvisí s tím výročím, které si zítra připomeneme. Ano, také tam došlo k velikému otřesu určitého typu společnosti. Ta komunistická společnost, vystavěná na do sebe uzavřených plánovaných ekonomikách a na cenzuře idejí, nemohla obstát v tom svobodném trhu myšlenek a zboží. Ten proces globalizace, který v té době se naplno rozezněl, byl asi jedním z hlavních důvodů, proč padly ty statické komunistické režimy tak rychle a pokojně.

My jsme to tady chápali, protože to bylo, a někteří mezi námi jsou stále pamětníky a mají to ve velmi živé paměti, jak tenkrát, to bylo krátce po svatořečení Anežky České. Události, která tenkrát oslovila celou společnost, i tu sekulární společnost a té měněné revoluci, se tenkrát říkalo revoluce svaté Anežky. Ta postava Anežky, to velké, dobré křesťanské dědictví v té chvíli zasvítilo, v té chvíli té velké pouti do Říma. To svatořečení vytvořilo jakousi zvláštní duchovní atmosféru ve společnosti a myslím, že ta duchovní atmosféra se také podepsala na tom pokojném průběhu těch velkých zvratů.

Ten zvrat nastal pokojně, nebyla to žádná krvavá revoluce, byla to spíše velká fiesta svobody. Ano, byly tam chvíle, kdy jsme nevěděli, jestli ten ustávající, umírající režim nepošle do Prahy tanky a tak dále. Byly tam i dramatické chvíle, ale celkově nesrovnatelné s mnohými převraty v dějinách. To bylo pokojné a chápali jsme to jako dar. Jistě mnozí se na tom podepsali, mnozí připravili to, co přišlo, a jsme jim za to vděční. Byli to studenti, kteří vyšli do ulic, herci, kteří otevřeli divadla těm veřejným diskusím. Byli to disidenti, kteří léta předtím, ať už v tom politickém disentu okolo Charty, nebo v tom duchovním disentu v podzemní církvi okolo kardinála Tomáška, a tak dále. Tyhle všechny proudy nějakým způsobem přispěly k tomu, že ten režim padl tak rychle a tak tiše a pokojně, bez prolití jedné kapky krve.

Ale zatím vším jistě byla i ta změna kulturních paradigmat, ano i právě ten proces globalizace, ve kterém nemohli obstát ti, kteří byli uzavřeni do sebe. To, co je uzavřeno jenom do sebe a nekomunikuje s těmi jinými systémy společnosti, víme od sociologů, kteří se zabývají systémovou teorií, že tyto do sebe uzavřené systémy degenerují a dříve nebo později padnou. Dříve nebo později to budou ty chrámy, o nichž platí, nezůstane z nich kámen na kameni.

Mnohé věci v politice, ale i v církvi a v náboženství pomíjejí. A křesťanství má svůj úžasný klíč k pochopení těchto věcí a to jsou velikonoční události. Nemůže být vzkříšení a nový život bez smrti. Některé věci musí zemřít. A vzkříšení není jenom návrat do toho, co bylo tady předtím, ale je to nový život, je to překvapení, nová forma, transformace, proměna. A my se musíme ptát, když se vracíme ve vzpomínce k tomu 17. listopadu, jestli to byla opravdu důkladná proměna, jestli jsme ten velký dar, který jsme tak rychle a na první pohled snadno dostali – svobodu a demokracii, schopnost rozhodovat o vývoji společnosti –, vzali dost zodpovědně.

Demokracie není jenom nějaký politický režim. Demokracie je určitou kulturou vztahů mezi lidmi. Potřebuje určitou svou kulturní a morální biosféru. Tam, kde není určitá úroveň vzdělání a kulturnosti, lidé si nedovedou poradit s tím darem svobody. Tam, kde není uznávání určitých zásadních mravních hodnot, nám nepomůže jen to, že můžeme většinově volit své zastupitele. Demokracie nikdy nesmí být jen diktaturou většiny. Není pravda, že má většina vždy pravdu. I cestou demokratických svobodných voleb přišli k moci nacisté v Německu, komunisté u nás. A nemůžeme demokracii redukovat na volební výsledky.

Jestliže není respektována kultura práva, jestliže neexistuje zodpovědnost lidí za svou zem a za své okolí, pak v takové atmosféře demokracie nemůže přežít. A všichni máme zodpovědnost. Byli jsme v nedávné době svědky určité porážky, že demokracie se nedovede bránit proti svým největším nepřátelům. Dnes mají demokracie a svoboda v globálním kontextu nové nepřátele, protože velký proces globalizace, který na jedné straně přinesl otřásání totalitními režimy, na druhé straně ukázal začátkem tohoto tisíciletí také svou druhou tvář: globalizace teroru, globalizace fake news, globalizace nakažlivých nemocí. Ne vždy tento proces, který nesl velikou šanci propojení lidstva, byl naplněn.

Ano, jsme propojeni technologií, ekonomicky, ale k tomu propojení v rovině politické, kulturní a náboženské nedošlo. To je věc mnohem komplikovanější a tady je třeba lidí, kteří těmto věcem rozumí a odpovědně k nim přistupují. Mohou náboženství být něco, co přispěje k tomu, aby se překlenuly ty dnešní hluboké propasti, které opět vznikly. To je ten ohromný paradox: jsme všichni propojeni, ale jaká to jsou propojení? Často velmi umělá propojení. Lidé, kteří jsou propojeni skrze své mobilní telefony na množství přátel, kdo z těchto přátel jim bude skutečně oporou? Naplnila se známá věta Martina Heideggera, že technika překonala všechny vzdálenosti a nevytvořila žádnou blízkost.

Jde o to vytvářet kulturu blízkosti a to je něco jiného, než jen nedostatek vzdálenosti. Tu blízkost není možné vytvořit technickými prostředky. To je duchovní záležitost, to je kulturní záležitost, to je morální záležitost. Demokracie je nyní v krizi globalizačního procesu, který je nedovršený a ukázala se jeho druhá stránka. Mnozí lidé mimo západní civilizaci říkají, co je pro západní kulturu globalizace, to pro zbytek světa je imperialismus. Ne všichni ten proces globalizace, který vznikl z té západní kultury, dobrým plodem, dobrou možností, přivítali. Chápali to také jako ohrožení a v jistém smyslu to ohrožení také bylo.

Dnes, před 17. listopadem, pozor na to, abychom jen nepřipnuli trikolóry a nechodili s vlaječkami atd. To je vážné téma. Ten velký dar demokracie a svobody je opět v ohrožení. Na troskách globalizačního projektu vznikly nové nacionalismy, populismus, náboženský fundamentalismus, fanatismus, politický extremismus. To je ta druhá stránka, to je něco, co se valí světem. Populismus, který využívá toho, že mnozí lidé nejsou ochotni kriticky myslet, že nejsou ochotni vzít důsledky za svá rozhodnutí. Ano, populistům se podaří zmobilizovat lidi, kteří někdy k volbám nechodili a nerozhlédli se, jaké důsledky jejich hlasování může mít. Jděte a natřete to těm lidem, kteří mohou za to, že jste nešťastní. A výsledkem toho je, že se do veřejného prostoru dostávají skutečně jedovaté proudy, které jsou nebezpečné.

Nebojme se, ale buďme ostražití a neberme, co se dnes děje kolem nás a s námi, na lehkou váhu. Církev zde má důležitou úlohu, prorockou úlohu. Ta prorocká úloha není jen futurismus. Úloha proroků byla interpretovat hlubší smysl věcí, které se dějí, protože Bůh k nám mluví také skrze věci, které se dějí ve společnosti a v kultuře. Proces synodality je proces naslouchání tomu, co se děje okolo nás, v našem srdci, v našem okolí. Tohle musíme hluboce vnímat a kontemplovat. Proto právě tady znovu a znovu rozjímám tuto myšlenku, která mi leží na srdci. Potřebujeme rozvinout ve společnostech víry a modlitby kulturu kontemplace, kulturu toho, abychom k věcem nepřistupovali povrchně, abychom nevěřili emocionálním výbuchům a manipulacím populistů, ale abychom rozuměli s rozumějícím a osvíceným srdcem. Tomu potřebujeme hodně síly a vyprosme si ji dnes od Hospodina. Amen.