Víte, ten text, který jsme dneska četli, je poměrně složitý. Jednak kvůli použitému jazyku, kdy konec času je líčen v těch působivých barvách a formách tehdejší apokalyptické literatury. Ale také proto, že se vlastně překrývá s historickými událostmi, a to kvůli zničení chrámu v Jeruzalémě římskými vojsky. Abychom tomu dobře rozuměli, je třeba si nejprve uvědomit, že apokalypsa neznamená nějakou pohromu, jak je líčená v různých katastrofických filmech. Apokalypsa znamená zjevení, odhalení nějaké skryté skutečnosti, nějaké neznámé věci. Ježíš tak vlastně nemluví o konci, ale o smyslu. Ne o senzačním zhroucení světa, ale o smyslu našich dějin. A dává svým učedníkům uklidňující rady způsobů vidění věcí a čtení dějinných událostí. První záměr tohoto a podobných textů je ukázat, že nesměřujeme k nějakému katastrofickému konci, ale k cíli. Protože rozložení starého světa je zároveň zrozením světa nového.

Lukášově evangeliu zvlášť leží na srdci, aby si každý čtenář uvědomil, že existuje vztah mezi posledním cílem naší pouti a současnou cestou tady a teď. Když Lukáš psal evangelium, Jeruzalémský chrám již byl zničen římským vojskem. Jak uvádí evangelista, z tohoto chrámu nezůstal kámen na kameni. Navíc jeho komunita je otřesená a vše je umocněno vlnou nenávisti a pronásledování vyvolenou v Římě císařem Neronem. Nedivme se tomu, že se ti lidé ptají: Je tohle skutečně konec? Jsme ztraceni? Co když jsme se ve všem, čemu jsme věřili, mýlili? Co když je život opravdu jenom nesmyslnou směsicí světla a temnoty, která každý lidský sen, každou lidskou víru rozžvýká a rozdrtí? Co když koneckonců Bůh přehnal tu myšlenku svobody člověka a toho, že to člověk zvládne tady na zemi sám? Je to konec? Musíme to všechno vzdát?

V tomhle textu Ježíš říká: Ne, buďte klidní, vytrvejte, to je způsob, jak zachránit svou duši. Nejsou to znamení konce, jak někteří falešní kazatelé tvrdí, nejsou to znamení světa, který se řítí do chaosu. Sami si vzpomeňte, kolik válek, bojů a strachu bylo v dějinách, a na kolika místech na zemi dochází ke krvavým konfliktům, revolucím, bojům jednoho proti druhému. Kolik katastrof provází naši planetu smrt a zkáza. A kolik katastrof vstupuje do našich osobních příběhů a dějin. Pokud však budeme analyzovat naše dějiny, uvědomíme si, že lidstvo vždy našlo cestu z temnoty a obnovilo vztahy mezi námi, možná jinak, ale vždy se ty vztahy obnovily. A že každá nenávist měla svůj konec.

Jak už jsem řekl na začátku, konkrétní příklad se nabízí, když zítra slavíme 17. listopad. Kdo z těch, kteří byli v 50. letech drceni komunistickými lágry, kdo z těch, kteří v roce 68 zažívali na vlastní kůži okupaci, by si pomyslel, že i tohle zlo, tahle nesvoboda, tohle nepřátelství bude mít svůj konec? Byli ale takoví, kteří vytrvali, kteří věřili. A díky jejich nezdolné víře a odvaze můžeme i my zítra slavit svobodu.

Války, násilí, ale i všechny osobní tragédie nejsou znamením boží porážky ani jeho trestu. Nejsou to katastrofická znamení blížícího se konce. Ale pro nás, věřící lidi, by to měla být výzva k tomu, abychom skutečně ve svých životech šli k tomu podstatnému. Abychom se nenechali zlomit a vyvést z míry. Ježíš nás varuje, abychom neopouštěli strach a zklíčenost, abychom otrocky nenásledovali falešné proroky, i když se tváří, že mají autoritu. Ježíš nám říká, abychom si v každých zlých časech dodali odvahy. I když nám bude odporováno, budeme kritizováni nebo dokonce odsuzováni. A abychom si ani tehdy nedělali starosti s přípravou vlastní obhajoby. Pokud nás svět soudí, pokud na nás útočí, neuvažujme v logice tohoto světa, ale svěřme se duchu, který nám radí. A s úsměvem můžu také říct, že říká: Vytrvejte a možná i změňte svůj pohled.

Víte, celý svět kolem nás je vlastně také jen otázkou vidění a čtení těch znamení doby. Dívejte se na pozitivní věci, na kolik lásky lidstvo navzdory všemu dokáže vytvořit, na úžas, který vyvolává krásné stvoření, na boží království, které třeba jen nepatrně a postupně klíčí v lidských srdcích. Podívejte se na sebe, na to, co Pán dokázal za všechna léta vašeho života navzdory všemu. Na všechnu lásku, kterou jste navzdory všemu dali a přijali. Podívejte se na sebe a na nádherné dílo Boží ve vašich životech. Na jeho projevy, na dobro a krásu, kterou v nás stvořil. Dívejte se a nenechte se odradit a zlomit.

Víte, málokdo si uvědomuje, že otázka, jak prožíváme ten život, zda jsme v něm spokojeni i navzdory nepřízni osudu a všem těm katastrofám kolem nás, nebo zda jsme s tím životem aspoň smířeni, je vždycky hlavně otázkou našeho vnitřního postoje k tomu, co se v našem životě děje. Jinak řečeno, jestliže se jednou změní vaše srdce, nedivte se tomu, že se změní i celý svět kolem vás. Koneckonců námaha dokonce může být i příležitostí k růstu ve víře a v důvěře. Víra se ve zkoušce zušlechťuje, stává se jasnější. Staneme se svědky Boha a jeho působení v našem životě. A když nás svět bude soudit a odsuzovat, je to možná příležitost stát se skutečně svatými a jít k tomu podstatnému. Možná ne těmi sladkými, svatými z našich různých zbožných představ, ale těmi, kteří díky své vytrvalosti, odvaze a nezdolné víře dokázali změnit svět.