Ale nechme dnes stranou historická politická témata a zaměřme se na duchovní poselství dnešní slavnosti, na biblická čtení dnešní liturgie. Dvě biblická čtení v den slavnosti Krista Krále na poslední neděli liturgického roku v cyklu C předkládají nápadně odlišný pohled na Ježíše, ale právě ve své odlišnosti se doplňují a korigují navzájem.

Pavlův chvalozpěv na Kristovu velikost, moc a slávu zní slavnostně pateticky. On je věrný obraz neviditelného Boha. V něm bylo stvořeno všechno, na nebi i na zemi. On má ve všem prvenství. Bůh rozhodl, aby v něm sídlila veškerá plnost dokonalosti. Avšak evangelium líčí Ježíšův konec na tomto světě zcela nepateticky. Ježíš umírá jako vysmívaný zločinec na šibenici kříže. Marně ho vojáci provokují, aby prokázal svou královskou moc a sestoupil z kříže. Už Pilát ironizoval královský nárok svého vězně: „Opravdu si myslíš, že jsi král? Neuvědomuješ si, že tvůj život i smrt jsou v mé moci?“ Ježíš vyznává: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě.“ Pilát setrvává ve své ironii, typické pro cynické držitele moci: „Pravda? Co to je? Kolik váží pravda? Co na ní záleží? K čemu ti je? To jediné, co rozhoduje, je přece moc.“

Ježíš Pilátovi nevnucuje ani nenabízí žádnou filozofickou definici pravdy. Tento myšlenkový svět je Ježíšovi zcela cizí. Ježíš ví, co krásně vyjadřuje jedna stará česká kostelní píseň: „Pravda malé místo má všude na celém světě.“ V Pilátově světě moci pro pravdu není žádné místo. Pravda nepotřebuje definice nebo svědectví, svědky. Ježíš pravdu teoreticky nedefinuje, nýbrž ukazuje ji svým životem a svou smrtí. On sám je pravda, cesta a život. V něm se pravda děje a ukazuje. V řečtině se pravda vyjadřuje slovem „aletheia“ a znamená neskrytost. Pravda je osvětlené místo, v němž se věci ukazují takové, jaké jsou ve své pravdě.

V Ježíšově přítomnosti, ve srovnání s ním, padají masky přetvářek a stíny iluzí a lží. Něco podobného pamatují z doby komunistické moci, kdy veřejný prostor byl plný frází, lží a přetvářek. Kéž se to nikdy nevrátí. Když se objevil člověk, který překonal strach a měl odvahu nazývat věci pravými jmény, byl to nesmírně osvobozující prožitek. Jako kdyby do ztemnělého prostoru vniklo světlo nebo do vydýchané a zapáchající místnosti zavanul proud čistého vzduchu. Tento pocit jsem měl při čtení Havlova dopisu Husákovi nebo složením nové knihy „Ostrov Mígulat“. Je to velká věc, když literatura slouží pravdě.

Mnozí z nás konvertitů si pamatují na okamžik, kdy jsme při četbě evangelia pocítili osvobozující okamžik: „To je pravda.“ Zde se konečně naplno vyslovuje něco, co už jsi dávno hledal a podvědomě cítil v srdci. „Ježíši, kam bychom šli? Ty máš slova života věčného.“ Najednou se do našeho světa, který chtěl opanovat cynismus moci, prolomil jiný svět. „Ne, království není z tohoto světa,“ říká Ježíš Pilátovi. Království tohoto světa a království Ježíšovo, jak čteme v jistém úryvku Janova evangelia, se liší zejména ve vztahu k násilí. Pilátův svět stojí na násilí. Ježíšova pravda oporu v násilí odmítá.

Jazyk evangelii, řečtina, užívá slovo „martýr“ pro pojmy svědek a mučedník. Ve světě, v němž vládne cynická moc Pilátů, se svědek pravdy často stává mučedníkem. Avšak právě ve svědectví těch, pro které pravda váží dokonce víc než jejich vlastní život, se ukazuje pravý charakter a skutečná váha pravdy. Jeden ze zločinců, kteří visí na kříži vedle Ježíše, s posledním dechem vyslovuje pravdu o Ježíšovi i o sobě. „On sám je vinen, Ježíš je nevinný.“ A toto svědectví pravdě mu otvírá přístup do Ježíšova království. I v temnotě Golgoty, ve světě triumfující lži a násilí, je možné vydat svědectví pravdě a dojít spásy, říká nám evangelijní příběh o dobrém lotrovi.

Naše víra nám říká, že Golgota není posledním dějstvím Velikonočního příběhu. Často cituji verše Jana Zahradníčka, že totalitní moc se zoufale snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Avšak dějiny nelze zadržet silou lži a násilí. Svět lži a násilí má sebezáhubnou povahu. Dřív nebo později se ukáže pravda a svět Pilátů, Herodů, Hitlerů, Stalinů a Putinů se zřítí do prapůvodní nicoty, kam patří. Kéž nám to dává sílu i v naší době, ve všech větrech zla, ve všech zkouškách, které na nás mohou přijít. Amen.