Moji milí, jak jsme slyšeli, liturgické texty na konci církevního roku předkládají mnoho obrazů zkázy – války, přírodní katastrofy, hlad a nakažlivé nemoci. Když tyto zprávy čteme dnes, tak někdy máme dojem, že je to z dnešních novin, že jsou to reportáže z naší současnosti. Kdykoliv se podobné úkazy v dějinách objevily, našlo se mnoho lidí, kteří je považovali za důkaz blízkého konce světa. Zvláště některé sekty od starověku až po naši dobu využívaly strach k chiliastickému blouznění. Svědkové Jehovovi se svými svéráznými biblickými výpočty už od předminulého století několikrát s jistotou ohlašovali datum konce světa. Nikdy se jejich předpovědi nesplnily.

Členové některých sekt v očekávání konce světa spáchali hromadnou sebevraždu. Nejznámější je sebevražda 909 členů sekty Chrám lidu a reverenda Jonese v Guyaně v listopadu 1978. Ježíš o všech těchto hlasatelích konce jasně říká: „Nevěřte jim a nechoďte za nimi.“ Nenechte se svést, o hodině konce neví nikdo, říká Ježíš, ani Boží Syn, jen Bůh Otec sám. Ježíš nás nabádá k naději a k trpělivosti. Také sv. Pavel napomíná ty, kteří v očekávání brzkého konce už přestávali pracovat a starat se o pozemské záležitosti. Místo vypočítávání a předpovídání konce máme žít střízlivě a poctivě v přítomnosti, abychom byli stále připraveni vydat počet ze svého života.

Ježíš varuje před obchodníky se strachem, avšak připravuje své učedníky na doby pádu mnohých jistot. Když učedníci obdivovali krásu jeruzalémského chrámu, vznešeného symbolu židovské náboženské totožnosti, kde se i on sám modlil a prodléval se svými učedníky, řekl: „Nezůstane z toho kámen na kameni.“ Právě slova o tom, že chrám bude zničen a on sám jej nahradí, Ježíše před soudem vele rady stála život. Nejednou v dějinách byli jak židé, tak křesťané vystaveni zničení mnoha stánků jistot, museli čelit surovým výchylům dějin a tvrdým zkouškám naděje. Vždy nalezli nový způsob, jak žít a slavit svou víru.

Ve středověku vybudovali křesťané v Evropě civilizaci, která připomínala vznosnou a pevnou katedrálu, mnohem výstavnější než první i druhý chrám v Jeruzalémě. Architektonické symboly tohoto historického tvaru křesťanství nacházíme dodnes v evropských metropolích skoro na každém hlavním náměstí. Dnes se však tyto katedrály mnoha evropských měst mění v muzea. V některých mších tam potkáme nejspíš turisty nebo přistěhovalce z Asie a Afriky. O určitém typu křesťanství patrně platí: „Nezůstane z toho kámen na kameni.“

Dosavadní podoba křesťanství nebyla zničena nepřáteli. Mnohé chrámy jsou pusté zejména proto, že způsob, jakým se tam předkládala křesťanská víra, se stal nesrozumitelný a nevěrohodný. Synodální obnova je kromě jiného způsobem, jak vrátit hlásání Evangelia přesvědčivost a vitalitu, jak krize proměnit v příležitost k cestě na hloubku. Jsme v podobné situaci jako židé i křesťané po pádu jeruzalémského chrámu. Mnohé se ukázalo jako pouhý vnějšek, jako ony obdivuhodné ozdoby a kameny, o nichž Ježíš předpověděl, že z nich nic nezůstane.

Nemůžeme tedy po pádu těch vnějších okras propadnout zoufalství a rezignaci, chtít se vracet do světa, který už není. Ani se lacino přizpůsobovat okolí a rozpouštět se v něm; je třeba tvořivě a odvážně hledat nový styl křesťanské existence. Jak říkal papež František, nový způsob, jak být křesťany. Ježíše nezajímají příliš ty vnější věci našeho náboženství, ptá se na to, co je uvnitř.

Je to skutečně přelomová doba. Je třeba hledat, opatrovat a rozvíjet místa, kde se lidé učí kultuře duchovního života – ohniska prohloubení duchovního života. Ale ani v nich se nemůžeme trvale zabydlet, budovat si tam tři stánky a odvracet se od naší společenské a občanské odpovědnosti. Zároveň s cestou na hloubku je třeba rozvíjet přítomnost křesťanů ve společenském životě. V době otřesů říká Ježíš: „Vzpřimte se a zvedněte hlavy.“

Často myslím na Winstona Churchilla, který jasně a bez příkras nabádal v těžkých dobách Brity ke kázni, vytrvalosti, uskromnění a statečnosti. I tehdy byli, jako dnes u nás, bezcharakterní politici, kteří vládě v těžké situaci podráželi nohy, zneužívali těžkosti, mysleli na vlastní prospěch, ale slibovali, že za jejich vlády bude líp. Také tenkrát mnozí podceňovali nebezpečí fašismu, který dnes znovu zvedá hlavy, a to i v naší zemi s velkými demokratickými tradicemi.

Pamatujme, že v řadě zemí se dostaly k vládě totalitní režimy – fašismus, nacismus, komunismus – vítězstvím většiny v demokratických svobodných volbách. Demokracie nesmí být diktaturou většiny. Většina nemá automaticky pravdu. Demokracie má být spíš ochranou menšin a jejich práv. Demokracie může obstát jen v kultuře práva a svobody veřejného prostoru. To, co dnes vidíme v Rusku, v Maďarsku a na Slovensku, začalo útoky na nezávislost médií, soudů, policie, univerzit, neziskové organizace a ostatní pilíře občanské společnosti. Buďme nyní velmi ostražití.

Také a zejména církve se nesmí vzdát prorockého poslání, nazývat dobro dobrem a zlo zlem. Nesmí servilně kolaborovat s momentální politickou mocí. Křesťané se nesmí zbaběle a konformně točit podle větrů snadno zmanipulovaných většinových nálad. Musí pamatovat na Hospodinovo slovo: „Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.“ Také o vztahu k populistům, byť se jim podařilo zmanipulovat veřejné mínění a vyhrávat ve volbách, platí Ježíšova slova: „Nevěřte jim a nechoďte za nimi.“

Brzy budeme vzpomínat na sychravé dny listopadu 1989 plné nadějí a vděčnosti za dar svobody a demokracie. Tenkrát jsme si nedovedli představit, že si mnoho lidí za 36 let nedokáže vážit tohoto daru, že nezodpovědně a lehkomyslně uvěří lži a nenávisti, že dobrovolně svěří politickou moc do rukou lidí morálně i odborně nekompetentních. Pravda a láska – dnes mnohými vysmívaná slova naděje a víry, která se stala heslem listopadových událostí, jsou v Evangeliu jména Boží. A Boží jméno, pravda, láska, jak víme z desatera i z Otčenáše, nesmí být znesvěcováno a užíváno nadarmo.

Vraťme těm nadějím listopadu 1989 jejich duchovní hloubku a sílu. Amen.