Tady vidím mezi vámi jak ty tzv. mazáky KZV, tak některé nové tváře, ale věřím, že pro většinu z vás sv. Martin není neznámá postava. Minimálně všichni asi znáte ten nejslavnější příběh o tom, jak jednou jako tehdy ještě římský voják podle legendy roku 334 před bránami města Amiens ve Francii potkal jednoho žebráka, s kterým se rozdělil o svůj plášť. Později měl vidění, ve kterém se mu Kristus zjevil oděný ve stejném plášti, kterým obdaroval toho chudáka.

Z římského vojáka Martina se později stal mnich a biskup v městě Tours. Tahle epizoda z jeho života je nejznámější. Je to vlastně poselství, které přežilo už sedmnáct století a inspiruje nás dodnes. Je to poselství, v jehož středu stojí soucit a milosrdenství. Právě nad tím bych se dneska chtěl zamyslet. Protože, jak jednou řekl i papež František, pokud nás celé naše křesťanství nevede k milosrdenství, vydali jsme se špatnou cestou. Vlastně i Evangelium stále dokola opakuje, v návaznosti na starozákonní proroky: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ Skoro bych řekl, kdy už tomu člověk konečně porozumí: „Milosrdenství chci a ne oběti.“

Tady ale vyvstává jedna důležitá otázka. Jak se vlastně milosrdenství koná? A existuje k němu i nějaká cesta? Víte, já se domnívám, že zaprvé milosrdenství vyžaduje, abychom dokázali vidět. Abychom se naučili vidět. Což často děláme spíše nevědomě, mechanicky a roztržitě. Díváme se, aniž bychom viděli. Evangelia naopak často zdůrazňují, že Ježíš sám uměl vidět, uměl se dívat na druhého člověka. Uměl pohlédnout do jeho tváře, zastavit se, naslouchat mu. A vlastně i v jádru notoricky známého příběhu o milosrdném Samaritánovi je schopnost Samaritána zastavit se, podívat se a všimnout si člověka v nouzi. Pravda o nás je ale spíše opačná. Díváme se, aniž bychom skutečně viděli. Možná to máme společné i s tím knězem a levitou z toho příběhu o Samaritánovi. Nepraktikujeme rozlišování, které je skutečně nezbytné k tomu, aby se z anonymního člověka, kterého míjíme vedle nás, stal skutečně náš bližní. Abychom s druhými nezacházeli mechanicky, ale svobodně. To znamená, že nás nebudou ovládat všechny ty naše nereflektované předsudky, bloky, všechno to, co prožíváme vůči druhým lidem.

Co tím vlastně myslím? Řeknu vám jeden krátký příběh z jedné knihy od Anthonyho De Mella, možná toho autora znáte, osobně vám ho určitě doporučuji. Na jedné z mých přednášek píše De Mello, byl jeden muž, který učinil následující pozorování: „Chtěl bych se s vámi podělit o něco úžasného, co se mi přihodilo. Byl jsem v kině a brzy na to jsem měl jít do práce. Měl jsem ve svém životě problém se třemi lidmi. Tak jsem si řekl, dobře, jak jsem to viděl ve filmu, výdu sám ze sebe. A na pár hodin jsem se spojil se svými pocity, s tím, jak moc tyto lidi nemám rád. Říkal jsem si, já ty lidi přímo nenávidím. A pak jsem si řekl, ‚Ježíši, můžeš s tím něco udělat?‘ A za chvilku jsem se rozplakal, protože jsem si uvědomil, že Ježíš pro tyto lidi zemřel a oni stejně zůstali takoví, jací byli. Odpoledne jsem pak šel do práce, kde jsem si s těmi lidmi promluvil. Už jsem se na ně nezlobil a přestal jsem je nenávidět.“

Jednat s těmi druhými svobodně, aniž by nás ovládaly všechny ty věci, které si neseme v sobě, všechny ty předsudky, které vůči druhým máme, právě to je základ skutečně svobodného jednání. Ale teprve z takového jednání a z takto očištěného pohledu na druhého člověka potom vyvstává i skutečná potřeba nebo aspoň nutkání se k němu přiblížit. A výtah z vlastní izolace, z vlastní sebestřednosti. A kdo se umí takto dívat na druhého, může skoncovat s vlastními předsudky, které ho ovládají a brání mu vidět skutečně druhého a jeho potřeby. Krok k milosrdenství tedy znamená uskutečňovat blízkost, činit se bližním. A jenom ten, kdo se přiblíží tváří v tvář, z očí do očí, z ruky do ruky, bez strachu, může ve svém nitru pocítit ten hluboký cit, který se v Bibli nazývá milosrdenstvím. Jen tak a jedině tak člověk poznává skutečný soucit.

A každý z nás si může své pocity ověřit každý den, kdykoliv jdeme po ulici a míjíme někoho, kdo v nás vyvolává různé negativní pocity. Ale právě v blízkosti druhému se milosrdenství stává skutečně tvůrčím postojem a stylem. A stává se ozdravným jednáním. Víte, sám jsem to zažil, když jsem studoval v Římě, spolupracoval jsem v San Egidiu, tedy ve skupině, která distribuovala jídlo mezi chudé, ale zároveň se u nich dokázala zastavit, hovořit s nimi, naslouchat jejich příběhům. A San Egidio funguje i tady v Praze. Můžete to brát jako pozvání. Protože často se naše dobré skutky stávají i transitivními, tedy vyvolávají dobré skutky u druhých lidí. Ale neměli bychom zapomínat, že někdy ten, kdo koná milosrdenství, vlastně nemůže vůbec nic udělat. Nemá prostředky, peníze, slova. A možná pak pomůže jenom přítomnost, dokonce i tichá přítomnost a modlitba.

Víte, my lidé nejsme tak špatní, jak o sobě často smýšlíme. A ve skutečnosti je náš nedostatek lásky a milosrdenství způsoben spíše opomenutím, nepozorností, nereflektováním našeho jednání, než abychom vědomě od druhého člověka odvraceli tvář. Prostě nevidíme, jdeme dál, spěcháme, nemáme čas. A tak jsou pro nás ti druzí jenom nějakou nereálnou přítomností. Ale nemusíme se z toho hroutit. Klidně si řekněte: „No a co?“ Není důležité, co bylo. Důležité je, co ze sebe chceme udělat.