Přepis kázání: Poděkování za život †prof. Jana Bednáře

12. 11. 2025, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: 2Kor 4,14 | Evangelium: Mt 5,1

⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.

Moji milí, záměrně jsem na počátku volil slova, že toto naše dnešní setkání není rozloučení nebo poslední rozloučení, ale slavnostní poděkování. Kromě jiného i poděkování každého z nás, nebo mnohých z nás, za to, že Jan tím či oním způsobem vstoupil do našich životů a obohatil je.

Na počátku tohoto měsíce jsme v liturgii vzpomínali na lidstvo zemřelých a připomněli jsme si slova dvou významných myslitelů 20. století. Jednak větu filozofa Edmunda Husserla: „Ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno. Myslíme na to, zda schvalují nebo neschvalují naše jednání.“ A za druhé pak slovo filozofa Gabriela Marcela: „Milovat někoho znamená říci mu: ty nezemřeš.“ Tato věta má hlubší význam než jen ujištění, že ten, který nás předešel cestou, která čeká na každého z nás, zůstane v naší paměti, že na něj budeme vzpomínat.

Ještě podstatnější je, že všichni jsme a navěky zůstaneme položeni v oné věčné paměti, kterou nazýváme Bůh. A rovněž je pro nás inspirující ta Husserlova věta, že ti, které jsme milovali, se nám určitým způsobem dívají přes rameno. U mnoha lidí, kteří pro mě byli významní, jsem toto pocítil. A jistě si to budeme připomínat ještě během našich životů v souvislosti s Janem.

Jan byl dlouholetým prorektorem Univerzity Karlovy. Rozpoznávám mezi vámi zde dva emeritní rektory Univerzity Karlovy, našeho nejvýznamnějšího vysokého učení. A Jan byl opravdu člověkem Univerzity v tom nejlepším slova smyslu. Byl také spoluzakladatelem a dlouholetým viceprezidentem České křesťanské akademie. Občanského sdružení, dnes nazývaného spolek, které vzniklo bezprostředně po pádu komunismu na prahu svobody jako jedno z prvních občanských sdružení. Od počátku jsme je na radu našeho společného přítele Josefa Zvěřiny vnímali jako ekumenické společenství v nejširším slova smyslu.

Také jako sdružení ne pouze uzavřeně církevní, ale rovněž občanské. Aby bylo tím, co bude most mezi světem věřících a světem lidí hledajících, duchovně otevřených, i když se nehlásí k nějakému konkrétnímu náboženskému vyznání. Ano, mezi vědci i v univerzitní oblasti – a sám jsem to zažil mnohokrát za léta působení na univerzitě – je celá řada lidí, kteří spojují v sobě vědu, vědeckou racionalitu a náboženskou víru. I v naší velmi sekularizované společnosti a na naší univerzitě jich bylo nemálo. Ale u mnoha lidí jsou tyto dvě dimenze jejich duševního a duchovního života, žijí tak říkajíc paralelně, žijí svoji vědu, a zároveň svoji spiritualitu. Jan patřil k lidem, kteří tyto dvě dimenze života hluboce propojovali.

Chápal víru jako cestu, na které je třeba si klást stále nové otázky, stále hlouběji, a která v trvalém dialogu s vědeckou racionalitou si klade nové a nové otázky, které ji povzbuzují k větší zralosti. A zároveň vnímal spirituální život a víru jako něco, co inspiruje a rozšiřuje svět vědce a přírodovědce. Proto také velice pozorně sledoval a často velice dobře komentoval, zejména na stránkách revue „Universum“, nové a nové objevy v oblasti přírodních věd, a to nejenom v té bezprostřední disciplíně, které se akademicky věnoval, ale ve vědeckém světě vůbec.

Sledoval proměny naší civilizace a zároveň sledoval to, co se děje v oblasti víry, v oblasti teologie a tyto věci se v něm vzájemně podporovaly a vytvářely jedinečný profil jeho osobnostního svědectví. Jan zůstane v paměti mnohých z nás především jako dobrý a hodný člověk, jako člověk laskavý s velice laskavým humorem, schopný budovat mosty mezi lidmi i v křesťanském prostředí, i v univerzitním prostředí.

Narážíme někdy na lidské slabosti, na názorové rozdíly a někdy nebezpečí, že ty rozdílné perspektivy přerostou v nějaká lidská napětí. A právě proto jsou nesmírně potřební lidé, kteří v okamžicích těch napětí a rozdílů vystupují jako lidé pokojní, jako lidé budující mosty, jako lidé směřující. A Jan patřil mezi tyto vzácné lidi.

Četli jsme blahoslavenství, onu slavnostní bránu Ježíšova kázání na hoře. Jistě mnohá tam blahoslavenství, blahoslavenství tvůrců pokoje například, se velice vztahují k Janovu životnímu svědectví, k jeho svědectví víry. Jan byl člověk věrnosti. Věrnosti v osobních vztazích, rodinných vztazích, přátelských vztazích. Byl člověkem věrnosti i na té cestě víry. A nové a nové otázky, pochybnosti pro něj byly vždycky příležitostí o těch věcech přemýšlet nově a hlouběji. A tím inspiroval a obohacoval i naše myšlení a naše životy.

Jan byl člověk věřicí. A my tak doufáme a věříme v oném Ježíšově příslibu, že ti, kteří zachovali věrnost, kteří bojovali dobrý boj, kteří zachovali víru a zároveň zachovali svou lásku k druhým, budou odměněni v té věčné paměti, v jeho věčném životě, že Jan zůstane nejen v našich vzpomínkách, ale v oné světlé a hluboké paměti Boží. Amen.

← Zpět na seznam kázání