Moji milí, záměrně jsem na počátku volil slova, že toto naše dnešní setkání není rozloučení nebo poslední rozloučení, ale slavnostní poděkování. Kromě jiného i poděkování každého z nás, nebo mnohých z nás, za to, že Jan tím či oním způsobem vstoupil do našich životů a obohatil je.

Na počátku tohoto měsíce jsme v liturgii vzpomínali na lidstvo zemřelých a připomněli jsme si slova dvou významných myslitelů 20. století. Jednak větu filozofa Edmunda Husserla: „Ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno. Myslíme na to, zda schvalují nebo neschvalují naše jednání.“ A za druhé pak slovo filozofa Gabriela Marcela: „Milovat někoho znamená říci mu: ty nezemřeš.“ Tato věta má hlubší význam než jen ujištění, že ten, který nás předešel cestou, která čeká na každého z nás, zůstane v naší paměti, že na něj budeme vzpomínat.

Ještě podstatnější je, že všichni jsme a navěky zůstaneme položeni v oné věčné paměti, kterou nazýváme Bůh. A rovněž je pro nás inspirující ta Husserlova věta, že ti, které jsme milovali, se nám určitým způsobem dívají přes rameno. U mnoha lidí, kteří pro mě byli významní, jsem toto pocítil. A jistě si to budeme připomínat ještě během našich životů v souvislosti s Janem.

Jan byl dlouholetým prorektorem Univerzity Karlovy. Rozpoznávám mezi vámi zde dva emeritní rektory Univerzity Karlovy, našeho nejvýznamnějšího vysokého učení. A Jan byl opravdu člověkem Univerzity v tom nejlepším slova smyslu. Byl také spoluzakladatelem a dlouholetým viceprezidentem České křesťanské akademie. Občanského sdružení, dnes nazývaného spolek, které vzniklo bezprostředně po pádu komunismu na prahu svobody jako jedno z prvních občanských sdružení. Od počátku jsme je na radu našeho společného přítele Josefa Zvěřiny vnímali jako ekumenické společenství v nejširším slova smyslu.

Také jako sdružení ne pouze uzavřeně církevní, ale rovněž občanské. Aby bylo tím, co bude most mezi světem věřících a světem lidí hledajících, duchovně otevřených, i když se nehlásí k nějakému konkrétnímu náboženskému vyznání. Ano, mezi vědci i v univerzitní oblasti – a sám jsem to zažil mnohokrát za léta působení na univerzitě – je celá řada lidí, kteří spojují v sobě vědu, vědeckou racionalitu a náboženskou víru. I v naší velmi sekularizované společnosti a na naší univerzitě jich bylo nemálo. Ale u mnoha lidí jsou tyto dvě dimenze jejich duševního a duchovního života, žijí tak říkajíc paralelně, žijí svoji vědu, a zároveň svoji spiritualitu. Jan patřil k lidem, kteří tyto dvě dimenze života hluboce propojovali.

Chápal víru jako cestu, na které je třeba si klást stále nové otázky, stále hlouběji, a která v trvalém dialogu s vědeckou racionalitou si klade nové a nové otázky, které ji povzbuzují k větší zralosti. A zároveň vnímal spirituální život a víru jako něco, co inspiruje a rozšiřuje svět vědce a přírodovědce. Proto také velice pozorně sledoval a často velice dobře komentoval, zejména na stránkách revue „Universum“, nové a nové objevy v oblasti přírodních věd, a to nejenom v té bezprostřední disciplíně, které se akademicky věnoval, ale ve vědeckém světě vůbec.

Sledoval proměny naší civilizace a zároveň sledoval to, co se děje v oblasti víry, v oblasti teologie a tyto věci se v něm vzájemně podporovaly a vytvářely jedinečný profil jeho osobnostního svědectví. Jan zůstane v paměti mnohých z nás především jako dobrý a hodný člověk, jako člověk laskavý s velice laskavým humorem, schopný budovat mosty mezi lidmi i v křesťanském prostředí, i v univerzitním prostředí.

Narážíme někdy na lidské slabosti, na názorové rozdíly a někdy nebezpečí, že ty rozdílné perspektivy přerostou v nějaká lidská napětí. A právě proto jsou nesmírně potřební lidé, kteří v okamžicích těch napětí a rozdílů vystupují jako lidé pokojní, jako lidé budující mosty, jako lidé směřující. A Jan patřil mezi tyto vzácné lidi.

Četli jsme blahoslavenství, onu slavnostní bránu Ježíšova kázání na hoře. Jistě mnohá tam blahoslavenství, blahoslavenství tvůrců pokoje například, se velice vztahují k Janovu životnímu svědectví, k jeho svědectví víry. Jan byl člověk věrnosti. Věrnosti v osobních vztazích, rodinných vztazích, přátelských vztazích. Byl člověkem věrnosti i na té cestě víry. A nové a nové otázky, pochybnosti pro něj byly vždycky příležitostí o těch věcech přemýšlet nově a hlouběji. A tím inspiroval a obohacoval i naše myšlení a naše životy.

Jan byl člověk věřicí. A my tak doufáme a věříme v oném Ježíšově příslibu, že ti, kteří zachovali věrnost, kteří bojovali dobrý boj, kteří zachovali víru a zároveň zachovali svou lásku k druhým, budou odměněni v té věčné paměti, v jeho věčném životě, že Jan zůstane nejen v našich vzpomínkách, ale v oné světlé a hluboké paměti Boží. Amen.