Lateránská bazilika, bazilika založená na počátku čtvrtého století, na pozemcích darovaných císařem Konstantinem k tomuto účelu. Nachází se hned vedle Lateránského paláce, který do té doby byl císařským sídlem a poté se stal i sídlem papežů. Tak vznikl kostel – bazilika, mateřská církev města a světa, která byla mnohokrát zničena a znovu postavena. Na tomto místě, které je dnes sídlem vikariátu Říma, bylo slouženo pět koncilů.

Důvodem, proč slavíme zasvěcení této baziliky, je jednoduchý. Liturgie nám chce připomenout ústřední roli Římské církve v našem životě. Zajímavější je však úryvek Písma, který liturgie vybrala pro dnešní den, pro tento svátek – příběh z Janova evangelia o vyčištění chrámu. Takový zvláštní úklid, nemyslíte? Úklid, který možná církev potřebuje neustále. Jak moudře poznamenal svatý Ambrož, církev je "casta meretrix" – panna prostitutka. Svatá, protože patří Bohu, a hříšná, protože je složená z lidí, kteří jsou často křehcí a nekonzistentní. Jsme jen obyčejní lidé. Ostatně, nevím, jestli jste o tom přemýšleli, ale i v českém jazyce nevěstu a nevěstku dělí jen jedno jediné písmenko. Církev tedy má neustále potřebu vnitřní obnovy a očisty, protože mezi svatostí a tím druhým bývá někdy malý kousek.

Pojďme se na ten úryvek z evangelia podívat blíže. Událost, kterou Jan popisuje, se odehrává v jeruzalémském chrámu na chrámovém nádvoří, v části přístupné všem, během židovských Velikonoc, svátku Pesach, kdy museli Židé obětovat beránka na připomínku vyvedení z egyptského otroctví Mojžíšem. Na nádvoří chrámu vzniklo nákupní centrum, velké tržiště, kde se čile obchodovalo se vším možným. Tisíce lidí se tísnily, prodávaly, nakupovaly, smlouvaly, podváděly a asi i kradly. Chrám, místo setkání s Bohem, kde stojí svatyně svatých, místo Hospodinovy přítomnosti na zemi, se stalo místem ovládaným modlou peněz. A Bůh se stal prostředkem a předmětem prodeje, který chytráci využívali k vlastní zisku a zbožní, aby si Boha naklonili.

Ježíš nemůže zůstat netečný vůči tomu, co vidí. Jeho jednání je prorockým gestem, jaké vidíme u starodávných proroků. Zkuste si tu scénu představit: Ježíš vstupuje do chrámu, udělá z provázku důtky a začne vyhánět lidi i zvířata. Stoly převrací, židle létají vzduchem. Těžko říct, kolik tam bylo lidí, a zajímalo by mě, co v tom okamžiku dělali učedníci. Možná jen s otevřenými ústy nevěděli, co si počít. Pravděpodobně to bylo jeden proti všem ostatním. Dnes se nám jeho gesto může zdát jako přehnaná až komická reakce, ale Ježíš, spravedlivý soudce, nestrpí faleš, pokrytectví a podvod. Chrám, místo modlitby, kde rozmlouval se svým Otcem, se stalo místem kupčení, a to Ježíš netoleruje ani nesnese.

Udivení lidé se ho ptají, jakým právem to smí dělat. Vyháním prodejce a směnárníky, brání vlastně ve slavení velikonočních svátků a podrývá samotný tehdejší kult. Tváří v tvář obvinění Ježíš odpovídá záhadnými slovy, která jsou proroctvím, ale jeho odpůrci nechápou: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Hovoří o chrámu svého těla a události kříže a zmrtvýchvstání. Stotožňuje sám sebe, své tělo, se svatyní, kde přebývá Bůh. Na Kalvárii, na kříži, skutečně svým způsobem umřel Bůh, kterého jsme si představovali, který žil a ovládal naše fantazie a který se stal předmětem kupčení v chrámu. A zjevil se tam skutečný Bůh. Bůh, který položí život za své přátele, který miluje až do krajnosti a obětuje své tělo z lásky.

Tady se naše úvaha musí obrátit k církvi. Není snad ona Kristovým tělem? A nejsme snad my, křesťané, tím chrámem Božím, jak jsme slyšeli u Pavla v druhém čtení? Jeden pouštní otec, Abba Pambo, řekl svému bratru: "Víš, že jsi příbytkem Páně? Víš, že Bůh přebývá ve tvém těle a že tvé údy jsou údy Kristovými?" Ve svém těle můžeš vzdát slávu Bohu a skrze tebe může Bůh přebývat ve světě mezi lidmi. Pokud tomu skutečně porozumíme, měly by se podlamovat kolena. Ale právě tohle je církev. My všichni, tak jak tady jsme. Je-li to tak, k čemu nám pak jsou kostely z kamenů a cihel? Jsou tu, aby nás hostily – skutečnou církev tvořenou námi, lidmi věřícími. V nádherných románských bazilikách, gotických chrámech a barokních kostelech jako je tento, ale i v anonymních betonových kostelech na předměstích měst – všude jsou to učedníci, věřící, kteří tvoří církev. A ne naopak.

Dnešní svátek nám připomíná, že bez nás, živých kamenů, budou naše velké katedrály za sto let jen nádhernými historickými památkami, jako pohřbená města Mayů nebo Aztéků. Neustále máme potřebu úklidu, očisty a reformy, která musí začínat u každého z nás. Musíme se vrátit k podstatnému: ke společenství, které tvoříme, spíše než ke zdím; k harmonii mezi námi a našim vztahům, než jen ke krásné architektuře; k obnově duší více než kulturnímu dědictví; k úklidu v srdci a ve svém nitru více než jen k zametání podlahy. Přiznejme si, i to poslední je někdy také velmi důležité.