Moji drazí, chtěli byste být uzdraveni? Nějaký ten neduh se vždycky najde, a kdo ví, to se nechci nikoho dotknout. Máme třeba i vážnější nemoci. Máme nějaké vyšetření, které nás čeká. Konec konců, i kdybychom se cítili zdraví, čím dál větší důraz se všude klade na prevenci. Takže ta otázka, si myslím, je vždycky a pro každého aktuální.

Teď si představme ještě trochu jinou situaci. Autonehodu. Teď se sjedou všechny ty záchranné složky, začnou stříhat plech a trhat šaty, dávat elektrické šoky. Na první pohled, nebo pro nezasvěceného člověka, to nevypadá, jako že se snaží co nejrychleji a nejúčinněji pomoci tomu raněnému, který je tam někde uvězněn uvnitř vraku toho vozidla. Možná je to trochu neobvyklá interpretace, ale když jsem se zamýšlel nad dnešním evangeliem, nenašel jsem žádné lepší vysvětlení. Proč Ježíš jedná tak neobvyklým způsobem? Přece ho známe jako učitele, který mluví o lásce, který se vyjadřuje v podobenstvích, který miluje přírodu i lidi. A teď najednou důtky, křik z převracených stolů? To všechno přece musí mít nějaký důvod a mně připadlo, že Ježíš zřejmě viděl něco, co ostatní neviděli. Něco, co ho nutilo reagovat impulzivně navzdory všemu, protože ta hodnota, kterou chtěl zachránit, byla v podstatně vyšší úrovni než ta škoda, kterou přitom způsobil.

My tady ovšem nejsme teď kvůli tomu, abychom probírali zásady první pomoci nebo otázky zdravotní péče. My jsme tady právě kvůli Ježíši. On nás shromáždil, On z nás tvoří svou církev. Církev je boží skutečnost, ale skládá se z lidí. Je tedy tajemstvím, protože je to boží přítomnost v tomto našem lidském světě a v našich lidských srdcích. Tím nechci říct, že by to bylo něco strašně složitého nebo nerozluštitelného a neproniknutelného. Tajemství je spíše živá věc, nebo živý organismus. Jakmile se z toho stane struktura nebo instituce, vzniknou vždycky důvody ke kritice. A taky to dnešní evangelium by se velmi snadno dalo použít jako ten příklad, že Ježíš velmi kritickým způsobem přistupuje k institucionalizovanému náboženství. A co my s tím?

Ale já bych se chtěl věnovat ještě něčemu jinému. Jestliže jsem nabídl tuto tezi, že Ježíš v tom jeruzalémském chrámu jedná v zájmu uzdravení, tak další bod, kterým bych na to navázal, je, že to, co Ježíš chce uzdravit, ale čím nebo skrze co nás chce uzdravit, je církev. Když prolistujeme evangelia, tak si můžeme všimnout, že Ježíš o církvi příliš nemluví. Na několika místech se to doložit dá, to zase ne, že by nebyla církev přítomná vůbec v těch evangeliích, ale nezdá se to být úplně zásadní téma. Ježíš mluví o božím království, mluví o tom, že přichází sám být chrámem, sám být tou obětí, která jediná se Bohu může zalíbit. Ale vším tím, co dělá, i když nemluví specificky o církvi, tuto církev zakládá, připravuje její zrození. A když rozepjal ruce na kříži, ten poslední životodárný dech jeho života je právě tím, z čeho církev až dodnes žije a dýchá.

Chcete-li tedy daleko krásnější téma k dnešnímu zamyšlení než nějaké historické pojednání, je zamyšlení o církvi. Ale aspoň pár těch historických údajů, o to bych vás taky nechtěl v tuto chvíli ošidit. Tak jako pravděpodobně všichni kazatelé i já jsem si o tom něco přečetl a tak vám to teď tady můžu povědět třeba ještě rychleji, než si to stačíte najít v telefonech. Lateránská bazilika má název podle vlastního jména nějaké římské rodiny. Její zasvěcení souvisí s koncem pronásledování křesťanů. Vysvětil ji papež Silvester I. I to jméno má v sobě už kus nějakého slavení, nějakého uvolnění, a stavitelem měl být snad císař Konstantin. Je to vždycky trochu politika, když císařové stavějí chrámy.

Můžeme si také říct, že to, co ze začátku vypadalo jako obrovské uvolnění, nadechnutí a krásná ideální doba, která nastávala, se velmi rychle proměnilo v něco až příliš lidského. Můžeme to trošku přirovnat k době konce komunismu, kdy se také zdálo, že církev už čekají jenom samé krásné časy. A nebo možná ještě spíš k době církevních restitucí, kdy se myslelo, že církev teď konečně bude svobodná a bude jaksi určitou materiální jistotou lépe sloužit svému poslání. V tom smyslu je připomínka lateránské baziliky a jejího zasvěcení určitým varováním, že totiž nějaký ten lidský optimismus a představa růžových zítřků není něco, co by nám naše víra zajišťovala.

Lateránská bazilika měla také u sebe klášter, kde právě mniši, ctitelé sv. Jana Křtitele, postupně přenesli to zasvěcení i na chrám samotný. Bylo tam také baptisterium, určené ke křtům katechumenů, a ten klášter měl a dodnes tam zůstává po něm křížová chodba, taková kvadratura, jak už to v klášterech bývá. Nevím, kdo z vás jste byli v Lateránské bazilice, spíš tam člověka upoutají ty sochy Apoštolů v nadživotní velikosti, člověk se až lekne, jak jsou velcí ti mužové církve, ale dveře do té křížové chodby jsou docela nenápadné. Ani to nevypadá, že by tam návštěvníci směli.

Jeden mladý kněz přišel do Říma, aby si trochu odpočinul od velice tíživé situace, v které se v tu dobu nacházel. Takže to nebylo tak, že by mu bylo příliš do nějakého jásotu a chvály. Navštívil Lateránskou baziliku a vzal za kliku právě u těch dveří, kterými se obvykle vlastně nechodí, a ocitl se v té křížové chodbě. Ten prostor vyzýval k modlitbě, a tak onen kněz, to ještě nebyly chytré mobily, vytáhl z batohu breviář a nalistoval si žalm na ten daný den. Byl to žalm 103. Veleb duše má Hospodina a nezapomínej na žádná jeho dobrodiní. On léčí všechny tvé neduhy. On tě věnčí láskou a slitováním, on odpouští všechny tvé viny. Tolik radosti, tolik jásotu, tolik chvály. Onen kněz si pomyslel, že se to v tu chvíli vůbec neshoduje s jeho momentálním rozpoložením, když si nevěděl rady se svou situací, ale připomněl si, co se učil v semináři, že to celá církev chválí svého pána Krista. Ale zanedlouho, když se vrátil domů, spolu se skupinou dalších lidí se mu dostalo pomoci a objevilo se řešení všech těch problémů. Teprve později si uvědomil ten kněz, že vlastně nedávno v Římě v té lateránské bazilice chválil Boha za něco, co ještě nedostal.

A to je takový třetí moment, který bych vám rád předložil k zamyšlení. Jako živé kameny církve máme možnost chválit Pána i za to, co teprve dostaneme, v pravý čas, tak jak to Bůh sám vidí. Ale my, i kdy se nám třeba v tu chvíli vůbec nevede dobře, žijeme uzdravením a nadějí, kterou nám dává Bůh, a dýcháme chválou, která se vztahuje i k tomu, co jsme ještě nedostali. Toto je zdroj křesťanské naděje. Toto je útěcha pro každého z nás.

Tak se církev stává a zůstává prostorem uzdravení a chvály přes všechny lidské nedostatky, přes všechny průšvihy, větší i menší, o kterých teď není třeba se zmiňovat. Ale právě proto, že to všechno na sobě neseme a tíží nás to, právě tím spíš potřebujeme my sami uzdravení i chválu. My potřebujeme chválit Boha. Třeba to neodpovídá našemu momentálnímu rozpoložení, ale přináší to naději, která je životodárná.