Moji milí, 32. neděle liturgického mezidobí ustupuje letos slavnosti posvěcení lateránské baziliky. Nejen turisté, ale i mnozí zbožní poutníci v Římě považují za hlavní symbol katolického světa vatikánskou baziliku sv. Petra. To však není zcela historicky korektní. Dodnes ten čestný titul Mater et Caput, Matka a hlava všech církví, nese velký křesťanský chrám v Římě, stavěný císařem Konstantinem od roku 313, krátce po Konstantinově vítězství na Milvinském mostě a po jeho konverzi. Tento chrám byl do 14. století hlavním papežským kostelem s přilehlým papežským sídlem a dodnes je katedrálou, čili biskupským chrámem města Říma. A to je arcibazilika sv. Jana v Lateránu.

Dějiny tohoto chrámu ilustrují drama církevních dějin. Tato skvostná papežská bazilika byla několikrát vydrancována, poškozena zemětřesením, vypálena, obrácena v ruiny, kde se podle středověkého svědectví určitou dobu pásly ovce, a pak byla vždy znovu přestavována a zdobena. Lateránská bazilika je výmluvným symbolem církve – kontinuity v diskontinuitě. Liturgie této slavnosti je podnětná k meditaci o církvi, včetně vztahu mezi vírou a náboženstvím. Chrám můžeme považovat za symbol náboženství, toho, co je kulturním tvarem víry. Je její vnější, to znamená dějinně podmíněnou, stránkou. Vnější nemůžeme zaměňovat za vnitřní, ale nemůžeme také toto vnitřní a vnější od sebe striktně a jednoduše oddělovat. Vnější může být důležitou ochranou a prostředkem komunikace s okolním světem, ale také se může stát vnějškovým, povrchným, něčím, co už nevyjadřuje a nechrání obsah, nýbrž ho dusí a deformuje. V takových situacích musí dojít ke změně formy, reformaci, reformě. Čím více se forma odcizuje obsahu, tím hlubší krize nastávají a tím hlubší musí být reforma.

Minulou neděli jsme jen letmo hovořili o reformaci, kterou si vyžádala na prahu nového věku hluboká krize středověké církve. Skandály s prodáváním odpustků, které se mnohým zdály nejprve jen jako jedny z mnoha nepravostí tehdejší církve, Matěj Luther a před ním Hus prorocky rozpoznali jako symptomy poukazující na nemoci celého tehdejšího církevního systému moci. Dvě paralelní reformace, protestantská, vycházející z Lutherem radikalizované teologie sv. Augustina, a katolická reformace, nesená v téže době mystiky, jako byl Jan od Kříže, Terezie z Ávily a Ignác z Loyoly, měly přes všechny rozdíly jedno společné. Objevily pod nánosem středověké vnějškovosti vnitřní dimenzi křesťanství – víru jako osobní existenciální vztah k Bohu, který se zjevuje v poníženosti kříže.

Vzájemnému setkání a vzájemnému obohacení dvou podob vášnivé lásky ke Kristovu kříži, úsilí o změnu přežilých podob tehdejší církevní vnějškovosti, se tehdy nesetkaly. A bohužel došlo k jejich vzájemnému rozdělení v církvi, které osudově otřáslo věrohodností a stabilitou celého chrámu církve. Toto schisma bohužel nebylo dosud dokonale překonáno, i když druhý vatikánský koncil a papežové v posledních desetiletích udělali mnoho pro to, aby křesťané vyšli z trosek uzavřeného katolicismu a protestantismu do prostoru katolicity, ekumenicity, otevřeného křesťanství, k němuž Ježíš zavázal své učedníky svými slovy při Poslední večeři. Stále ještě čteme Ježíšova slova o jednotě, jednom těle, jednom chlebě, jednom kalichu – u rozdělených stolů.

Chrám církve zasáhla mnohá další zemětřesení a skandály s obchodováním s odpustky jsou srovnatelné se skandály se sexuálním, psychologickým, spirituálním i ekonomickým vykořisťováním věřících, zejména mladistvých a žen, ze strany nositelů autority v církvi. Také tyto skandály někteří, včetně některých představitelů naší církve, chtěli bagatelizovat, popírat, zametat pod koberec. Papež František prorocky označil tyto jevy jako zlo v celém systému, který v církvi zacházel s duchovní autoritou jako se světskou mocí. To bylo zesvětštění církve, o kterém mluvil. Nazval tuto nemoc klerikalismem a dodal, že klerikalismus se netýká jen kněží a laiků. Že je nutná změna nejen institucionálních struktur, ale především změna mentality. Že se nejedná jen o mocenský vztah k druhým lidem, ale také o mocenský vztah k pravdě. Klerikalismus se projevuje i v arogantním postoji majitelů pravdy, který je nezbytné proměnit v pokorný postoj neustálého hledání mnohých starých i nových způsobů, kterým nám Kristus, pravda v dějinách, včera i dnes, nově a hlouběji sebe ukazuje.

Papež František v moci Ducha svatého zahájil novou reformaci křesťanství. Synodálně, to jest společnou cestou. Cesta odvratu od dusící vnějškovosti k živému jádru víry. Lateránská bazilika, jejíž posvěcení je obrazem církve, připomíná, že její vnější podoba není neotřesitelná. Když prochází zemětřeseními a dramaty dějin, často se mění k nepoznání, prochází radikálními proměnami a přestavbami. Její identita spočívá ne v tom vnějším, které by jedni chtěli za každou cenu zachovat a druzí jen vnějškově měnit, ale v proudění Božího Ducha, prvního daru vzkříšeného Krista, jehož hlasu je třeba stále znovu naslouchat. Klerikalismus je iluze, že Boží chrám je něco vnějšího, v čemž se můžeme ukrýt před proměnlivým světem a ukrýt se před svou vlastní nezodpovědností.

Této mentalitě říká svatý Pavel v dnešním druhém čtení z prvního listu Korintským: „Bratři a sestry, vy jste Boží stavba. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý a vy jste ten chrám.“ Přijměme tuto zodpovědnost, tento veliký úkol, být kameny při stavbě stále se proměňujícího, obnovujícího Božího chrámu. Amen.