Přepis kázání: Sv. Karel Boromejský

4. 11. 2025, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: Řím 12,3 | Evangelium: Jan 10,11

⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.

Sv. Karel Boromejský, na kterého dnes vzpomínáme, měl pozoruhodný život a velmi strmou církevní kariéru. Když mu bylo 22 let, jeho strýc, papež Pius IV., ho jmenoval kardinálem. Už od 14 let studoval na Univerzitě v Pavii, velmi záhy dosáhl doktorátu práva a pak působil jako papežský sekretář, sekretář svého strýce. V této funkci vedl korespondenci mezi papežem a tehdy se konajícím významným reformním Tridentským koncilem.

Poté byl během jednoho měsíce vysvěcen na kněze i na biskupa a pak byl ve 27 letech jmenován arcibiskupem jedné z největších arcidiecézí světa – milánské arcidiecéze, ze které později vzešlo několik papežů, včetně Pavla VI. Celý svůj zbývající život, asi 47 let, věnoval obnově církve v duchu Tridentského koncilu. Byl to muž, kterému tuto velikou dráhu otevřely příbuzenské vztahy, což byla tenkrát veliká nepravost pozdně renesanční a barokní církve. Žil v 16. století, byl víceméně současníkem Lutherovým a velkých mystiků, které záhy žily. Byl o něco mladší než Ignác z Loyoly. A možnost, která zkazila mnoho lidí v renesanci a baroku – nepotismus a příbuzenské protekce – využil k dobrému a naplnil maximálně možnosti, které mu byly otevřeny.

Dnes často mluvíme o konzervativních lidech v církvi, nebo dokonce o reakcionářích jako o tridentácích. Ale je třeba pamatovat, že Tridentský koncil byl hluboce reformní. Jeden z mých přátel a kolegů v Polsku hovoří o tom, že další koncil by měl být nový Trident. To neznamená, že by se mělo vrátit k tridentské liturgii nebo modelům církve, ale že by měl mít podobnou odvahu reformovat struktury i učení církve. Druhý vatikánský koncil, jakkoliv reformní, byl především pastorální, zaměřil se více na roli církve ve společnosti, i když přinesl některé institucionální reformy, nezměnil příliš učení církve a nevyhlásil žádné nové dogma. Oproti tomu Tridentský koncil v 16. století byl radikální v mnohém a proměnil středověkou církev.

Často spojujeme Tridentský koncil s počátkem protireformace a ten pojem historikové nahrazují termínem katolická reformace, protože koncil nevzešel jen jako reakce na reformaci Lutherovu, Kalvínovu a dalších, ale byl svébytnou formou reformy katolické církve. Vidím to jako paradox dějin, že tyto dvě reformace se nepotkaly, i přes veliké rozdíly mezi postavami těchto větví – Lutherem a mystiky jako Tereza z Ávily a Ignác z Loyoly. Tito velikáni kladli důraz na osobní vztah ke Kristu, především ke Kristovu kříži. Žili v době, kdy církev byla zaplavena množstvím sekundárních záležitostí, jako jsou odpustky a různé pověry. Na obou stranách církve se objevili lidé, kteří věděli, že důležitý je osobní vztah ke Kristu.

Tridentský koncil přinesl zásadní změny ve strukturách církve. Kdyby církev nebyla změněna, kdyby nebyly horlivé postavy věnující svou energii na obnovu církve v duchu Tridentského koncilu, církev by vypadala jinak. Mezi těmi hierarchami, jednou z nejdůležitějších postav, byl Karel Boromejský, který církev okamžitě po koncilu reformoval. Byl svatořečen již 30 let po své smrti, před Terezou z Ávily a Ignácem z Loyoly.

Jako arcibiskup Milánský zaváděl koncilové reformy, zejména vzdělání kléru. Zavedl malé semináře pro chlapce připravující se na kněžství, a semináře pro pozdní povolání. Také vytvořil seminář pro syny šlechtických rodin. Na vzdělání kléru dbal, prosazoval rozšíření katechismu a jeho pastorační práce zahrnovala synody – společné porady kněží, které byly modelem pro Evropu.

Máme jeho obraz na postranním oltáři, kde podává svaté přijímání Aloisi Gonzágovi. Charakteristický profil Karla Boromejského je rozpoznatelný na mnoha obrazech. Byl asketa s velkou disciplínou a energii, pochován v kryptě milánské katedrály, kde jeho dědictví dodnes zůstává, například uchováním Ambroziánské liturgie.

Na prahu nové reformy prosíme o odvážné pastýře. Milánský arcibiskup kardinál Martini, učitel papeže Františka, je jedním z nich. Tato forma církve končí jednu etapu, chápeme naše úsilí jako laboratoř nové podoby církve. Prosíme reformní světce včetně sv. Karla Boromejského, abychom měli moudrost rozeznávat znamení času a statečně na ně odpovídali. Amen.

← Zpět na seznam kázání