Wisterium mortis, tajemství smrti, je velké téma také těch prvních dvou dnů měsíce listopadu. Prvního listopadu je svátek všech svatých a druhého listopadu památka všech věrných zemřelých. Když mluvíme o smrti a o tom, co je za smrtí, mluvíme o tajemství. Mluvíme o něčem, co se vymyká zkušenosti kteréhokoliv člověka. Ano, i ty takzvané stavy klinické smrti mohou být jakýmsi poukazem, ale nejsou důkazem. Nikdo zde nemáme důkaz. Vymyká se to i naší představivosti, i když jistě představivost zde hraje velikou roli. Ale někdy právě ty představy musíme dát do závorky.

Víte, že zejména v tomto roce se snažíme dát do závorky to, co bylo navršeno na některé klíčové náboženské pojmy, snažíme se je očistit od těchto sekundárních představ. Je to velice dobrodružná práce, přináší mnohá překvapení. Málo která kapitola naší víry je právě tak zanesena těmi představami jako eschatologie. Ta kapitola, která se týká posledních věcí života člověka a posledních věcí světa. Eschatologie prvních křesťanských staletí se zaměřovala především na tu konečnou proměnu světa. Nezabývala se příliš posmrtním osudem jednotlivce. Teprve později, až vychladlo horečné očekávání brzkého konce světa, se křesťané více zabývali tím koncem lidského života a tím, co může přijít po něm.

Ta eschatologie se, tak říkajíc, privatizovala i všechny ty úvahy o osudu nesmrtelné duše. Je třeba brát s určitým odstupem jistě i představu nesmrtelné duše. Není původně biblická, je antická, je vzata z antické řecké filozofie, především novoplatonismu, a ten pojem duše křesťanský je také třeba znovu objevit. Není to něco, jak my používáme ten pojem duše, nejde o psychiku, nejde o vědomí, jde o něco, co bychom spíše nazvali lidskou identitou, to, čím je člověk jedinečný. Každý člověk je jedinečnou myšlenkou Boží, každý člověk má v tomto vymezeném čase svůj jedinečný zvláštní úkol.

Včera jsme vzpomínali na ty, kteří tento úkol ve svém životě nalezli a naplnili. Svátek nejde jen o ty kanonizované svaté. Ten svátek všech svatých je především myšlenkou na ty nekanonizované, anonymní svaté. Je pravděpodobné, že některé lidi, kteří zemřeli, Bůh uchovává in pectore ve svém srdci a zachází s nimi tak žárlivě, že jejich jména neprozradí ani vatikánské kongregaci pro svatořečení. Možná to bude veliké překvapení, s kým se setkáme v Boží náruči. Nevíme. A je nám vlastně zapovězeno o tom příliš spekulovat.

Ano, je zde ono znamení svatořečení těch, které církev jako takové rozeznala. A je spousta těch, které nerozeznala. Možná to byli někteří, kteří patřili do našich životů, s nimi jsme sdíleli mnohé společné věci a možná jejich svatost byla skrytá, možná jejich svatost byla nenápadná, možná jejich svatost se projevovala něčím, co bylo ostatním lidem neviditelné a co bylo často neviditelné i jim samotným. Svatost je tajemná věc.

A co je nám zapovězeno? Učením církve je o někom být přesvědčen, že byl zavržen. Nevíme. Víme, že existuje tahleta tragická možnost, jako možnost. Víme, že Bůh respektuje svobodu člověka a tomu, který by celý život říkal: „Buď vůle má,“ a ne tvá, nakonec Bůh řekne, nebo může říct si: „Buď vůle tvá.“ A to je to, co nazýváme peklo. To je to odcizení od Boha, uzavření do své vůle. Ale nevíme, zda se to skutečně v některém případě stalo.

Ano, církev ten druhý den listopadový, dnešní den, vyhrazuje těm, oni věří, že jsou na cestě. Že jsou na cestě očisty. Některé texty, jako je třeba ten text nádherný, který jsme právě četli, anebo ta velká mozaika posledního soudu, kterou známe ze Sixtinské kaple. Ta ukazuje jenom dvě možné destinace, spásu a zavržení. Ale v průběhu dějin se prosadila i víra v to, že smrt není jen okamžik, není okamžik konečného rozhodnutí, že někdy ve smrti a za smrtí je nějaká cesta ještě dalšího zrání.

Pro tu teorii o očistci není mnoho biblických dokladů. Jsou některá místa, která možno takto vykládat, ale přímé biblické doklady tam nejsou. Je tu ale veliký doklad v tradici, a to nejen křesťanské. To, že se křesťané modlí za své zemřelé, je výrazem naděje, že pro ně ještě mohou něco udělat. A tahle intuice není jenom křesťanská. Existuje mnoho textů, tibetská kniha mrtvých, egyptská kniha mrtvých, různé židovské rituály, Jahrzeit ve výročí smrti, které vyjadřují to, že člověk může pro ty, kteří prošli branou smrti, ještě něco udělat.

A tahle teorie o reinkarnaci je také vlastně jakousi nadějí v to, že existuje jakýsi posmrtný reparát. Možná je to jinak, protože pamatuji, jak jsme tady měli v Salvátoru zajímavý večer s jedním představitelem zenového buddhismu, který byl zároveň japonský jezuitský kněz. A když jsme se ptali na teorii o reinkarnaci, tak on dal překvapivou odpověď. Řekl: „Na co se to ptáte? Buddhisté nevěří v reinkarnaci.“ Zenový buddhismus je přece cestou k osvícení, prozření. A prozření znamená uvědomit si, že reinkarnace je iluze. Že je jen jedno veliké teď, nyní a žádné před a potom.

Trochu se to podobá té Augustinově větě, kterou vám často cituji. Augustin řekl: „Modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět.“ A často mluvíme také o Ježíšově vzkříšení jako o něčem, co se děje teď. Člověk, který přijme Krista mírou do svého života, tak ten je teď účasten té velké události vzkříšení. A Kristus je živý v jeho víře a v jeho příběhu.

Ano, náš život má mnoho dalších pater. Nemůžeme ho chápat tím primitivně, naivně materialistickým způsobem. Ano, je tam skryté velké tajemství. Já jsem si před řadou let dal do závorky všechny ty konkrétní představy, které samozřejmě jsou mnohdy velikou projekcí našich přání a obav. Ano, i mnohé biblické texty nemůžeme číst jako jakési reportáže o posmrtném světě, ale jako metafory, jako obrazy, kterými ilustrujeme naši naději. K těmto věcem se stahujeme ne věděním, ale nadějí.

Naděje je něco nesmírně silného, čeho se nikdy nemůžeme vzdát. Stahujeme se také tou láskou, o které jsem se zmínil na počátku, která je silnější než smrt. Gabriel Marcel řekl zajímavou větu: „Milovat znamená říci člověku, ty nezemřeš.“ Tuto větu můžeme interpretovat velmi povrchně, jako budu na tebe pamatovat, budeš v mé paměti, ale ono je tam ještě něco víc. Ano, ta myšlenka Boha jako paměti, do které se ukládá všechno našeho života, je pro mě možná velmi významná. Rovněž myšlenka na to, že Bůh je vskutku Bohem, pak je to největší, nad co víc nemůžeme myslet. Jestli Bůh a jenom Bůh je Bohem, pak smrt nemůže být Bohem, pak smrt nemůže mít poslední slovo.

Věříme ve Boha jako v to jediné absolutno, a pokud smrt nemůže být větší než Bůh, pak nemůže mít poslední slovo. Láska, víra a naděje nám dávají ale schopnost, jak jsme říkali, relativizovat vše, co by chtělo vypadat jako absolutní, včetně smrti. Ti, kteří kladou smrt jako Boha, jako něco absolutního, tak proti těm klademe naději, že Bůh je větší než smrt, že Jeho láska je větší než smrt. Do Boží paměti jsme určitým způsobem uloženi a ukládáni v každém okamžiku.

Smrt je tajemstvím. Tajemství neznamená stop našemu myšlení. Tajemství je pozvání k tomu, abychom o těch věcech meditovali. Ale je zároveň třeba mít určitý odstup od těch svých představ. Láska a naděje jdou za všechny představy. Víra jde za všechny představy. Víra tu není od toho, aby nám dávala hotové odpovědi, ale aby nás učila žít s tajemstvím. O Marii, Matce Ježíšově, je psáno, že ty věci, ta tajemství, ta slova uchovávala ve svém srdci. Tajemství je něco, s čím nemůžeme být hotovi. Nesmíme si plést tajemství s problémem. Problém je něco, s čím můžeme být hotovi. Tajemství nemá dno. Tajemství nás vede ke stále hlubšímu ponoření. Musíme se učit žít s tajemstvím. Víra je umění žít s tajemstvím.

Není tu od toho, aby nám dávala odpovědi. Pokud bychom ji chtěli v to změnit, tak ji měníme v náboženskou ideologii. A to je opak víry. Víra je odvaha vstoupit s důvěrou do oblaku tajemství. Jsme konfrontováni s tajemstvím. Jedna velice hluboká definice náboženství, z těch stovek definic, je, že náboženství je kultura našeho vztahu k tomu, co je nezmanipulovatelné a nedisponovatelné. Ta dočasná krize náboženství v době modernity byla způsobena kromě jiného i tím, že člověk podléhal určité iluzi, že má všecko ve své režii, že všecko je disponovatelné, že může manipulovat s dějinami a se svým životem, že se poručíme větru-dešti, manipulovat s přírodou. Dnes jsme daleko pokornější.

Víme, že rozšiřující se horizont našeho vědomí nám zároveň dává nahlédnout do toho daleko a daleko většího prostoru, který je našemu vědění nepřístupný, a který je tajemstvím. A s tím tajemstvím je nutno nějakým způsobem žít. Ono dává našemu životu hloubku. K němu se vztahujeme právě vírou ve smyslu naděje, ne ve smyslu vědění, ale naděje je něco, co je bytostnou součástí našeho lidství. Takže dnes ten svátek je nejenom vzpomínkou na naše zemřelé, ale je svátkem naděje. Je svátkem naděje, která je silnější než všechno ostatní. Říkalo se, naděje umírá poslední. Naděje vůbec neumírá, pokud je nejenom jaksi lidským aktem, ale je darem božím. A to je. Láska, víra a naděje je zvláštní setkání lidského a božského. Je v nich to lidské pochopení a je zároveň dar boží milosti. Je to něco, co dostáváme jako dar.

Ten text, který jsme četli, je důležitý. Říká nám, že Kristus k nám přichází v mnoha anonymních podobách. Že jeho konečný soud, zvážení našeho života, nebude zohledňovat především to, co si o Bohu myslíme a co o něm říkáme, ale to, jakým způsobem necháváme Krista vstupovat do našeho života, když tam přichází mnohdy anonymně a skrytě. Když přichází v těch posledních, v těch chudých, v těch nahých, v těch hladových, v těch lidech, kteří potřebují naši blízkost a solidaritu. A říká zároveň, že ten poslední soud, to je místo jaksi plného ukázání pravdy, je okamžikem, kdy teprve Kristus odkládá tu masku své anonymity a je okamžikem velikého překvapení.

Ti lidé, kteří si mysleli, že o Kristu všechno vědí, tak byli zaskočeni tím, že k nim přišel v podobách, které nečekali. A naopak ti, kteří ho nečekali, kteří neměli svoji náboženskou motivaci pro své činy, ale konali to spontánně z dobroty svého srdce, tak těm Kristus řekne: „Pojďte, usedněte po mé pravici.“ Ano, to, co můžeme říci o Božím soudu, o okamžiku té skutečné pravdy, o tom, kdy uvidíme, nakolik jsme pochopili a naplnili ten jedinečný úkol, který každý z nás měl ve svém životě, bude jistě momentem překvapení. Keďž je to překvapení šťastné. Amen.