Nevím jak vy, ale já, když jsem dříve vždycky při mši poslouchal toto evangelium, tak mě nějakým způsobem iritovalo. Pořád dokola se tam opakuje to samé, pořád ty stejné věci. Teprve později jsem porozuměl tomu, že se to opakuje, protože to je opravdu důležité. Myslím si totiž, že to, co jsme dneska četli, je dokonce jeden z těch nejdůležitějších textů evangelia, který by nám opravdu měl zalézt až do morku kostí.

Abychom ho ale správně pochopili, dovolte mi nejprve jednu krátkou úvahu o smrti. Víte, pro všechny lidi a zvlášť ve Starém zákoně je to velice viditelné, že smrt je opravdu znamením naší lidské křehkosti. Na druhou stranu každý člověk, jak píše Kniha Kazatel, v sobě také nese jakýsi smysl pro věčnost, touhu po věčnosti. A přesto je nucen přijmout tu neúprosnou přítomnost smrti, své omezenosti a konce. Konečnost člověka je v jistém smyslu biologickou nutností, stejně jako tomu je u každého živého stvoření. Ale přiznejme se, takové ospravedlnění v nás nevymaže ten pocit, že smrt, právě proto, že nám neumožňuje, aby z nás něco zůstalo navěky, vlastně velice silně ohrožuje smysl našeho života, toho, proč jsme tady. Možná proto je smrt sama o sobě vnímána většinou kultur v dějinách jako vrcholná nespravedlnost.

Tady ale musí také nutně vstoupit do hry jiná úvaha, kterou každý člověk odjakživa ve všech kulturách velice silně vnímal: že život, že skutečný život znamená především milovat. Když totiž druhému člověku řekneme „miluji tě“, je to vlastně totéž, jako kdybychom mu řekli „chci, abys tu pro mě byl navždy, chci tě navždy“. A skutečně, náš život, náš pozemský život má smysl jenom tehdy, když prožíváme lásku, která mu dává ten smysl. Milovat a být milován. A všichni tak na světě hledáme lásku s rysy věčnosti. Ostatně i biblická Kniha Píseň písní, která od začátku až do konce vypráví o té naší pozemské lásce, ale nejenom o ní. Lásce mezi mládencem a dívkou, lásce, která se stává symbolem každé lásky. Na konci této knihy se dočteme jedno krásné a mimořádné tvrzení. Milovaná říká svému milovanému: „Vlož mě jako pečeť na své srdce, neboť láska je silná jako smrt.“

Dostáváme se k poznání, které je přítomné opravdu v mnoha kulturách světa, které vždy vnímaly spojitost mezi láskou a smrtí. Ostatně i v našich pohádkách je to láska prince, který probouzí spící princeznu. Láska a smrt jsou dva nepřátelé par excellence. Ne život a smrt, ale láska a smrt. A smrt, která vše pohlcuje, která vítězí i nad životem, nachází v lásce nepřítele, který je schopný odolat a ji porazit. Jen láska může bojovat se smrtí, a to není málo. I to je poselství písma.

Jinými slovy, pokud tuhle úvahu vztáhneme na Ježíše, jeho život byl láskou, jak by mohl být uvězněn v hrobě? Jak by bylo možné, aby láska zůstala v zajetí podsvětí? Skutečně, je-li Bůh láska, jak to tvrdí apoštol Jan, pak to, co je žité s láskou, zůstává. Možná jste navštívili Velehrad a přečetli si na sarkofágu kardinála Špidlíka jednu krásnou větu: „Jen to, co žijeme s láskou, přejde s Kristem do věčnosti.“

Věřím, že právě tahle první úvaha o lásce a smrti nám může pomoci porozumět i tomu úžasnému, krásnému a nadějnému poselství evangelia, které jsme četli. Je to jakési scénické zobrazení posledního soudu. Na pozadí obrazu převzatého z proroka Ezechiela Ježíš uvádí, že syn člověka oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a dá ovce po své pravici a kozly po levici. Měřítkem pro toto rozdělení nejsou nějaké morální nebo teologické otázky, ne to, kolikrát jsme byli na mši v kostele. Ne. Spása závisí na tom, zda jsme dokázali žít s láskou. A zdůvodnění je velice jednoduché: Udělali jste to mně, nebo neudělali jste to mně, když jsem vás přišel navštívit ve vašich bratrech a sestrách?

Soud, kterým nás ten král bude soudit, je stejný jako ten, kterým my soudíme druhého. On neudělá nic jiného, než jen konstatuje to, co my děláme. Na konci přečte to, co jsme my ve svobodě napsali. A říká nám to dopředu ve formě tohoto působivého obrazu, aby nám otevřel oči pro to, co nyní tady děláme. Aby stránky, které bude číst, nezůstaly prázdné. Co by jinak vešlo do věčnosti? Jestliže Bůh je láska, pak jen to, co žijeme s láskou. Nebojme se toho slova „soud“. Ten je naprosto nezbytný, aby dějiny dávaly smysl, aby všechny naše činy našly svou objektivní pravdu před Bohem, který, jak píše žalm 33, miluje spravedlnost a právo.

Skutečně. Poslední den budeme všichni – křesťané i nekřesťané – a tady je to úžasné, krásné a nadějné poselství pro všechny, souzeni na základě lásky. To nám Ježíš dnes říká. Blahoslavení nebo zlořečení, které lidé uslyší, závisí na jejich lásce, kterou dají nebo odepřou těm, kdo je Pán přichází navštívit.

A všimněme si další úžasné, důležité pravdy, kterou nám to evangelium sděluje. Láska k člověku a k Bohu se v něm slévají v jedno. V evangeliu Ježíš skutečně mluví o té paralele mezi vztahem k Bohu a k lidem. Tvrdí, že všechno, co prožíváme v našem lidském prostředí, se současně děje ve vztahu k němu. Možná právě tahle identifikace vztahu k Bohu a k lidem je vlastně jediná šance, jak naše víra může být plně zakotvena v našem životě. V Bohu se chováme tak, jak jednáme s těmi lidmi, kteří jsou kolem nás. A možná je to i šance, jak může být víra žita i těmi, kdo nevěří.

Ale pozor, přesto je zde jeden podstatný rozdíl. Víte, já věřím, že takové lásce se nemůžeme naučit. Musíme se jí „nakazit“. Nakazit od zdroje, který sám je láska. Naše hledání Boha se tak vlastně stává i hledáním člověka. Naše schopnost vidět Boha se stává i naší schopností lépe vidět člověka. A naopak. Kdo se učí dívat na Boha, dokáže vidět i druhého. Dokáže skoncovat s vlastními předsudky, které ho ovládají a brání mu, aby začal rozeznávat potřeby, bolest a utrpení svého bratra nebo sestry.

A tak skutečně, připomínejme si tenhle krásný obraz, který nám dává evangelium dnes. Je to opravdu důležitý obraz, který by nám měl vejít do morku kostí.