Chtěl bych vás pozvat ke krátké úvaze nad tím evangeliem. Jak se modlit jako celník a ne jako farizej? Konec. No, to by byla asi moc krátká úvaha, a doufám tedy, že ta delší zase nebude moc dlouhá. Protože já si myslím, že v tom textu je něco víc než jenom o tom, jaké jsou dva přístupy k modlitbě. Možná tady jde vlastně o dva samotné přístupy k tomu, jak prožíváme, jak žijeme naši víru. Ježíš se bezpochyby konfrontoval právě s tím způsobem, jak prožívali víru farizeové v tehdejší době. Na druhou stranu, když poslouchám různé lidi při ať už zpovědních rozhovorech nebo duchovních rozhovorech, možná jsme se až tak moc od těch farizeů někdy neposunuli.

Dvě postavy, celník a farizej, představují skutečně dva způsoby, jak prožívat naše učednictví. A jsou to velmi odlišné způsoby. Farizej, který se považuje za toho, kdo splňuje veškerá Boží očekávání, stojí v obvyklé pozici modlícího se žida. A ve svém srdci se modlí modlitbu, která má být díkůvzdáním Bohu. A když nad tím uvažujeme, soustředí se vlastně na sebe, chlubí se svými zásluhami, je sám sebou spokojený a srovnává se s ostatními, které soudí. On vlastně nemá vůbec žádné pochybnosti o tom, jak žije, jak stojí před Bohem. Jeho monolog – a ano, je to ve skutečnosti jenom monolog, není to modlitba, která je vždycky dialogem – ukazuje jeho vzdálenost od ostatních lidí, ale tím pádem i vzdálenost od Boha.

Augustin k tomuhle textu velmi trefně poznamenal: „Vstoupil do chrámu, aby se modlil, ale nechtěl se modlit k Bohu, nýbrž chválit sám sebe.“ V jeho slovech není Bůh, je tam jenom jeho já. A je dokonce pozoruhodné, kolikrát se v tom Lukášově textu objevuje ego, já subjekt. „Já nejsem jako, já jsem jiný, já postím se, já platím,“ atd. Možná, když nad tím tak uvažujeme, tak hříchem těchto a podobných lidí nebyla nějaká domýšlivost, že jsou spravedliví. Ale to, že vkládají víru a důvěru v sebe, a ne v Boha. Dodržování zákonů a jejich svědomitá náboženská praxe je přesvědčily, že mohou důvěřovat sami sobě, aniž by vlastně od Boha cokoli očekávali. A takový postoj má nutný následek, že pohrdají i druhými lidmi.

Jeden indický jezuita, asi jste od něj četli různé knihy, Anthony de Mello, poznamenal, že pokud nás zbožňování nepřivádí k lásce, pokud nás liturgie nepřivádí k jasnému vnímání skutečnosti a pokud nás Bůh nepřivádí k životu, čemu pak vlastně to náboženství je? Kromě toho, že přináší světu jenom další dělící čáru, formalismus, fanatismus a nepřátelství. Skutečně, kde v takovém postoji a náboženském postoji je láska? Kde v takovém prožívání víry je svoboda? A vždyť přece o tohle všecko na té naší duchovní cestě jde. To všechno je přece a přináší Ježíš Kristus.

Ale my v církvi často klademe stejně jako ten farizej největší důraz na sebe sama, na to „Pane, pane, já, já.“ Víte, a když tady trošku odbočím, sám sebe se musím někdy ptát a myslím, že všichni lidé, kteří stojí za kazatelnou, by si tu otázku měli sami pokládat. Zda vlastně z těch lidí, kteří k nám přicházejí, zda právě tohle není i ten důvod, že církev vlastně ztrácí mladé lidi. Přiznejme se, že teď oni nás vlastně nesnášejí. Nemají totiž nejmenší chuť nechat na sebe naložit další břemena, vinu a strachy. Ale mají spíše zájem dozvědět se víc o lásce, jak můžou být šťastní, jak mají žít, jak by mohli okusit tu úžasnou svobodu života, o které mluví duchovní lidé. Učíme tohle ty, kteří k nám přicházejí?

Když se vrátíme k tomu našemu podobenství, na druhé straně vidíme druhou postavu – celníka. Veřejný hříšník, který se vlastně cítí, a oprávněně se cítí, daleko od Boha, protože v sebe nemůže důvěřovat. Ano, v životě tohoto hříšníka je bezpochyby místo pro Boha. Není zajištěn tím, co dělá. Naopak, je to skutečně hříšník. Není to jenom někdo, kdo si hraje kajícně na hříšníka. On se opravdu jako celník dopouštěl nezrovna morálně přípustných věcí. A všechny ty peníze, které vydělal nečestně a nenávist od svých spoluobčanů, protože to byl v jejich očích kolaborant, pocit, že selhal ve svých rozhodnutích – to v něm ale vytváří prázdnotu, prostor, který může zaplnit Bůh. Vědomí svých omezení se svěřuje Bohu a s upřímností a bolestí prosí Boha o odpuštění. A tak se nakonec i stane. A jeho slova jsou vlastně velice stručná, na rozdíl od modlitby farizeje. Říká: „Bože, smiluj se nade mnou, hříšným.“ Je to prosba, která se opakuje několikrát i v žalmech. Je to prosba k Bohu, aby měl vždy soucit s námi hříšníky. Je to modlitba pokorného nebo chudého, která proniká nebe, jak jsme slyšeli v prvním čtení, která neplýtvá slovy. Prosí Boha o odpuštění, vyznává své hříchy a solidaritu s ostatními.

Ostatně, svatý Jan Zlatoústý píše v jednom svém textu, že v jednom případě si skutečně můžeme být jistí, že to, za co prosíme, je podle Boží vůle. Když prosíme, aby nám Bůh odpustil naše hříchy. Takže pokora tohoto celníka nespočívá v tom, že se snaží nějak uměle pokořit. Jeho morální postoj a život je přesně ten, který vyznává. Nemá co požadovat, a proto spoléhá na Boha, ne na sebe. A to vlastně platí i pro nás. Naše nicota je volný prostor, ve kterém může Bůh působit. A jenom naše prázdnota je otevřená jeho působení. Na toho, kdo je příliš plný sebe sama, Bůh působit nemůže.

Vidíte? Na jedné straně „spravedlivý“ farizej, který jedná přesně podle zákona, na druhé straně skutečný hříšník celník. A jak Ježíš rozbíjí všechny ty naše představy o tom, jak by to mělo být. Ale všimněte si, že Ježíš nechválí život celníka stejně jako neodsuzuje správné činy farizeje. Ale jeho odsouzení směřuje k tomu, jak farizej pohlíží na své činy a který ve své sebe-důvěře od Boha vlastně vůbec nic neočekává. A na konci podobenství vynáší svůj soud: „Říkám vám, že celník na rozdíl od toho druhého se vrátí domů ospravedlněný Bohem.“ Protože každý, kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponížuje, bude povýšen.

Ale i tomuhle výroku bychom měli správně porozumět. V žádném případě to není totiž nějaká falešná skromnost nebo pokora, jakýsi ekvivalent umenšení sebe sama. Pokorný není ten, kdo se uměle pokořuje, protože to by znamenalo přejímat postoj farizeje. Byla by to pýcha maskovaná falešnou pokorou. Ne. Bůh povýší toho, kdo uznává svou realitu, svůj hřích a kdo přijímá od druhých, je to ponížení někdy jako zdravý lék. A přesto všechno vytrvale uznává Boží milost a soucit. Důvěřuje v Boha a uvědomuje si, že je úplně stejný jako všichni ti lidé kolem něj. Neodsuzuje. Je stejný. Důvěřuje v Boha a spoléhá se na jeho milosrdenství, které jediné může zaplnit jeho prázdnotu.