Moji milí, dovolte mi nejprve připomenout ještě některá další místa z Písma svatého. Konkrétně jedno, to je hned vlastně na začátku, v prvních kapitolách, vyprávění o Kainovi a Ábelovi. Oba přinesli Bohu oběť, ale Bůh Kainovu nepřijal, zato shlédl milostivě na oběť Ábelovu. A z toho textu, z toho příběhu není úplně jasné proč. My si tam na to potom přenášíme takovou tu vinu, později se stalo, že Kain Ábela zabil, ale to bylo až potom. Nebo se třeba říká, že se Kainovi vlastně nechtělo, přinesl tu oběť neochotně. A snad na tom něco může být, ale v tom textu to přímo nestojí. Zkrátka se stalo, že Bůh něčí oběť nepřijal.

Já nevím, do jaké míry je možné vést analogii s tím dnešním evangeliem, ale ty dvě postavy, které nám Ježíš v tom podobenství staví před oči, vlastně od samého začátku přece nejsou nějakým způsobem zcela zásadně a podstatně odlišné. U těch farizeů je to tak, že už jenom jak se to slovo vysloví, tak se všichni tak jako rozklepou spravedlivým hněvem nad těmi pokrytci a lháři. No ale nemůžeme si idealizovat ani toho druhého, který vstoupil do kostela, aby se modlil. Celník. To není zrovna ukázkový morální profil. Takže není vlastně od začátku jasné, proč se celník vrátil ospravedlněn a farizeus nikoliv.

Já teď z toho nechci dělat úplně nějaký hlavolam, ale přece jenom bych se rád aspoň maličko, taková provokace trochu, toho farizeje zastal, protože, když si tak upřímně řekneme, nestává se nám to asi tak jako docela vlastně často všem, že se rádi politujeme, jak jsou ti druzí oškliví, že se rádi pochlubíme svými dobrými vlastnostmi a co už jsme všechno dokázali a jak se snažíme Pánu Bohu dělat radost, aby zas On udělal nějakou radost nám a tak dále. Tak si hezky sami se sebou popovídáme. A to, že má Pán Bůh poslouchat?

Čili neměli bychom být příliš rychle hotoví s tím dnešním farizejem, protože leccos z toho, co vidíme na něm, bychom měli vlastně umět rozeznat spíše ve svém vlastním nitru. Pojďme teda radši na chvíli k té druhé hlavní postavě, to je k tomu celníkovi. Nebudeme se teďka zase dohadovat, jaké problémy a provinění má za sebou on. Je krásné, že přistupuje k té modlitbě s pokorou. A tady bych chtěl udělat, řekněme, takový záchytný a opěrný bod. Takové přirovnání.

Vstup do Božího království, brána, kterou všichni usilujeme projít, má nějaké nadpraží, ten příčný trám, nebo třeba je to nějaký kamenný kvádr, a to je víra. Ta víra zajišťuje, že můžeme vstoupit, že to není neprostupná zeď našich chyb nebo neznalostí atd., ale že ta víra nám vytváří prostor toho vchodu, kterým se dá projít. Musí být ovšem něčím podpírána, a to modlitbou a pokorou. Víra bez modlitby zvadne, víra bez pokory se překlopí v jistou nafoukanost, povýšenost atd., právě jak to Ježíš tím dnešním podobenstvím výrazně kritizuje. Tedy dva výrazné opěrné sloupy, chcete-li veřeje, kterými jsou pokora a modlitba, které zajišťují, že naše víra bude dostatečně nosná, aby nám umožnila vstup do Božího království. Snad právě tyto vlastnosti – pokora a modlitba – jsou to, co Ježíš chce vyzvednout na postavě toho celníka.

Ale přece tady nejde o to bít se v prsa od rána až do večera. Přece tady nejde o to, že u Boha úspěje nejspíš ten, kdo se nejvíc nahrbí. Přece jako křesťané nemáme do nekonečna rozebírat a opakovat, co jsme kde udělali špatně, a předhánět se v nějakých skutcích sebezáporu a lítosti a všeho ostatního. Nebo aspoň nejenom to. Vlastně to na první pohled úplně nevypadá, že by to dnešní podobenství bylo o modlitbě. Zdá se, že je to především varování před tou pýchou, sebestředností a nafoukaností. Ano, to tak skutečně je, ale je to jen první krok.

To je aspoň moje úvaha, o kterou se s vámi chci podělit. Ježíš nezůstává u toho, že by v prvním plánu jaksi karikoval nebo kritizoval povýšenost a pokrytectví, řekněme, nebo pýchu farizeovu. A že by stejně prvoplánově zase vyzvedal tu pokoru a tu nahrbenost toho celníka. Ale to celé jde dál. Ježíš varuje proti pýše především proto, že ta pýcha znemožňuje modlitbu. Ten farizej totiž, a to je hezké si všimnout, tady čteme, modlil se v duchu takto. Říkáme si, modlil se v duchu, to znamená, že to neříkal nahlas. No, protože nechtěl, aby to ten celník slyšel, co si o něm myslí. Tak se modlil, ale on mluvil sám k sobě. Mluvil si sám pro sebe, ten farizej. To, co předvedl, ta jeho chvalořeč na sebe a špína, kterou naházel na druhé, to vlastně vůbec žádná modlitba nebyla.

Toto je, prosím, tedy varovný obraz, který bychom si měli vzít k srdci. Že bojovat s vlastní pýchou není důležité jen proto, že bez toho nedosáhneme dokonalosti. Je to důležité hlavně proto, že nám jinak ta pýcha znemožní se modlit. Daleko víc než u toho celníka. Tam byly taky jisté překážky v té svobodné a otevřené modlitbě, ale nebylo jich tolik, protože si dokázal aspoň své nedostatky uvědomit.

Tedy má-li být hlavním tématem dnešní Ježíšovy řeči ne ani tak kritika pýchy nebo výzva k pokoře, jako hlavně pozvání k modlitbě, nebo řekněme lekce křesťanské modlitby, uděláme dobře, když si vezmeme jako takovou krásnou pomůcku a názorný příklad dnešní druhé čtení. Víme přece, že sv. Pavel byl farizej, a ta jeho modlitba taky tak pěkně začíná. Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval, těším se, až dostanu tu odměnu, ten věnec spravedlnosti. Ale pozor, tímto nekončí. To stojí na více opěrných bodech.

Zaprvé je tam nejenom já dostanu ten věnec, ale i ostatní, kdo s láskou očekávají Boží příchod. S láskou, ne že s pokorou a dostatečně hluboce po kolenou se plazí, ale s láskou očekávají příchod a proto dostanou odměnu spravedlnosti. A to celé končí chvalořečí a díkůvzdáním Bohu. Což je, když dovolíte, takový závěr, který bych chtěl k těm svým dnešním úvahám připojit.

Základem modlitby je díkůvzdání a to tam není přímo vidět ani u farizeje, ani u celníka. Ježíš v tu chvíli nedořekne úplně to, co má na mysli, snad právě proto, aby dal prostor našemu vlastnímu důvtipu a naší vlastní cestě hledání. Já nevím, jestli se nacházíme někde mezi farizejem a celníkem. Ani jednoho z nich si nemůžeme vyloženě vzít jako dobrý příklad a ani jeden by neměl být zas tak jenom prvoplánově tím odstrašujícím příkladem, že si jako právě nechceme být jako tamten farizeus. Jsme na tom stejně jak ten farizeus.

Ale když si uvědomíme, že naším posláním na této zemi je díkůvzdání a láskyplné očekávání Kristova příchodu, dojde nám postupně, že součástí toho díkůvzdání je samozřejmě také pokání celníkův postoj, ale v tom láskyplném očekávání i ten člověk stojící před Bohem a hovořící s ním s očima pozdviženýma příklad toho farizea.

Nezbude tedy, než si to dnešní Ježíšovo podobenství vzít sebou do svých domovů k nějaké klidné chvíli rozjímání. Ale teď pojďme k tomu hlavnímu účelu našeho setkání a tím je modlitba díkůvzdání dobrotivému Bohu a láskyplné očekávání Jeho příchodu. Kéž nám to dnešní evangelium poslouží jako povzbuzení a jako nasměrování k tomu, co pro nás Bůh připravil.