Moji milí, dva první dny měsíce listopadu jsou vyhrazeny našemu vztahu k těm, kteří nás předešli, k lidem zemřelým. Jsou proto také příležitostí zamyslet se nad tím, jak křesťanství odpovídá na odvěkou touhu lidí nahlédnout přes vysokou zeď, která odděluje svět živých a mrtvých. Nahlédnout do tajemství smrti, překlenout aspoň trochu propastný rozdíl mezi omezeným světem lidského času a Boží věčností. To je ovšem oblast, která pro nás lidi je a zůstane tajemstvím a která se vymyká naší zkušenosti. Je to oblast, ve které a pro kterou ani naše vědecká racionalita, na kterou jsme právě hrdí, nemá naprosto žádnou kompetenci. Od poznatků empirických věd zde můžeme čekat pouze jedinou poctivou odpověď – nevíme.

Je pochopitelné, že do tohoto prostoru během celých lidských dějin přicházely nejrůznější náboženské a filozofické výklady a také obrazy umělecké fantazie. Pokud se materialistické a ateistické ideologie snažily nabízet své názory na posmrtný život a dovolávaly se při tom vědeckého poznání, byl to intelektuálně nepoctivý krok. Jejich odpovědi byly pouze hypotézy. Byly to výrazy jejich apriorního přesvědčení. Dnes právem řadíme sebejistý dogmatický ateismus a materialismus spíše do pestrého světa náboženství a v něm patří mezi náboženství spíše hodně primitivní. Něco jiného je ovšem kritický a sebekritický ateismus nebo poctivý agnosticismus. To jsou filozofie, které mohou být užitečným partnerem pro křesťanskou víru a teologii, které mohou pomáhat osvobodit naši víru od naivních náboženských fantazií.

Na to je třeba si dávat stále pozor a nepodlehnout. Když totiž vstupujeme do oblasti křesťanské eschatologie, tedy nauky o posledních věcech člověka a světa, je třeba rozlišovat to, co církev skutečně učí a o co se opírá, od názorů dobově podmíněných představ. Existují mnohé upadlé a karikaturní podoby víry a náboženství a zdravá víra je musí stále rozpoznávat a odkládat. Křesťanská eschatologie prvních dob, vycházející z židovství, z hebrejské Bible, se zabývala spíše koncem a konečnou proměnou světa než posmrtným osudem jednotlivců. Dokonce v řadě starozákonních textů najdeme místa, která s nějakou posmrtnou existencí jednotlivce vůbec nepočítají, ale najdeme i opačné hlasy. Bible a židovská tradice je pestrý mnohohlas.

Když pozdější křesťanské generace upustily od původního očekávání blízkého konce světa a zaměřily se na konečný posmrtný osud jednotlivce, eschatologie se tak říkajíc zprivatizovala. V dějinách teologie a spirituality se postupně na staletí usadila představa o třech posmrtných destinacích nesmrtelné duše, přičemž samo toto pojetí duše stálo mnohem víc na pohanských řeckých, zvláště novoplatonských, než na biblických hebrejských představách. Dnes bychom si neměli plést křesťanské pojetí duše s psychikou, vědomím. Křesťanské pojetí duše spíše odpovídá našemu pojmu identita – to, co tvoří nezaměnitelné jádro existence každého člověka.

Ty tři posmrtné destinace, nejvíce popularizované Dantovým eposem Božská komedie, byly nazvány nebe, očistec a peklo. Ve středověku byla nejpopulárnější nauka o očistci. Středověký člověk, pod vlivem značně pesimistické teologické antropologie sv. Augustina, příliš nedoufal v bezprostřední přijetí mezi svaté v nebi. Cítil se příliš zatížen dědičným hříchem a hříchy své zkažené přirozenosti. Ale zároveň věřil, že ho Boží milost uchrání před věčným zatracením. Počítal tedy nejspíše s pobytem v očistci a staral se o to, aby tento nepříjemný pobyt si mohl co nejvíce zkrátit. Představa, že smrt není jen okamžik, okamžik absolutního konce, nýbrž že ve smrti a za smrtí probíhá určitý proces, při kterém se zemřelý ještě proměňuje a proto je možné mu pomáhat modlitbami a obětmi, to není jen křesťanské specifikum.

Vzpomeňme například na rituály v tibetské nebo egyptské knize mrtvých, na židovský rituál Jarcajt a na naději na možnost posmrtného reparátu nabízejí také mnohé, dneska znovu populární reinkarnační teorie. Když se snažili zkrátit sobě i blízkým pobyt v očistci, vyšla církev vstříc praxí udělování odpustků. Na ní se ale nabalilo jak množství problematických představ, počítání dní v očistci, tedy míchání času a věčnosti, tak zejména nemravné praxe prodávání odpustků, dokonce jako finančního zdroje válečných akcí. V dnešních katolických katechismech se o odpustcích dosud mluví, ovšem značně cudněji než ve středověku.

Skandály s prodejem odpustků vyvolaly u prorockých postav, jako byl Jan Hus nebo Martin Luther, oprávněné volání po reformaci církve. Podobně jako nedávné skandály se sexuálním zneužíváním utvrdily proroka naší doby, papeže Františka, v přesvědčení o nutnosti reformy celého klerikálního systému moci, ale i o nutnosti synodální reformy křesťanství.

Když mluví dnešní teologie o spáse a zatracení, přiznává, že toto učení bylo zejména v lidové zbožnosti během středověku a baroka zaneseno množstvím fantasmagorických představ. Je třeba přiznat, že tyto představy však dodnes přežívají v myšlenkách některých křesťanů a v kázání některých kněží, jejich vinou přežívají rovněž v představách mnoha ateistů. Už několikrát jsme si řekli, že nemálo lidí se považuje za ateisty jen proto, že se vymezují vůči některé z karikatur víry, které víru diskreditují.

Některé příliš barevné a dramatické obrazy nebe a pekla, představ lidové fantazie o nebi a pekle, do značné míry však znevěrohodnily více než to udělala osvícenecká kritika samy skutečnosti našeho světa. Komunistické a nacistické koncentráky a také letošní záběry z Ukrajiny či Gazy mnohem předstihly a zastínily obrazy mučíren s čerty a kotly, jimiž strašili barokní kazatelé. Naivní představy posmrtného ráje zastínily obrazy pozemského luxusu, jimiž nás bombarduje průmysl komerčních reklam či televizní seriály ze světa elit, ten virtuální svět, do něhož masy lidí každý večer unikají před šedou realitou svých vlastních životů.

Jak tedy máme žít a promýšlet naši víru a osvobodit ji od těchto karikatur? Na čem ji můžeme postavit? Dovolte mi nabídnout mou osobní zkušenost víry. Před mnoha lety jsem si zakázal spojovat víru v posmrtnou spásu, v konkrétní podobu jejího naplnění, její ztráty, tedy nebe i pekla. Zakázal jsem si ji spojovat s jakoukoliv představou. Má víra v Ježíšovo vítězství nad smrtí, v Boží moc nad lidským osudem, na zemi i po smrti, tyto představy nepotřebuje.

Některé konkrétizující obrazy nebe, očistce, pekla i mnohé spletité teologické, filozofické i psychologické teorie o dění ve smrti a po smrti, včetně zážitků ze stavu takzvané klinické smrti, beru s určitou rezervou. Na nich má víra nestojí. Má víra stojí na důvěře, že smrt není Bůh, že není absolutní, že jenom Bůh je Bůh. Že boží absolutnost, absolutní charakter Boží lásky relativizuje vše ostatní, relativizuje i smrt. Má víra v Boha a lásku bez hranic vylučuje víru v absolutnost smrti, v konečné vítězství smrti nad životem.

Má víra a naděje stojí na důvěře v Ježíšovo slovo: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, nezemře navěky.“ Jak se to stane, to nevím. Nechám se překvapit. Amen.