Moji milí, kardinál Špidlík kdysi říkával, že když chceme připravit úvahu na nějaký biblický text, je dobré si v Bibli najít i jiný text, který říká zdánlivě pravý opak. Takových textů je v Bibli celá řada, protože Bible je symfonie, Bible je polyfonie, je mnohohlas, je v ní spousta různých napětí a promlouvá k různým situacím našeho života. Snaha vypreparovat z Bible nějaký jednoznačný ideologický návod znamená se k Bibli postavit nevěrohodně. Je třeba s ní pracovat tvořivým způsobem, naslouchat, vkládat ji vždy do určitého kontextu, do kontextu naší životní situace.

A tak je zde tento text. Kdybychom ho vytrhli a o modlitbě bychom věděli jenom toto, mohlo by to vést k něčemu velice problematickému. Jednak k tomu, abychom stále opakovali, že máme se modlit neustále, což máme také u sv. Pavla, mohli bychom to pochopit, jakože máme stále odříkávat určité texty. Nebo že můžeme Boha umluvit, podobně jako ta otravná žena umluvila líného a skorumpovaného soudce, který se Boha nebál, na lidi nedal, ale její otravnost na něj platila. Ale je Bůh takový jako tento soudce, kterého je možné umluvit?

Vždyť, když učedníci prosí Ježíše, nauč nás modlit se – Jan přece naučil své učedníky nějaké modlitbě – my chceme také umět se modlit podle tvého Ducha. Ježíš říká nejprve, když se modlíte, nebuďte upovídaní jako pohané, kteří si myslí, že pán Boha lze zahrnout množstvím slov a dosáhnout svého. To je pravý opak modlitby a pravý opak víry – představa, že můžeme manipulovat Bohem, že ho můžeme nějakým způsobem podmanit.

Mnozí lidé chápou modlitbu, jako a mnohokrát jsme tady o tom mluvili, jako takovou schránku, do které nasypeme všechny mince našich přání a proseb a pak čekáme, až to vypadne, co jsme si objednali, a když to nevypadne v přesné podobě a čase, který jsme si představovali, zpochybníme existenci Boha. To bychom si netroufli říci ani našim nejbližším: „Když přesně nesplníš, co jsem si objednal, neexistuješ.” Ale Bohu to často dovolíme.

Ježíš říká, nemyslete si, že pán Boha můžete umluvit. Nemyslete si, že ho potřebujete informovat o vašich potřebách. On to velmi dobře ví, co potřebujete, ví to lépe než vy a chce vám ve správný čas dát to pravé, co potřebujete. A modlitba? Modlitba je vlastně otevřenost pro tento dar. Svatý Augustin k tomuto textu říká jednu důležitou věc: Bůh má pro nás připraveny úžasné dary, ale často máme pro ně tak strašně úzký prostor. Musíme rozšířit své srdce, musíme rozšířit své opravdové touhy, aby Bůh mohl vložit své dary do toho úzkého prostoru, kde máme představu o tom, jak to má být.

Augustin říká, modlitba rozšiřuje naše srdce. Modlitba nám dává určitou senzitivitu pro ty boží dary. Ano, boží dary jsou někdy tam, kde je nehledáme, a jsou pro nás překvapením. Někdy Bůh zavírá určité dveře, aby nám otevřel jiné. Takže modlitební život není jen odříkávání nějakých formulek, ale je to život, je to dialog s Bohem, je to stále hledání a otevírání se. Vytrvalost v modlitbě je důležitá, aby se člověk neunavil, nerezignoval, aby měl otevřenost pro dialog, který s námi Bůh vede. Každý den nám dává spoustu různých jemných podnětů.

Mluvili jsme opakovaně o modlitbě, která je dnes velmi žádaná, a pořádáme také kurzy této modlitby – modlitby examen, která se snaží ještě jednou přečíst náš den a pokusit se v něm nalézt boží podněty, inspirace, varování, povzbuzení. Jsou to někdy nepatrné věci v rozhovorech s druhými, v knihách, které čteme, v tom, co nám vstoupilo do srdce. Často tyto věci necháváme plynout, běžíme kolem nich naprosto povrchně a máme, jaksi, naši schránku zasypanou božími dopisy, které necháváme nerozlepené. Je strašně důležité se zastavit, přečíst si to ještě jednou, podívat se ještě jednou na rozhovor, který jsme měli s někým blízkým, na knihu, kterou jsme četli, film, který jsme viděli, na to, co nám nějakým způsobem zkomplikovalo naši cestu. Podívat se, jestli to vidíme správně, podívat se z božího pohledu.

Toto je modlitba, toto je jeden aspekt modlitby. My jsme včera měli setkání lidí, kteří spolupracují s Českou křesťanskou akademií v Jižních Čechách, a tam došlo k neobyčejně živé debatě. Uvědomil jsem si, jak je třeba některé výrazy znovu objevit, a začíná to samozřejmě slovem „Bůh”, pokračuje to vírou, láskou a také modlitbou. Někdy se samozřejmě domníváme, že těm slovům rozumíme, mnohokrát jsme je slyšeli, ale ony mají ještě nějaký hlubší význam.

Mluvili jsme o tom, proč papež František tak důrazně zdůrazňuje adoraci a kontemplaci, modlitbu, která nám dává určitou svobodu, nadhled, ponoření do jiné perspektivy pohledu na náš život a na události našeho života i ve světě. Vzpomněl jsem si, jak když bylo jedno synodální setkání na Velehradě, před začátkem bylo oznámeno, že bude hodina tiché adorace v kostele. Nejprve jsem si říkal, že mám vstávat ve čtyři hodiny ráno, abych přijel na začátek kontemplace, možná se můžu modlit cestou a přijdu až na jednání. Nakonec jsem byl strašně rád, že jsem tam strávil tu hodinu tiché modlitby – ono to jednání a můj vztah a přítomnost na něm byly úplně jiné, než kdyby neproběhla ta hodina adorace. Modlil jsem se vedle pana kardinála Duky a pak jsme si začali znovu povídat, protože jsme se hodinu předtím spolu modlili. Bez toho by bylo těžké.

Takže to, že necháme do našich vztahů a jednání chvíli ztišení a naslouchání pro boží vánek, je velmi důležité. Pro proces synodality, obnovy, o kterém často mluvíme, je důležité, aby společné porady a sdílení se dělo v duchu modlitby. Je třeba pochopit, že modlitba není jen nějaký rituál, nějaké veršíky ráno a večer.

A pak je tu ta zajímavá věta: pohled do Ježíšových pochybností. „Až přijde Syn člověka znovu, nalezne na zemi víru?” Vždycky, když slyším tento veršík, vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety studoval v Římě a v kapli v rohu seděl starý kněz. Nevím, zda byl hluboce ponořen v modlitbu, nebo spíše spal. Občas se probral a řekl nahlas něco, nevěděli jsme, jestli je to prorocká řeč nebo projev demence. Když se jednou četlo toto evangelium končící otázkou: „Až přijde Syn člověka, nalezne víru?”, kněz se probral a řekl: „Sotva, to sotva.” Novici potlačili smích, ale pro mě to byla veliká výzva. Řekl jsem si, co když až přijde Syn člověka, nalezne na zemi církev, třeba velmi efektivní, plné kostely, mešity, synagogy, ale nenalezne víru.

Nalezne pevné náboženské přesvědčení, ale nenalezne víru. Nalezne náboženství, ale nenalezne víru. Víra je něco jiného – ty ostatní věci jsou skořápka, jsou tvarem, do kterého se víra vtěluje. Víra je životní orientace, styl myšlení a života. Nejen morální, jako plnění nějakých předpisů. To, co oživuje naši víru, je chuť, energie a život. Tento týden se v Breviáři četl krásný text sv. Augustina, který říká: „Nemysli si, že víra je jen věcí rozumu nebo vůle. Ve víře musí být také zalíbení.” Český překlad to nazývá rozkoší. Kdo zná psychoanalytickou terminologii, může říci libido. Člověk musí mít ve víře také libido, chuť, touhu, potěšení. Augustin říká, že ti, kteří jsou zamilovaní, vědí, o čem mluví, ale suchar to nikdy nepochopí. Víra musí mít nějaký druh zamilovanosti, radosti a potěšení.

Možná bychom se měli z druhé strany dívat tam, kde cítíme opravdovou radost, kde je srdce otevřené, vnímavé, kde je přítomen Bůh. Hledejme místo naší radosti, možná v ni je otevřenost pro věci krásné, hluboké a pravdivé. Všechno krásné, dobré a pravdivé je přítomno v Bohu. Takže ho hledejme v těchto věcech, nehledejme Boha jen tam, kde jsme káráni nebo disciplinováni. Hledejme ho tam, kde máme radost, svobodu srdce a zamilovanost. To je to, co provází skutečnou víru. Nalezne Syn člověka víru, až přijde na zemi? To je ta otázka.

Amen.