Ježíš během svého putování tady na zemi mnoha lidem, kteří s ním diskutovali, pokládal otázky. Ale ta dnešní otázka, kterou jsme četli úplně v závěru evangelia, je svým způsobem ohromující, v tom, jaký smutek aspoň na mě z ní čiší. Ježíš se smutkem v hlase se ptá: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”

Pozor, neříká: Bude ještě existovat nějaká církevní organizace? Budou ještě lidé stále chodit na mši, dbát na nějakou morálku? Ne. Ptá se na naši víru. Protože moc dobře ví, a při pohledu na tehdejší lidi si to uvědomoval, že všechny tyhle ostatní věci, které jsou dobré, jsou bez víry vlastně prázdné. Ty dobré věci se můžou jednoduše vyprázdnit a stanou se jen sebestřednou chválou sebe sama. Opravdu na světě chybí víra. Ale buďme pozorní při čtení toho úryvku. To, co Ježíš říká, není odsudek, nějaké vysvědčení, které vystavuje světu. Ne, je to otázka. Otázka, která má každého, kdo ji čteme, provokovat. Protože to dnešní evangelium skutečně vyvolává příval otázek. A možná svým způsobem záměrně vyvolává víc otázek, než dává odpovědí. A jsou to skutečně hluboké otázky, které se týkají života každého z nás.

Narážím teď na tu zkušenost mnoha lidí, kteří jsou zklamáni a plní pochybností. Tvrdí tváří v tvář těm různým nespravedlnostem a bolestem světa, které jim brání uvěřit v dobrého a láskyplného Boha, tak jak nám ho ukazuje evangelium. Skutečně se zdá, že před výkřikem té dotěrné vdovy, která žádá spravedlnost a která je svým způsobem symbolem výkřiku všech utlačovaných, těch, kteří volají a domáhají se spravedlnosti, víra jako kdyby kolísala. Jak může Bůh dopustit takové utrpení, takovou nespravedlnost? Protože skutečně před událostmi, které vnímáme jako nespravedlivé, naše víra velice snadno ustupuje. A přiznejme si, bolest a nespravedlnost nadále vládne a navzdory všem našim modlitbám a voláním se zdá, že se vlastně vůbec nic nemění. Utrpení a nespravedlnost nevinných je a zůstává jednou z těch největších námitek proti Bohu a jeho dobrotě, tak jak ho ukazuje evangelium.

Někde tušíme, že odpověď se skrývá, ale nemůžeme téhle otázce jednoduše uniknout. A znamená to tedy, že ten nespravedlivý soudce představuje Boha, hluchého k našim prosbám, voláním, potřebám? Často se přece zdá, že Bůh je netečný i k tomu nejneodbytnějšímu naléhání. A vypadá to tak, že ustoupí jen tehdy, když ho to namáhá a když ho to unavuje a když se na něj dotíráme jako ta vdova.

Je snad Bůh ten nespravedlivý soudce? Ne, přátelé, věřím, že tak tomu není. Já se spíš domnívám, že ten soudce je symbolem světa, všech těch mocných, těch, kteří drží moc v rukou. Ti, kteří jsou tak často necitliví vůči volání a křiku těch utlačovaných. Protože v podobenství nesmíme nikdy zaměnit to smysluplné jádro příběhu za jeho detail. Nespravedlivý soudce je tu svým způsobem jen proto, aby odkryl a zdůraznil odvahu vdovy, její trpělivost a vytrvalost.

Je tady ta vdova. Nejslabší a nejbezbrannější člověk v tehdejší společnosti. A nikdo se jí nezastane. Nemá žádnou moc, žádnou naději, že dosáhne toho, oč prosí. A mohlo by se zdát, že tady ta hra vlastně končí. A že to všechno dopadne tak jako vždycky. Že nespravedlnost zvítězí. Ale ne. Vdova navzdory logice se nevzdává, trvá na svém a nakonec se jí podaří spravedlnosti dosáhnout.

Jedna věc, kterou nám to podobenství říká, je, že naše modlitba není nějaký únik od světa kolem nás, od problémů tohoto světa. Naopak, je to boj za život, za spravedlnost a skutečně za vítězství lásky v každém člověku. Vdova stále věří ve spravedlnost nepoctivého soudce. A navzdory všemu v paradoxní situaci stále trvá na svém a nakonec dosáhne svého.

Víte, Bůh nám přece dal krásný svět, který by mohl být opravdu mistrovským dílem lásky a bratrství. Ale my jsme z něj, bohužel, často udělali jakési doupě zločinců, lhostejnosti a nespravedlnosti. Naše modlitba často padá do prázdna právě proto, že neděláme nic pro to, aby se naplnila.

Ale pouze autentická, hluboká modlitba nás může podpořit v té skutečné proměně světa, která, ať se nám to líbí nebo ne, začíná u nás, u každého z nás, tak jak tady stojíme. Protože neexistuje nějaký dualismus mezi tím vnitřním životem a tím, jak jednáme navenek, tím, jak se angažujeme ve světě, ve společnosti, v našich rodinách. Jedno přece vyplývá z druhého a vede k němu. A svět, o jehož proměnu usilujeme, potřebuje opravdu náš hluboký vnitřní život.

Vnitřní život, který se nestane tím angažmá ve světě, v rodině, se stane jen sterilním, neživotním. A tak nám Ježíš říká: „Pokračujte v modlitbě, držte se té nitky, která vás spojuje s nebem, naší modlitba, náš vnitřní život.” Čím více svět křičí a bouří se, tím více jsme povoláni setrvat, vytrvat a vydržet. Co když nám právě ty temné časy byly dány pro to, abychom se skutečně vrátili k tomu podstatnému? Abychom ze svého unaveného křesťanství, z naší unavené víry, setřásli všechny ty nánosy, které ji často tak zatěžují. A abychom více a lépe zdůraznili to podstatné, co křesťanství skutečně je.

Duchovní cesta k poznání skutečné tváře Boha. A tak nechme Boží slovo, aby osvětlilo náš život, naši inteligenci, naše emoce. Modlitba se může stát přemýšlením před Bohem a s Bohem. A to začíná věci opravdu skutečně měnit. Víte, já jsem možná naivní, ale věřím, že svět se stane opravdu lepším místem k životu pro každého z nás, pokud začneme proměnou sebe sama.

Pokud přestaneme obviňovat pořád ty druhé za to, že to či ono, a začneme u sebe. A já věřím, že svět se skutečně změní, když každý z nás kolem sebe vytvoří aspoň metr čtvereční pokoje, lásky, života z evangelia. Skutečně jsem možná naivní, ale já v to věřím.