Moji milí, dřív než budeme uvažovat o tom, proč se Ježíš zastal celníka, musíme se spravedlivě zastat také farizeů. Slovo farizeus se běžně používá jako hanlivé označení pro pokrytce. Ostatně něco podobného a podobně nespravedlivě potkalo také pojem jezuita. Je třeba říci, že farizeové tvořili spíše mravní elitu vyvoleného národa. To oni se především zasloužili o to, že po decimaci mnoha jiných židovských směrů a skupin, po potlačení židovského povstání potlačeného Římany v roce 70 po Kristu, právě farizeové zachovali a pronesli dějinami víru v Hospodina, která nás křesťany s židy hluboce a navěky spojuje.

Zejména učitelé z řad farizeů dokázali zachovat židovské náboženství a to tím, že ho dokázali tvořivě reinterpretovat a přizpůsobit novým podmínkám, když zničením chrámu zanikly mnohé dosavadní sloupy židovství, přinášení obětí, poutí do Jeruzaléma a mnohé jiné. Ostatně dnes stojí křesťanství v podobném okamžiku, v okamžiku přechodu do nové civilizační epochy, stojí před podobným úkolem. Oč se křesťanství v minulosti opíralo, toho se musíme vzdát, protože to neobnovitelně zaniklo a my se musíme naučit žít svou víru v nových společenských podmínkách, mnohého se vzdát a netesknit po tom a na druhé straně velmi pečovat o to, co je opravdu podstatné a životně nutné – je umět moudře jedno od druhého rozlišit.

Ze všech pestrých názorových proudů tehdejšího židovství byli právě farizeové Ježíšovi teologicky nejbližší. Není náhoda, že ze řad vzdělaných farizeů vzešel největší a nejvlivnější křesťanský teolog všech dob, sv. Pavel, ale možná právě tato blízkost umožnila Ježíšovi vidět na některých farizeích také tu druhou stránku. Pokušení, jemuž jsou vystaveni právě ti nejzbožnější a nejspravedlivější mezi zbožnými, a to nejen mezi zbožnými židy, ale také zbožnými křesťany. Kdo čte Ježíšovy výtky farizeům jako dokument o tom, jací byli ti farizeové nebo dokonce obecně židé Ježíšovy doby, a neuvědomuje si, nakolik je toto zrcadlo nastaveno také nám, ten je pokrytec.

Když Ježíš vytýká farizeům jejich touhu po předních místech, vznešených titulech a nápadných rituálních oblecích, měl by si každý z nás s tímto zahanbením vybavit fotografie papežů ještě z minulého století, s tiárou, s trojitou zlatou korunou na hlavě, nesených na nosítkách ze svého apoštolského paláce, ovývaných vějíři z pávích per a titulovaných Vaše Svatosti. A i když se církev na druhém vatikánském koncilu v polovině 20. století díky Bohu mnohého z těchto rouhání proti duchu Ježíšova evangelia konečně zbavila, musel ještě v naší době papež František zápasit s mnoha pozůstatky této mentality, toho feudálního triumfalismu minulých století. A především s jeho kořenem, s tím, co Ježíš nazýval kvas farizejský. Papež František tuto nemoc církve nazýval klerikalismem, chápáním autority v církvi na způsob světské moci, tedy popřením Ježíšova příkazu: „Kdo chce být prvním, ať je jako poslední a otrok všech.“

Také to triumfalistické chápání poslušnosti v církvi bylo zvrácené na způsob poslušnosti v armádě, ale církev není armáda, církev je rodina. Rozhodování a vzájemný kontakt nemůže být jenom shora, musí být věcí společného rozhovoru a společného naslouchání.

Ale vraťme se k evangeliu této neděle. Proč odešel celník ospravedlněn a farizej nikoliv? Uvědomme si, že žádný z nich nelhal. Farizej zřejmě Bohu nelhal, nic nesvědčí o tom, že by nebyl přesně takový, jak o sobě mluvil. Patrně skutečně plnil všechny náboženské příkazy a pravidla, věrně a poctivě, dokonce více, než bylo přikázáno, postil se častěji, než bylo předepsáno. Také celník o sobě nelhal, byl to hříšník. V jakém smyslu? Celníci byli předmětem opovržení židů jednak proto, že byli ze své funkce, ze své profese de facto politickými kolaboranty, protože vybírali daně pro okupanty. Byli někdo jako kádrováci či mnohé domovní důvěrnice u nás za komunismu. A jednak proto, že o nich šla pověst, že při vybírání daní často přikrádali do vlastní kapsy, podobně jako lidé dnes paušálně soudí o politicích. Náboženští horlivci celníky navíc pokládali za rituálně nečisté, protože se dotýkali římských mincí s obrazem císaře.

Nevíme, zda náš celník z toho podobenství byl hříšníkem jenom v onom sociologickém smyslu, že patřil k těm celníkům, že patřil k té nábožensky a politicky nekorektní skupině, nebo zda a nakolik byl osobně zkorumpovaný. Víme o něm jen to, že to nebyl pyšný člověk. A to bylo pro Ježíše rozhodující. Ježíš varuje před tím, abychom si lidi zařazovali mechanicky do skupin a podle toho je soudili. Zbavili jsme se už dostatečně toho, dávat automaticky znaménko mínus celým skupinám lidí? Věřícím jiných církví a jiných náboženství, nevěřícím, jiným národům a rasám, lidem s jinou sexuální orientací, lidem rozvedeným a občansky sezdaným, zastáncům jiných politických názorů a politických stran? Ježíš jasně říká: „Zdržujte se ukvapených soudů.“ Nesuďte, protože do srdce a svědomí jednotlivých lidí vidí jen Bůh. Můžeme odsoudit hřích jako takový, ale nevíme, zda a do jaké míry bylo určité konkrétní jednání určitého člověka hříchem. Nevíme, kam sahají vina a odpovědnost toho konkrétního člověka. Čím vším je jeho jednání ovlivněno, to ví jen Bůh. A proto mu přenechme soud nad druhými.

Společenské instituce mají právo soudit a trestat lidi podle práva za to, co společnost ohrožuje. Avšak poslední soud patří pouze Bohu. Nesuďte. To také znamená, neporovnávejte se s druhými. Především při srovnání s druhými se nepovyšujte. Jeden současný rabín říká: „Můžeš si o sobě myslet, že jsi vzdělaný, chytrý, pohledný, schopný. Možná, že je to pravda. Ale nemysli si, že kvůli tomu je někdo druhý méně hodnotný než ty.“

Ježíšova kritika farizeů upozorňuje ještě na další nebezpečí, která ohrožují náboženství, včetně křesťanství. Náboženské autority ve snaze, aby lidé co nejlépe plnili požadavky náboženství, vytvářejí systémy právnického, zákonického pojetí náboženství, systémy příkazů a zákazů. To může vést k řadě neblahých důsledků. Náboženství se pak stává záležitostí lidského výkonu, plnění povinností. A to Ježíše především trápilo. Živý Bůh, jeho milost, láska, milosrdenství a lidská svoboda a tvořivost jsou odsunuty stranou. To, co je centrálně a podstatné pro Ježíše – láska mezi Bohem a lidmi – je pak překryto druhotnými, vnějškovými, formálními věcmi. Je to zakryto houštinou paragrafů.

Náboženské autority pak, abychom použili Ježíšova slova, „cedí komára a přehlížejí velblouda“. Zapomínají, že rituál šabat je pro člověka, a ne člověk pro šabat. Lidem ukládají přetěžká břemena předpisů a zákazů, ale sami se jich ani prstem nedotknou. Legalismus promění náboženství v systém náboženského práva a dusí mnohá náboženství. Podívejme se na dnešní Írán a příkazy kolem zahalování žen. A nemusíme chodit tak daleko.

Když papež František v dokumentu „Amoris Laetitia“ otevřel cestu milosrdenství, pochopení, přijetí například pro rozvedené a znovu sezdané katolíky, nebo když bylo v církvi umožněno žít lásce a věrnosti i ve stejnopohlavních párech, protože i tam láska a věrnost bývá, pak tito katoličtí zákoníci a farizeové požadovali dokonce papežovu rezignaci. Podobným útokům čelil apoštol Pavel, když provedl největší revoluci v dějinách křesťanství, když hájil pro konverty z pohanství svobodu od mojžíšského zákona a vyvedl tím mladou církev z pozice jedné z mnoha židovských sekt do podoby univerzální nabídky pro všechny lidi.

Výzva papeže Františka k synodální proměně církve z jedné z náboženských institucí ve společnou cestu k univerzální nabídce byla největší výzvou, cestou k univerzálnímu bratrství všech lidí, jak o tom píše encyklika „Fratelli Tutti“. Je to krok srovnatelný s týmž směrem. Vidíme, že držet se ducha evangelia proti tomu farizejskému chápání není ani v církvi naší doby bez rizik. Ale kdo dobře zná dějiny církve, ví, že se v nich mnohé opakuje. A proto potřebujeme vnitřní svobodu, odvahu a věrnost především evangeliu.

Amen.