Jako první čtení dnešní bohoslužby jsme slyšeli poměrně dlouhý a velmi komplikovaný úryvek z nejdůležitějšího listu svatého apoštola Pavla, listu Římanům z první kapitoly. Je tam spousta myšlenek, plná emocí, a je to zdroj mnoha teologických teorií, které se postupně v průběhu staletí rozvinuly. Tyto myšlenky jsou skládány tak intenzivně a nahuštěně na sebe, že je dost těžké je interpretovat. Pokusím se je zasadit do trošku širšího kontextu Pavlovy nauky o víře.

Pavel nejprve mluví o Boží spravedlnosti, spravedlnosti člověka, spravedlnosti člověka před Bohem. To je jedno obtížné obsání. Tato slova – pokoj, spravedlnost – jsou v Bibli neobyčejně široká, zahrnují mnohotvárný a hluboký vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk nebude ospravedlněn, říká na jiném místě listu Židům, člověk nespoléhá pouze na skutky, nýbrž na svou víru. Tohle byl základ zejména reformační teologie, protože katolická teologie ukazovala vždy nejen, ale i, nejen vírou, ale i skutky. Vůči čemu se Pavel vymezuje, to jsou především ty skutky zákona, pouhé plnění předpisů, a zejména těch formálních předpisů, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu. Farizeové často lpěli na těch formálních, druhotných věcech a to jim mnohdy zastiňovalo podstatu věci. Dneska se s tím také u dědiců Farizeů v rámci i naší církve setkáváme. Často lpění na formálních věcech zastiňuje to, co je ve víře skutečně podstatné.

A co je to podstatné? To, že člověk bude ospravedlněn jen vírou. Pavlův pojem víry zahrnuje mnoho věcí. Víra pro něj není jen přesvědčení. Právě z tohoto textu je to velmi patrné. Víra je pro něj, jak bychom dnes řekli, existenciální vztah. Něco, co zahrnuje celého člověka. Ano, zahrnuje to i jeho přesvědčení, ale také jeho jednání. O tom budeme za chvíli s těmi, kdo nastoupí cestu základů víry, mluvit. Křesťanství není jen přesvědčení, není jen ideologie, není jen soubor pouček, ale také není jen soubor morálních předpisů, týká se proměny celého člověka. Čili spravedlivý žije z víry, ale zároveň ta víra se musí osvědčit v jeho jednání. A co je ta skutečná, živá víra, v tomto úryvku Pavlova listu Římanům se projevuje jako vděčnost.

Pavel tam říká jednu důležitou myšlenku: „Ano, i pohané mohou poznat Boha.“ Na tom, jak dále hovoří, je založen jeden velmi důležitý proud v katolické teologii, zejména v tomismu, takzvaná přirozená teologie – teologie, která má charakter filozofický a opírá se o rozumové poznání. To je na rozdíl od protestantské tradice, která vznikla později a která zdůrazňuje právě čirou víru jednak proti skutkům, ale také vůči rozumovým spekulacím. Pavel zdůrazňuje, že i rozum, rozumové poznání, má ve víře své místo. Říká, že i pohané, kteří se nedostali k Božímu zjevení v Bibli, mají také svůj přístup k Bohu. Bůh má svůj příběh s každým člověkem, každé kultuře nabízí nějaký specifický přístup. Ten přístup skrze Bibli, skrze zjevení je něco, za co máme být neobyčejně vděční, ale musíme vědět, že Bůh má ještě další cesty, a Pavel tam jmenuje cestu rozumu. Člověk, který přemýšlí o stvořeném světě, může rozumem dojít k přesvědčení o existenci Boha.

Tato myšlenka se stala v 19. století součástí katolické nauky, dokonce je to dogma o roli rozumu ve víře. Toto dogma vyžaduje velmi pečlivou interpretaci, protože to, že je řečeno, že člověk může dojít k přesvědčení o existenci Boha rozumem, ještě bez víry, bez zjevení, bez přímého zásahu Božího, je odvážná myšlenka. Komentář některých moderních teologů k tomu říká, že je to něco, co je v kapacitě lidského rozumu jako takového, ale to neznamená, že každý lidský rozum, že každý člověk musí nutně dojít k poznání o existenci Boha. A rozumové smýšlení vede jen k tomu, že člověk může dojít k názoru, že když se dívá na to, jak je svět utvořen a na logickou strukturu stvoření, může vyvodit, že dílo stvoření má svůj základ v Božím rozumu. Že všechno má svou logickou strukturu a základ v Božím logu, Boží rozumnosti.

Samozřejmě, dnes je to předmětem mnoha dalších reflexí, protože víme, že lidský rozum není něco, co je ahistorické, jak si to trošičku představovali středověcí scholastikové. Dnes víme, že rozum má své dějiny, rozumové poznání se utváří během dějin v dialogu s mnohostí lidské kultury. Rozum není něco čistě abstraktního a historického, vždy se vyvíjí v určitém kontextu, konkrétního člověka, konkrétních dějin a kultury. Jsou určité racionality v dějinách lidské kultury, které jsou více otevřené k transcendentální dimenzi skutečnosti, a jsou typy racionality, které se snaží si vystačit ze sebe a neotevírají cestu k Božímu tajemství.

Racionální proud teologie říká, že rozumem můžeme dojít jen k něčemu. Pak je tam ještě to, co je v Bohu zcela skryté a co se vymyká možnostem lidské racionality, lidského pochopení, lidské analýzy, lidského jazyka – co je radikálním tajemstvím, ke kterému přicházíme jinou cestou, cestou kontemplace. V kontemplaci se otevíráme Božímu světlu, které k tomu potřebujeme. Nemůžeme to poznat jen ze sebe, ze svých omezených historických, kulturních, psychologických možností; je to tajemství, které k nám přichází různými způsoby. Vedle racionálního, logického poznání je pak také naslouchání a ponoření do Božího tajemství, které oslovuje nejen rozum, ale celého člověka, jeho emocionalitu, imaginaci, touhu. Člověk se k Bohu vztahuje touhou a jedním důležitým prvkem je vděčnost, kterou Pavel zdůrazňuje.

Pavel říká, že někteří došli k představě, že existuje Bůh, mají různé náboženské představy, na které jsou často hrdí a pyšní. To je narážka na směr, který byl tehdy mocný – gnosticismus, gnostické poznání, které stavělo proti sobě věci zjevné, tělesné a věci duchovní, a byl tam ostrý dualismus mezi duchem a hmotou, duchem a tělem. A ti se chlubili tím, že mají ono poznání, gnózis, moudrost, která proniká skrze viditelné, které je jen stínem pravé reality. To je vyjádřeno zejména v platonismu a směrech navazujících na Platónovo učení o idejích. Proti tomu Pavel říká, že to nejdůležitější není jen dojít k přesvědčení, že Bůh existuje, ale být Bohu vděčný – akt vděčnosti.

Velice hezky o tom psal Jan Sokol: osvícenci říkali, že náboženství se zrodilo ze strachu – ze strachu z nevysvětlitelných přírodních jevů. Možná si to představovali tak, že náš chlupatý prapředek chodil lesem a když vedle něj praštil blesk, lekl se a vymyslel si náboženství. Jan Sokol říkal, že i kdyby to bylo tak, tak možná hlavní cit nebyl úlek, ale vděčnost, že to nezasáhlo jeho samotného. Možná vděčnost byla daleko více zdrojem zbožnosti než strach. Vděčnost, která chápe život jako dar a zároveň úkol, jako něco, co není samozřejmé. Tady se rodí zbožnost – člověk ví, že život není banalita, ale dar a úkol, máme úkol tomuto porozumět a naplnit to.

Zbožnost zahrnuje hledání smyslu života, našeho postavení ve světě a čase, v kultuře, v dějinách. Vše je Boží dar a dar je vždy úkol. A byť úkol může být složitý, pokud se narodíme do těžkých dob, je to výzva – Bůh důvěřuje, že i složité problémy zvládneme.

Pavel pokračuje: ti, kteří byli brzy hotovi s názory, kteří měli primitivní představy, zaměnili Boha za podoby zvířat a věcí. Naráží na starozákonní zobrazení božských zvířat v Babylonu a na astrologii v Asýrii. Pavel věděl, že jsou cesty k moudrosti, a říká, že tato moudrost je v Božích očích hloupost. Ukazuje, že cesta vděčnosti je autentičtější. A také naznačuje, že vztah k Bohu souvisí se vztahem ke světu a druhým. Falešný obraz Boha často znamená pokřivený vztah k lidem. To, jakou představu máme o Bohu, formuje naše jednání.

Pro Pavla není protikladem víry ateismus – ten byl v antice neznámý. Křesťané a Židé považovali za ateisty, protože neměli konkrétní zobrazitelného Boha. Protikladem víry je idolatrie – modloslužba, absolutizace relativních věcí. Dnes jde o absolutizaci relativních hodnot života, jako národ, blahobyt, kariéra, strana. Luther říká, že Bůh je to, co je pro člověka nejdůležitější. Pokud se relativní stane absolutním, zotročuje nás to. Víra osvobozuje od fixace na relativní věci.

Možná tolik pár poznámek na okraji tohoto nesnadného, velmi hutného textu. Amen.