O vztahu mezi Židy a Samaritány platilo v Ježíšově době, ale už dlouho předtím, to, co čteme v evangeliu podle Jana: Židé se se Samaritány nestýkají. Předcházela tomu dlouhá historie. Byli zpočátku jedním národem, pak se po Šalamounově smrti to království rozdělilo na království Jižní Judu s hlavním městem Jeruzalémem a Severní království Izrael. To Severní království bylo pak napadeno a rozvráceno. Mnozí byli odvlečeni do zajetí a ten zbytek se do značné míry smísil s těmi okolními národy. Když se potom ti vyhnanci vrátili a začali stavět, znovu obnovovat jeruzalémský chrám, ti smíšení, Samaritáni, se nabídli, že budou spolu s nimi budovat ten chrám. Ale Židé to odmítli. Viděli v nich cizince, podezřelou část, která by se v případě nebezpečí mohla přidat k nepřátelům. Nepřátelství se ještě prohloubilo, když si Samaritáni vystavěli konkurenční chrám na hoře Gerazim.

Mezi těmito národy, kmeny a etniky bylo nepřátelství, které nám může připomínat současný konflikt mezi Židy a Palestinci ve Svaté zemi. Pro Ježíše však bylo typické odmítat tyto hranice. V jeho příbězích jsou často kladné postavy právě Samaritáni. Jeho učedníky šokovalo, když ho našli u studny, jak hovoří se Samaritánkou. Židé se Samaritány nestýkali a ještě více je šokovalo, že se baví se ženou, cizinkou. Ta Samaritánka se nikdy nezajímala o teologické otázky, jak to vidíme v jejich rozhovoru s Ježíšem. Navíc byla několikrát rozvedená, ale Ježíš s ní přesto hovoří. Ježíš ji řekl, že přináší dobu, kdy ti praví Boží ctitelé nebudou Boha ctít ani v Jeruzalémě, ani na hoře Gerazim, ale budou Boha ctít v duchu a v pravdě.

Ježíš viděl všechny chrámy jako něco přechodného, předpovídal jejich zánik a věděl, že všechny chrámy na tomto světě jsou jen stínem něčeho, co má přijít. Na konci, jak říká kniha Zjevení Janovo, chrámu už nebude. Chrámem bude Bůh sám. Chrámy, kulty, vehnutlivá náboženství jsou věci předběžné. Ježíš poukazuje na velkou jednotu, které má být dosaženo až na konci dějin. Tuto jednotu si nelze představit jako hegemonii jednoho národa, náboženství nebo kultury. Je třeba bořit zdi nepřátelství.

Samaritáni byli pro Židy něco jako sudetští Němci pro české národovce. Něco podezřelého, čím nás strašili 40 let komunisti a Václav Klaus. Pro Ježíše však Samaritáni vždy představují ty pozitivní postavy. Ve známém příběhu přejdou kolem zraněného kněz a Levit, ale jediný, kdo si ho všimne a pomůže mu, je Samaritán. Z deseti malomocných je jediným, kdo vrátí poděkovat, Samaritán, což je zmíněno na mnoha dalších místech v Písmu.

Podobně jako v celém Starém zákoně zaznívá naléhavý výrok: Starej se o cizince a přistěhovalce. Buď si vědom, že náš praotec Abraham, otec víry, byl na této zemi cizincem a přistěhovalcem. Je třeba postarat se o migranty. Důraz na cizince a přistěhovalce je dokonce výraznější než na vlastní lid. Tento důraz ze Starého zákona a od Ježíše nelze zapomenout ani přehlédnout. Je skandální, že tento hlavní akcent Ježíšova kázání my křesťané často ignorovali a stavěli jsme zdi, dívajíce se na svou církev, svůj národ jako na něco vyvoleného, zatímco ostatní jsou až na druhém místě.

Ježíš je ten, který boří zdi a překonává hranice a příkopy – ať už mezi národy, náboženskými kulturami nebo genderovými hranicemi. Svatý Pavel to vyjádřil větou: Není důležité, jestli je někdo v Kristu muž nebo žena, Žid nebo pohan, otrok nebo svobodný člověk. Všechny tyto hranice sociální, náboženské, rasové a genderové jsou překonány. Všichni jsme jedno v Kristu. V Kristu máme novou identitu, kterou nemůžeme podřídit lokálním identitám, aby se stavěly jedni proti druhým.

Toto bylo jádro zmatení při stavbě babylonské věže, kde všichni chtěli být na prvním místě. Nacionalismus je projevem kolektivního sobectví – hesla jako „America First“, „Česká republika na prvním místě“, „Deutschland, Deutschland über alles“ nebo „Moskva je třetí Řím“ – to vše je projev národního sobectví. Každé sobectví je hřích. Papež František často říkal, že křesťan nemůže být nacionalistou, protože spojování křesťanství s nacionalismem je velmi nebezpečné.

Existuje autentické vlastenectví, ale to nejsou ti, kteří si sami říkají vlastenci, ale jsou nacionalisté a šovinisté. Nemůžeme stavět vlastní národ proti jiným. Čechství není proti evropanství. Správná identita znamená převzít odpovědnost za to, co nám bylo svěřeno – za krásu našeho jazyka, za uchování kulturních, materiálních a duchovních hodnot. Naše kultura a země jsou neopakovatelnou a specifickou součástí mozaiky světového celku. Musíme být otevření ještě vyšší identitě.

Když se rodina uzavře jen do sebe, je to špatné. Všichni jsme jedna rodina. Žijeme ve světě propojeném různými způsoby a musíme žít spolu. Katolická sociální nauka klade důraz na solidaritu proti nacionalismu, rasismu a izolacionismu. Nemůžeme se uzavírat do sebe, do svého národa nebo města. Máme odpovědnost za to, co nám bylo svěřeno, a musíme rozpoznat úkol, který máme v této době a na tomto místě.

Rozpoznání a přijetí úkolu, který máme, znamená rozvoj specifických kvalit ne proti druhým, ale společně s ostatními. Princip synodality, společná cesta, neplatí jen uvnitř církve, ale také v evropské rodině národů i v lidské rodině jako celku. Máme společnou odpovědnost i za ostatní tvory na planetě. Křesťanství rozvijí proti nacionalismu a partikulárním zájmům spoluzodpovědnost.

Nacionalismus a xenofobie musí být odloženy. Musíme jít společně s ostatními a opatrovat to, co nám bylo svěřeno, ale ne proti druhým, nýbrž také pro ně. Tato země patří Bohu a všem jejím obyvatelům – cizincům a přistěhovalcům. Naše vlast je v nebi, jak čteme v Písmu. To neznamená, že se nemáme starat o naši vlast, ale nesmíme ji udělat modlou. Nacionalismus je modloslužebnictví. Křesťané musí bojovat proti modloslužbě, rozšiřovat své srdce, vědomí a jít společně s ostatními. Všichni jsme děti Boží. Amen.