Uzdravení a vděčnost, to jsou podle mě poselství těch textů, které jsme dneska četli. Říkají nám, že víra by měla být vždycky spojená s vděčností.

Když se podíváme na ten evangelní příběh, on začíná jako takové neplánované, nečekané setkání. Deset malomocných, jeden z nich je Samaritán, jde Ježíšovi naproti, když se chystá vstoupit do nějaké anonymní vesnice. A tady je dobré si připomenout, že Židé považovali ty své sousedy Samaritány za bastardy a jako takovými s nimi i zacházeli. Už vlastně tahle první poznámka v tom evangeliu odhaluje jednu hlubokou a jednoduchou skutečnost: že i přes ty různé rozdíly, které lidé mezi sebou mají, je to právě nemoc a utrpení, které nás spojuje. Nemoc a bolest spojují všechny lidi bez ohledu na náboženství, kulturu nebo původ, protože bolest a utrpení zůstávají vlastně tou univerzální lidskou zkušeností. Myslím, že na to bychom neměli nikdy zapomínat, zvlášť když se díváme na ty druhé, na ty takzvaně cizí.

Tihle lidé, tihle malomocní jsou vlastně lidé, kteří podle zákona měli hřích vepsaný na své kůži. Hřích, který pohlcuje celé tělo, celou osobu a činí z ní někoho, kdo byl vyvržen z celého společenství. V Písmu dokonce existoval celkem přesný předpis nebo zákon, který stanovoval postup, jak zacházet s malomocenstvím v tom každodenním životě. Byl to právě kněz, který po prohlídce člověka, jehož vředy na kůži zpozoroval, ho prohlásil za nečistého a vyobcoval ho.

Ten malomocný musel nosit roztrhané šaty, mít odkrytou hlavu, zakrývat si ústa závojem a volat „nečistý, nečistý“ a žít sám mimo vesnici. Byl vlastně jakýmsi živým mrtvým a pro své sousedy byl jako někdo, komu Bůh plivl do tváře. Tak tihle malomocní už z dálky křičí a volají, aniž by se k Ježíši přiblížili: „Ježíši, smiluj se nad námi.“ Musí křičet, prosí o milost, protože kdyby mlčeli, nikdo by si jich nevšiml. Jejich život se ubíral v rozkladu spolu s jejich těly, která se rozpadala. Pro jejich sousedy byly nejen jejich těla, ale i jejich duše dávno mrtvé. A vlastně je samotné musely v téhle společnosti drtit pocity viny, protože malomocenství bylo považováno za Boží trest. Oni sami byli nuceni věřit, že jsou zavrženi tím Bohem, v kterého věřili farizejové.

Ježíš ale jejich modlitbu přijímá a říká jim, ať jdou do chrámu a ukáží se kněžím svatého města. Je to vlastně jakési dědictví starověkého Izraele, protože byl to právě kněz, který měl potvrdit nemoc či její uzdravení a opětovné začlenění malomocného do společenství. A zde je zajímavá poznámka. Jejich uzdravení nebylo okamžité. Vyžadovalo aspoň malou cestu a asi je to nutilo k důvěře. Možná Bůh nemiluje nějaké okázalé zázraky, ale vyžaduje a žádá uvědomění, cestu, důvěru, někdy i zprostředkování.

A stejně jako jiné příběhy o zázracích, i ten náš by mohl končit takzvaným „happy endem“. Ale pokračuje dál. Jeden z nich, právě ten Samaritán, se vrací, aby poděkoval plný víry. Dělá to stejné jako Náman Syrský, o kterém jsme četli v prvním čtení. A je zde další zajímavá věc. Když byli nemocní, křičeli všichni stejně: „Ježíši, uzdrav nás.“ Ale jakmile se uzdravili, opět se vracely ty staré rozdíly. Možná je to tajemství lidské křehkosti. Devět jich jde do chrámu a Samaritán vlastně opět zůstává sám. On vlastně nemá kam jít. Jeho chrám, který byl na hoře Gerazim, byl Židy už dávno zpustošen. Nemá kam jít.

Ale je to právě vděčnost, která ho vede zpátky k Ježíši. A vrací se tak do skutečného chrámu Boží slávy, kterým je Ježíš sám. Jeden se vrací, aby poděkoval, a Ježíš se smutkem konstatuje, že deset bylo uzdraveno a vlastně jenom ten jeden cizinec byl zachráněn. Devět mužů je uzdraveno a dostalo, o co žádalo. Ale vlastně nejsou spaseni. Zůstali uzavřeni ve svém omezeném pohledu. Už nejsou uzdravení z malomocenství na kůži, ale nevidí malomocenství, které mají v srdci.

Uzdravit lidi z jejich nevděčnosti je často mnohem těžší, než je uzdravit z nemoci. Vděčnost, radost, údiv měly být přirozeným postojem křesťanů a vlastně každého člověka. Přesto se projevují tak zřídka v našich životech. Všichni si tak rádi na něco stěžujeme, všichni tak rádi máme temné myšlenky a přemýšlíme o světě, o druhých lidech, v těchto souvislostech. Všichni jsme tak rádi stěžující si, každý připravený zdůrazňovat to negativní, a všechno to dobré bereme jako samozřejmost. Je normální existovat, žít, dýchat, milovat. Normální je samozřejmé jíst, pít, bydlet, mít práci. A náš pohled je trochu otupělý příliš mnoha samozřejmými věcmi a nedokážeme se, jako kdyby z nich radovat.

Říká se, že vděčný je ten, kdo potlačuje svůj egoismus, vzpomeňte si na příběh Námána, kdo umí rozpoznat, že to dobro přichází od druhých a kdo si pamatuje ten milující pohled druhého. Je to vlastně velice mocná síla, síla, která nás dokáže přivést k Bohu. Vždyť právě o tom vyprávějí obě ty dnešní čtení. A právě vděčnost přivedla malomocného Samaritána zpět k Ježíši. Je to vděčnost, která umožnila Námánovi poznat Hospodina.

A víte, ono je to strašně ignaciánské, strašně jezuitské. Protože sv. Ignác byl přesvědčen právě o tom, že člověk, který touží potom a snaží se růst v lásce k Bohu, stále ho více milovat a neví, jak to udělat, tak Ignác říká, že nejjistější a nejlepší způsob, jak růst v lásce k Bohu, je právě vděčnost. Poznávat a uvědomovat si dary, které nám Bůh neustále dává.

Ostatně, co se stane v našem vztahu k druhým lidem, když denně vidíme, jak je k nám ten druhý dobrý a pomáhá nám? Asi si uvědomíme, že nás má rád. Myslím, že i my ho budeme více milovat. A jakmile uvidíme a poznáme dary, tak skrze ně začneme stále vidět a poznávat lásku dárce. A to je právě to, co začíná věci skutečně měnit.

A tak ten příběh o uzdravení deseti malomocných nám krásně říká, že spása není uzdravení z malomocenství, ale setkání s tím, který nás uzdravil. Žízeň se neutiší sklenicí vody, je třeba nalézt skutečný pramen. A daru musí odpovídat naše poděkování dárci, protože je to právě a jenom vztah k němu, který nás zachrání. Jeho dary jsou pouze prostředky, které nás uvádějí, přivádějí k němu. Devět z deseti ještě neví, že jejich život byl vyproštěn ze smrti. Oni žijí, ale přitom ještě umírají jako malomocní. Jsou jako ptáček v kleci, který neví, že ty dvířka jsou už otevřena, a že ty dvířka otevírá právě vděčnost.