Moji učitelé ve víře, když v 50. letech čekali, že půjdou do vězení, se naučili Nový zákon nazpaměť. A je to dobré pro případy, kdy zapomeneme brýle. Tam se ukáže, jak dobře ho znají. Dnes jsme, jako první čtení, podobně jako před týdnem, slyšeli úryvek z textu, který je asi teologicky nejsložitější z celého Nového zákona – z listu apoštola Pavla Římanům. A právě ta pasáž, kterou jsme četli, je opět napěchována důležitými teologickými myšlenkami, které byly později rozpracovány dalšími teology po další staletí až do učení o dědičném hříchu.

Karl Rahner, jeden z největších katolických teologů 20. století, začínal své přednášky na univerzitě o dědičném hříchu tím, že říkal: „Nejdříve si uvědomte, že to není ani dědičný, ani hřích.“ Není dědičný v tom smyslu, jak obvykle chápeme dědičnost. Není to tedy něco, co je spojeno s genetikou, ale je to, abych tak řekl, originální, tedy původní, prvotní. I slovo „hřích“ máme spojené s nějakým skutkem, ale tady nejde o jednotlivý skutek. Jde o určitý stav odloučení od Boha.

Pavlův list pracuje s určitou představou, která je modernímu člověku, zvláště po osvícenství, zcela cizí. Jde o představu jakési kolektivní osoby. To známe i ze Starého zákona, když se mluví o služebníku Božím, Ebed Yahve, a komentátoři nevědí, zda se jedná o konkrétní osobu, nebo o postavu, která symbolizuje celý národ. Pavel rozehrává napětí mezi dvěma póly lidské existence, které jmenuje: první Adam a druhý Adam, Kristus. Říká, že v Adamovi zhřešili všichni, v Kristu budou všichni vykoupeni.

Představa kolektivní osobnosti je něco, co nám je skutečně cizí, protože nyní uvažujeme, že ta mystická osoba je pro nás individuum. Kategorie, v níž obvykle nepřemýšlíme, takže je velice těžké nějakým způsobem přiblížit Pavlovu myšlenku. Možná to můžeme vyjádřit tak, že lidská existence má dva póly. Adam a Ježíš jsou symboly, archetypy určitého typu lidské existence, určitého pohybu té lidské existence. Zda je to pohyb otevřenosti vůči Bohu, k čemuž tam Pavel používá slovo „poslušnost“. Opět, slovo „poslušnost“ máme spojeno s lidskou poslušností. Tady je poslušnost spojena s nasloucháním. Ta „obediencia“, schopnost naslouchat, znamená především naslouchání – otevřenost vůči Bohu. Poslušný je ten, kdo slyší, k čemuž Hospodin otevírá sluch, jak to čteme ve Starém zákoně.

Adam je obraz, symbol, archetyp lidství, které se chtělo emancipovat vůči Bohu. Známe to z mítického příběhu v knize Genesis, kde je formou vyprávění popisován tento odklon od Boha. Můžeme říci, že člověku, který je stvořen, aby byl Božím obrazem, je zároveň vlastní touha a pokušení být ještě něčím víc, být Bohem samotným, být skutečně ještě jiným způsobem jako Bůh. Tam je „být Božím obrazem“, odkaz k Bohu, neznamená být Bohem.

To, co nazýváme prvním pádem nebo Adamovým hříchem, je nesprávné pochopení „být jako Bůh.” V Adamově pojetí to znamená strhnout božství na sebe, být tím, kdo zná dobré a zlé. Zase, v biblické terminologii to „znát“ znamená rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. To je božská role, která člověku nepřísluší, stát nad dobrem a zlem a určovat, co je dobré a zlé. Toto je ta „godlike position“, božská pozice. Ale to není lidská pozice, a vlastně každý skutečný hřích je jakýmsi potvrzením tohoto adamovského pokušení zahrát si na Boha.

Budeme dnes večer s budoucími katechumeny a biřmovanci hovořit o tom, co znamená víra. Jedna odpověď je, že věřit znamená uvědomit si, že nejsem Bůh a nemohu si na něj hrát. Protipólem tohoto adamovského způsobu bytí jako Bůh je ježíšovské bytí jako Bůh. „Buďte jako nebeský Otec, který dává svému dešti padat na dobré i zlé, svému slunci svítit na spravedlivé a nespravedlivé.“ Je to připodobnění se Bohu, být jako Bůh, ne hrát si na božskou roli, boží všemohoucnost a všemoudrost, ale podobat se Bohu v jeho nepodmíněné lásce. Být jako Bůh, který miluje všechny, zahrnuje všechny nepodmíněnou láskou. To je jiný způsob, jak být jako Bůh.

Lidská existence se tak pohybuje v napětí mezi dvěma způsoby bytí jako Bůh. Každý náš čin je svým způsobem rozhodováním mezi těmito póly. Jsou rozhodnutí, kterými se přikláníme k adamovskému pólu, svéhlavosti, moci, sebeadorace. A jsou rozhodnutí, v nichž se snažíme být podobní Bohu v sebevydání, seberozdání. To jsou dva způsoby, jak být jako Bůh. Možná toto je určitý drobný komentář k Pavlovu textu. Amen.