Moji milí, kdybychom vytrhli tento krátký příběh z celého kontextu Ježíšova učení o modlitbě, mohli bychom dojít k velmi problematickému závěru. Totiž, že kdybychom Hospodina zahrnovali stále větším množstvím přímluvných a prosebných modliteb, mohli bychom ho nakonec svou neodbytností zmanipulovat tak, jako to udělala ona otravná stařena s tím líným, bezbožným a zkorumpovaným soudcem. Mohli bychom Boha umluvit tak, že by nakonec musel plnit naši vůli a naše přání, i kdyby třeba nechtěl. To by ovšem bylo zcela perverzní náboženství a perverzní pojetí modlitby.

Bůh není zmanipulovatelný ani nespravedlivý soudce a modlící se křesťan nemá být otravnou vdovou. Modlitba není náš nástroj, jak přinutit Boha, aby plnil naši vůli a naše přání, nejbrž je svatým časem ticha, v němž máme naslouchat a hledat Boží vůli, porozumět Božím přáním a čerpat sílu k tomu, abychom je plnili. Když Ježíš učil své učedníky modlitbě, řekl jim nejprve: „Při modlitbě nebuďte upovídaní jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ Nemusíte Boha informovat o svých potřebách. On sám ví mnohem lépe než vy sami, co je pro vás dobré a co opravdu potřebujete.

A pak je naučil velmi stručné modlitbě, jejímž centrem jsou slova „buď vůle tvá“. Neměl zřejmě na mysli, abychom tuto modlitbu mechanicky pouze opakovali jako nějaké zaklínadlo. Chtěl, aby tato modlitba byla vzorem a inspirací pro všechny naše osobní modlitby. Ať se modlíme v skrytu nebo společně, nahlas nebo potichu, jeho slovy nebo vlastními slovy. Ať se modlíme slovy nebo beze slov, jen ponořením srdce a mysli do jeho blízkosti, prostým úkonem odevzdání svého života do jeho rukou a do jeho srdce.

Vždy mu čteme: „Svěř Pánu svůj osud, on sám bude jednat.“ Teď pár praktických rad: když se nám podaří, zejména na počátku a na konci dne, si na chvíli zcela ztišit a zcela odevzdat do jeho vůle. A přitom to mohu, ale nemusím doprovodit slovy Otčenáše. Pak jsme udělali to nejpodstatnější, to, co doporučuje Písmo a mnozí mistři duchovního života. Chápeme potom všechno, co budeme dělat, od nejprostších denních úkonů, plnění běžných povinností v práci a v rodině, i chvíle odpočinku, či některá velká rozhodnutí, nebo tvůrčí činnost, pokud to bude součást vašeho dne. Chápeme to všechno jako druh modlitby.

Úkon modlitby je pravdivý a křesťanský jen v kontextu života, v němž se ve všem snažíme hledat a plnit Boží vůli, i když se nám to vždy nedaří. To je prvé pak. A tím naplníme výzvu apoštola Pavla: „Modlete se neustále.“ Mějte stále toto smýšlení. Neznamená to stále dokola opakovat stejná slova. Chápejme celý svůj život, a zejména nezištnou a účinnou službu druhým, jako bohoslužbu. Je jistě velmi prospěšné si vícekrát během dne aspoň na okamžik uvědomit, že na své úkoly a povinnosti nejsme sami. V návalu hlasů a podnětů, které dostáváme ze svého okolí nebo ze svého nitra a podvědomí, se můžeme trvale učit rozlišovat Boží hlas, vnuknutí, rady, varování, povzbuzení, útěchy a posílení.

Když se ztrácíme v okolním či vnitřním chaosu, vždycky se můžeme vrátit do centra, k prameni, z něhož se do nás vlévá Boží život. Ale je třeba se v tomto umění ztišení a rozlišování pravidelně cvičit. Ano, v tomto máme být vytrvalí. V tom může ta vdova z Ježíšova anekdotického vyprávění být příkladem. Bůh, komentuje Ježíš toto vyprávění, není jako ten soudce, kterého je třeba otravovat a tahat z postele. On je nám blízko a odpovídá na naše potřeby, i když často jinak a jindy, než my to očekáváme.

A ještě jedna poznámka. Ježíš končí tuto svou řeč překvapivou otázkou: „Až přijde Syn člověka znovu, nalezne vůbec na zemi víru?“ Ano, já si často říkám, co by se stalo, kdyby Ježíš na konci věku našel na zemi církev, třeba i velmi prosperující, vlivnou, dobře zorganizovanou, ale nenašel by víru? Co by se stalo, kdyby našel plné kostely, mešity, synagogy, ale nenašel by víru? Co, kdyby našel u mnoha lidí náboženské přesvědčení, ale nenašel by to, co hledá, totiž víru? Co, kdyby našel náboženství, ale nenašel by to, o čem skutečně jde, totiž víru?

Náboženství, náboženské názory, instituce, rituály jsou důležité kulturní jevy, jimž se víra v dějinách a ve společnosti vyjadřovala, sdílela, předávala a předává. Ovšem tento jazyk víry, jako každý jazyk, se vyvíjí a mění v různých dobách a kulturách. Tyto formy víry někdy víru chránily a chrání, jako její prospěšný vnější plášť. Někdy ji však omezují a překážejí. Někdy tvořivý vývoj těchto forem ustane, ustrne. Určité formy přestávají s živým jádrem víry a na druhé straně s vnějším světem být v kontaktu. Víra pak hledá jiná vyjádření. Určité náboženské formy pak usychají jako větve stromu, do nichž přestal proudit život z kořenů a vláha z hůry. Uschlé ratolesti odpadají.

Tak v naší době mnohé kostely, kláštery, semináře se vylidňují a zavírají. Neděsme se toho. V takových chvílích krize nastává nutnost reforem, jak tomu bylo mnohokrát v dějinách křesťanství, a jak je tomu právě nyní. Kristus, skrze vnuknutí svého Ducha, opakovaně vstupuje do běhu dějin, probouzí svět skrze proroky a obnovná hnutí. Místo zachraňování mrtvých věcí je třeba se soustředit na místa, jimiž protéká míza víry.

To, po čem se Ježíš ptá, je živá víra, nikoli v jejích vnějších náboženských formách, institucích, rituálech či názorech. Ty ho zřejmě zajímají jen natolik, nakolik slouží víře. Pán také přichází soudit to, co víře přestalo sloužit a co ji spíše dusí. Krize, které přirozeně doprovázejí dějinnou cestu církve, jsou tímto soudem. Řecké slovo „krizis“ znamená soud. Zdá se, že skutečnou víru, na niž se Ježíš ptá svou otázkou, někdy nesou někteří lidé mimo tradiční náboženské formy, instituce a přesvědčení. Více než ti, kteří se zabydleli v těch vnějších formách.

Ostatně vidíme to už na Ježíšově sporu s farizeji, těmi, kteří kladli hlavní důraz na formy. Místo sporu o formální věci bychom se měli zaměřit na víru, onu Boží mízu, která bere živiny ze země, z hlubin lidských srdcí a lidské kultury a zároveň je otevřena míze Boží milosti. Víra není ideologie, soubor přesvědčení, nýbrž živý dialog, dialog Boží milosti a lidské svobody. Je to dar milosti a zároveň ctnost, lidský akt otevřenosti, důvěry a lásky.

Víra v křesťanském slova smyslu je bytostně a nerozlučně spojená s láskou a s nadějí. Tyto nejvyšší hodnoty křesťanství tvoří trojici, která zrcadlí trojiční pluralitu v Bohu samém. Víra bez lásky, víra fanatická, vnucovaná, prosazující se silou, není křesťanskou vírou. Víra, která předstírá, že božská tajemství už vlastní a zapomíná, že k tajemství se vztahujeme touhou a nadějí, může být křesťanskou ideologií, ale je v rozporu s křesťanskou vírou.

Ptejme se, jakou víru nalezne v našich životech Kristus, až přijde k soudu nad celým světem. Amen.