Přepis kázání: Ježíš proti nacionalismu ("z prázdného kostela")

12. 10. 2025, Mons. Tomáš Halík, Evangelium: Lk 17,11

⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.

V Ježíšově době platilo to, co čteme v evangeliu sv. Jana – Židé se se Samaritány nestýkají. Proto byli učedníci tak udiveni, když viděli, že Ježíš tuto zásadu porušuje. Když přátelsky hovořil u studny jako rovný s rovným, nejenom se ženou – to bylo tehdy stejně neobvyklé, že muž hovořil takto s cizí ženou, natož o náboženských otázkách – ale že hovořil se Samaritánkou, ženou z etnika, které Židé považovali za heretiky a odpadlíky.

Avšak k naprosto podstatným rysům Ježíšovy osobnosti a působení patří odvážné boření a radikální překonávání všech mentálních zdí a hranic, ať už jsou to přehrady náboženské, sociální, genderové nebo národnostní. A každému z nás, chceme-li být opravdu křesťany a opravdu Ježíšovými učedníky, je Ježíšem uloženo překonávat a odmítat všechny podobné hradby, kulturní stereotypy a vzájemné předsudky. Papež František to vyslovil mnohokrát zcela jasně: křesťan nemůže být nacionalistou. A také řekl výslovně se zřejmou narážkou na prezidenta Trumpa: „Kdo staví zdi, není křesťan.“

Je opravdu pohoršující a hříšné, že jsme my křesťané, a zvláště my katolíci, během celých dějin tuto podstatnou součást Ježíšova učení ignorovali a porušovali. Je neomluvitelné, jestliže se někteří křesťané v tom utvrzují i dnes, kdy je životně důležité pro celou naši planetu rozvinout univerzalitu křesťanství, překračovat hranice, zasypávat příkopy předsudků v nebezpečně rozděleném a zaminovaném světě.

Druhý vatikánský koncil zahájil nezbytný exodus, vyjití z katolicismu, sektářského uzavření do sebe, do úzkých konfesních hranic, ke katolicitě. To znamená univerzální ekumenické otevřenosti křesťanství. A papežem Františkem zahájená životně důležitá synodální reforma, vyzvaná ke společné cestě, je dalším krokem na této nezbytné a správné cestě.

Vztah Ježíšových odpůrců v řadách tehdejšího judaismu k Samaritánům se přirovná k vztahu českých národovců k sudetským Němcům, kterými na 40 let strašili komunisté a po nich ještě Václav Klaus. A všimněme si, že Ježíš soustavně boří všechny podobné předsudky a vždy ukazuje Samaritány provokativně jako vzor. Ze všech uzdravených projevil vděčnost jen Samaritán. Ze všech, kteří viděli zraněného u cesty, projevil milosrdenství jen Samaritán.

Na otázku samarské ženy, kde je pravý chrám, kde je pravé náboženství – zda v samarském konkurenčním chrámě nahoře Gerazim – Ježíš dává šokující odpověď: „Přináším dobu, v níž pravá zbožnost nebude potřebovat ten či onen chrám a kult. Chrámem pravé zbožnosti bude duch a pravda.“ Všechny chrámy a jednotlivé kulty jsou jen stínem, poukazem k zaslíbenému konečnému stavu plného setkání s Bohem, o němž Jan v Apokalypse říká, že „žádný chrám tam nebude“.

O duchu, jak říká Ježíš na jiném místě, „nevíme, odkud přichází a kam jde. Svobodně vane a je pro nás tajemstvím.“ To, co po nás chce, je obrácení, abychom se narodili znova a nezůstávali v těsných skořápkách minulosti a minulých představ a ideologií. Z mnoha jedovatých politických ideologií naší doby je patrně nejnebezpečnější nacionalismus.

Celou Biblí prostupuje jasné volání: „Měj v úctě cizince a přistěhovalce. Pamatuj, že i my a náš společný otec víry Abraham jsme byli cizinci a přistěhovalci.“ Ostatně některé země, zejména Spojené státy americké, jsou primárně zemí imigrantů. Kdykoliv uslyším z úst těch, kdo v naší zemi šíří strach z cizinců a přistěhovalců, kdo dnes odmítají zejména vstřícnost buď k ukrajinské menšině – a to je pro nás dnes i ekonomicky velmi potřebné – kdykoliv od nich slyším nacionalistická hesla, „tato země je naše“, musíme my, křesťané, jasně říci slovy Písma: „Ne, Hospodinova je země a vše, co je na ní.“ My všichni jsme na zemi jen cizinci a přistěhovalci. My, křesťané, máme pravou vlast v nebi.

Svedení demagogy nebezpečných extremistických politických stran na pravém i levém okraji společnosti, komunisty a nacionalisté si v tom společně notovali, mávali na svých demonstracích národními vlajkami a nazývali se vlastenci. Je třeba říci si: „Ne, to je velký podvod a dezorientace lidí.“ Tito lidé nejsou vlastenci, jsou to nacionalisté. Nacionalismus je opak pravého vlastenectví, o kterém ještě budeme mluvit. Nacionalisté jsou vyznavači národního sobectví a nacionalismus, jako každé sobectví, je hřích a podporovat nacionalisty je hřích proti duchu evangelia.

Kdykoliv křesťan uslyší hesla „America First“, „Česká republika na prvním místě“, „Deutschland, Deutschland über alles“ nebo „Moskva je třetí Řím a čtvrtého už nebude“, musíme jako křesťané říci: „Nevěřte jim a nechoďte za nimi.“ Nikdo dnes nemůže být na prvním místě.

Jestliže opravdu milujeme svůj národ a svou zemi, musíme vědět, že je potřeba jít společně. Můžeme se zodpovědně postarat o svoji zem jenom společně s ostatními. Křesťan za žádných okolností nesmí být nacionalistou. Nacionalismus je stejně nebezpečný jako rasismus, jako pangermánství nebo panslavismus a velmi často otevírá dveře fašismu.

Jak to vidíme i dnes, nejen v Putinově Rusku za servilní asistence představitelů pravoslavné církve, ale bohužel i v dnešní Americe za podpory některých evangelikálů a tradicionalistických katolíků, vyznavačů katolicismu bez křesťanství. Křesťan nesmí být nacionalistou. Nacionalismus je druh protikřesťanského náboženství. Nacionalismus je s křesťanstvím naprosto neslučitelný.

Katolická sociální nauka jasně odsuzuje izolacionismus nacionalistů a klade proti němu princip solidarity. Musíme vždy sebe, svou rodinu, svou zemi vnímat jako součást většího celku, mít na mysli společné dobro, společný zájem, jít spolu, usilovat o harmonii a vzájemnou kompatibilitu, jednotu v různosti. Nesmí nám jít jen o naše zájmy. My bychom měli hájit společné dobro, svobodu a práva každého člověka a každého národa, nejen toho našeho.

Zvlášť dnešní těsně propojený svět nutně vyžaduje vzájemnou spolupráci. V oblasti technologie, informací, hospodářství jsme již vstoupili do té doby planetarizace, kterou prorocky předpovídal Teilhard de Chardin, do doby globalizace. Ale proces globalizace ztroskotal, protože lidstvo dosud nedokázalo najít jednotu v oblasti duchovní, jednotu založenou ne na hegemonii některého národa, kultury či náboženství, nýbrž na vzájemném respektu.

Ani dosavadní podoba křesťanství nedokázala nabídnout dnešnímu světu dostatečně přesvědčivou podobu oné organické jednoty, jednoty v různosti, o níž psal sv. Pavel. Proto si tolik slibuji od synodální obnovy, která podle slov papeže Františka má nabídnout nový způsob, jak být křesťany, nový způsob, jak být církví ve světě, který se dnes rodí.

Zatím na troskách globalizace roste vzájemně propojený jedovatý pyl populismus, nacionalismus, politický extrémismus a náboženský fundamentalismus. Bohužel i konfesionálně rozdělené křesťanství a zahleděnost jednotlivých církví do sebe připomínalo spíše kolektivní narcismus nacionalistů než onu katolicitu křesťanství, k níž se hlásí všechny křesťanské církve, když recitují nicejské vyznání víry.

Bude slavné letošní jubileum prvního ekumenického nicejského koncilu pozitivním krokem na cestě společného synodálního křesťanství, které naplní smysl církve jakožto svátosti? To znamená symbolu a zárodku jednoty, k níž je povoláno celé lidstvo.

Řekli jsme A, musíme říci i B. Samozřejmě existuje i autentické, správné vlastenectví, které je opakem sobeckého nacionalismu, podobně jako existuje otevřené ekumenické a synodální křesťanství, které je opakem klerikalismu a triumfalismu.

Autentické vlastenectví spočívá ne v sobeckém sebeupřednostňování, nýbrž v odpovědnosti za tvořivé rozvíjení zděděných duchovních i materiálních hodnot, aby naše země, společnost a kultura byly nezaměnitelnou součástí velké a pestré mozaiky Evropy a celé lidské rodiny. Naše vlastenectví nemá být zatuchlým provincialismem, nesmí být nikdy kladeno do protikladu k našemu evropanství, protože smysl, poslání, hodnotu a jedinečnost naší kultury můžeme pochopit a rozvíjet jen v širším evropském kontextu. Platí známá věta: Kdo zná jen jednu vlastní kulturu, nezná žádnou.

Nacionalismus, kterému se u nás daří především v oblastech s nízkou kulturou a vzděláním, je projevem barbarství. Proto osobnosti našeho národa, jako Komenský a Masaryk, kladly takový důraz na vzdělání. Spojovat křesťanství, zejména katolictví, s nacionalismem vede k diskreditaci církve. Tragickým příkladem byl dnes na Slovensku znovu oživovaný klerofašismus a varovným příkladem je dnešní radikální odklon mladé polské generace od církve, která se příliš spojila s nacionalismem.

Dnešní doba je však dobou velké příležitosti pro obnovu, pro synodální otevřenost křesťanství, pro náročný úkol následovat Kristovu odvahu bořit hranice a naslouchat vanutí Ducha, aby církev dokázala jako v den Letnic být anti-Babylonem. Mluvit tak věrohodně a srozumitelně, aby jejímu poselství mohli rozumět lidé všech národů a jazyků, kultur, náboženství, aby tam, kde jiní vykopávají příkopy a stavějí zdi, křesťané budovali mosty vzájemného porozumění. Amen.

← Zpět na seznam kázání