Moji milí, dovolte, abych si trošku zavzpomínal. V sedmdesátých letech minulého století, kdy byla církev u nás vystavena pronásledování a šikanování všeho druhu, jsme měli v podzemní církvi, kde zrála moje víra a kněžství, dva významné učitele. Učitele víry i učitele občanské statečnosti – otce Otomara a Josefa Zvěřinu. Oba byli dlouholetými vězni komunistických žalářů a později chartisty. Byli takovým Petrem a Pavlem nebo Cyrilem a Metodějem naší církve. Byli to lidé velice rozdílného lidského typu, přátelé, kteří se ve své různosti doplňovali. Podobně jako v době krátce před Ježíšovým vystoupením byli varabíni, Šama a Hillelel, kteří také ukazovali věci víry z různých úhlů.

Otomar napsal v 70. letech velmi pozoruhodný malý traktát, který nazval „Modus moriendi Ecclesiae“ – jak umírá církev. Velmi originálně navázal na spis Jana Amose Komenského „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“. Komenský tenkrát v době pronásledování a násilné rekatolizace napsal jakousi závěť své církve, Jednoty bratrské, která tehdy skutečně umírala, a vyjádřil její odkaz. Otomar velice originálně řekl, že i dnes umírá určitá podoba církve a my musíme tuto její smrt přijmout. Musíme se s ní vyrovnat, tak jako se člověk vyrovnává se svou vlastní smrtí nebo s tragickými událostmi ve svém životě. Má to své stupně, až nakonec přijde přijetí.

Řekl, že musíme situaci přijmout, ale to neznamená definitivní konec. Znamená to důležitý moment, kdy musíme nově reflektovat zkušenost naší církve, uvědomit si, co umírá, co jsme možná na naší cestě zkazili a na co bude možné jednou navázat. Tento traktát u Josefa Zvěřiny narazil na určité nepochopení; chápal ho jako příliš pesimistický. Napsal jako odpověď svou knihu „Radost být církví“ a řekl, že i když institucionální podoby církve skutečně zachvátí nové věci, které by měly skončit, přesto existuje církev jako společenství, ze kterého můžeme mít radost a do které můžeme vložit svou naději.

Otomar poté zmírnil tón svého textu a později ho vydal pod názvem „Jak církev neumírá“. Ale zdá se mi, že právě ostrý tón, tam, kde se Otomar dotkl zkušenosti, kterou prošla Jednota bratrská v době Komenského, odhalil něco podstatného, na co můžeme dnes navázat. Já se k tomu často vracím ve svých úvahách, přednáškách a knihách. Jsou určité momenty v dějinách církve, ale i v životě věřícího, kdy jsou mnohé věci vystaveny krizi a měly by skutečně odumřít. Ale to není chvíle pro beznaděj a rezignaci, je to chvíle nového počátku.

To, co je podstatné pro křesťanství, je právě velikonoční událost smrti a vzkříšení. Bez smrti není žádné vzkříšení, a vzkříšení není jen návrat k tomu, co bylo. Je to obrovská proměna. Tuto myšlenku promýšlím stále v nových aspektech a novým kontextem je myšlenka papeže Františka, že žijeme v době, která je výzvou pro novým způsobem být křesťany a církvemi. Je to jeho myšlenka synodální obnovy církve, skutečně hluboké obnovy, kdy musíme nechat zemřít mnohé věci, které byly nefunkční, klerikální, příliš sebevědomou a do sebe zahleděnou církví. Je třeba hledat nové cesty.

Papež František ukázal, kde vede nová cesta – nové spojenectví, společná cesta, „syn hodos“ – jít společně nejen uvnitř církve, ale se všemi lidmi, kteří nějakým způsobem vnímají výzvy této doby a nepodléhají jen povrchnosti, která nás nejvíce ohrožuje. Synodální křesťanství není laciné, liberální křesťanství, které od nás nic nevyžaduje. Naopak, je to náročná cesta, která od každého z nás vyžaduje proměnu na hloubku. Synodální církev potřebuje inteligentní víru – víru reflektovanou, promyšlenou, ne jen mechanické opakování nějakých formulek. Je to něco, co musí být v neustálém dialogu se živou kulturou naší doby. Ne, aby se jí mechanicky přizpůsobovala, ale aby rozeznávala to, na co je třeba navázat, co je třeba doplnit a co přejmout, a čemu je třeba říci ne.

Podstatné pro synodální obnovu je kultura rozlišování. Není to paušální přijetí ani paušální zavrhnutí, ale inteligentní rozlišování. Ano, v naší církvi i jinde mnohé věci umírají. Mnohé kláštery, kněžské semináře a farnosti vymírají a zavírají se. Není to pouze problém České republiky, je to něco, co postupuje Evropou dále. Dnes to velmi dramaticky prožívá Polsko, které pociťuje nejsilnější odliv mladých lidí od určité podoby církve. Pokud nám někteří říkají, že v Africe jsou plné semináře, já bych velmi rozlišoval. Ano, možná jsou tam nějaké nové podoby křesťanství, ale zároveň ty plné semináře zahrnují lidi, kteří vidí v kněžské dráze stále nějaké nové možnosti.

Nemůžeme řešit krizi nedostatku kněží dovozem ze zahraničí. To je paliativní léčba umírající církve. Potřebujeme hledat nové způsoby, jak být křesťany a církví, a být přitom odvážní, tvořiví a zodpovědní. Je potřeba společného zamyšlení, ne pouze intelektuálního, ale zamyšlení, které vychází z hlubšího kontemplativního přístupu k životu. To první čtení o letniční události nám ukazuje zrození církve. Prvním darem byl dar schopnosti osvobození lidí přes hranice různých kultur, národů a náboženství. Vyvinout jazyk, který oslovuje lidi přes všechny hranice. Toto je úkol, který byl dán církvi. Musíme se učit jazyku, který bude věrohodný, který vychází z inspirace ducha a který může lidi oslovovat. Často vidíme, že církev mluví nebo se chová způsobem, kterým lidi spíše od křesťanství odrazuje.

Ano, v dnešním duchovním světě nastává úbytek organizovaného náboženství. Sociologická studia poukazují na podobný úbytek v mnoha náboženských institucích, v jiných náboženstvích než je křesťanství. To neznamená vítězství ateismu. To, co předpokládal marxismus, že se novým náboženstvím stane věda a racionalita, se nesplnilo. V dnešní mentalitě je právě vědecká racionalita čelena útokům nových populismů, a to jsme výstižně viděli během doby covidu.

Událost letnic měla být uzdravením velké rány lidstva, o které mluví Bible v knize Genesis mýtem o Babylonské věži. Tento mýtus vypráví o pokusu sjednotit lidstvo bez otevřenosti vůči Bohu. Tato stavba Babylonské věže lidské pýchy skončila tím, že lidstvo bylo zraněno v intimní sféře vzájemné komunikace, jazyka a dorozumění. Tato babylonská rána prostupuje dějinami světa a i církve.

Dnešní doba je paradoxní – na jedné straně je obrovské propojení lidstva a na druhé straně obrovské rozdělení, které se projevuje často uvnitř církví i v rodinách. Viděli jsme to třeba na předvolební situaci u nás. Církev by měla být tou, která nabízí nějaký typ uzdravení, být, jak říkal papež František, polní nemocnicí. Hledat jazyk, kterému budou lidé rozumět přes všechny hranice. Jít přes hranice. To nás učil Ježíš a sv. Pavel. Jsou různé hranice, které si lidé nastavili mezi sebou, ale my je musíme překonat.

Křesťanství má více té podoby uzavřeného katolicismu než skutečné katolicitě všeobecnosti, ekumeničnosti, otevřenosti křesťanství, které vyznáváme. Všechny křesťanské církve recitují nicejské vyznání víry: „Věřím v jednu svatou všeobecnou církev.“ To je ekumenická katolicita, která je něčím naprosto odlišným než uzavřený konfesionální katolicismus. První krok na této cestě byl Druhý vatikánský koncil, který zůstal jako jakási nedokončená revoluce. Dnes papež František ukazuje druhý krok – synodalitu, společnou cestu, společné naslouchání tomu, co nám Bůh říká i skrze druhé. Naslouchání potřebuje kontemplativní, hlubší přístup ke světu.

Další pokus vybudovat sjednocení lidí, jaké nabízí globalizace, je propojení na technologické, informační a hospodářské úrovni, ale postrádá to nejdůležitější – kulturu vzájemného uznání a duchovní komunikace. Křesťanství dosud nenabídlo typ víry, který by skutečně objímal, proměňoval a prohluboval vše. To je to, k čemu jsme povoláni. Nový způsob, jak být křesťany.

Je důležité, aby v církvi byla ohniska, která jsou laboratoří nového přístupu a vzájemného naslouchání. Potřebujeme dimenzi jít do hloubky, protože na rozvalinách Babylonské věže a globálního propojení rostou jedovaté byliny nacionalismu, populismu, izolacionismu, extrémismu a náboženského fundamentalismu. Musíme najít alternativní cestu.

Zvláště akademické farnosti mají úkol být laboratoří promýšlení těchto věcí. Nemáme tvořit jen útulky pro křesťany, kteří se bojí vejít do světa a chtějí být jen mezi svými v chráněném prostředí. Máme být živým centrem, které přemýšlí o tom, jak společně dál. Potřebujeme vzdělané křesťanství a hluboké křesťanství, jít na hloubku. To vše, co se nás snaží jaksi duchovně oslepit.

Naštěstí v tomto úkolu nejsme sami. Křesťanství dýchá dvěma plícemi. Jedna z nich je Kolínské centrum spirituality, kde se mnoho z vás učí kontemplativní modlitbě jako součásti přípravy na křest. Mnoho lidí se přihlásilo na křesťanskou katechezi, kurz základů víry. Je součástí naučit se kontemplativnímu přístupu ke společnosti.

Z té savátorské rodiny vyrostly další celky, které dnes žijí svým způsobem. Vysokoškolské katolické hnutí, které má své přístřeší v přátelské farnosti sv. Ignáce, ale stále také patří k nám. Jeho představitelé vytvářejí mosty mezi vysokoškolským katolickým hnutím a akademickou farností. Centrum Sester Karmelitek je další dceřiná oblast naší akademické farnosti.

Mezi našimi spřátelenými farnostmi, které hledají, jak naplnit tento společný úkol obnovy současného křesťanství, jsou další centra. Dominikáni a jejich Dominikánská 8, karmelitáni na Fortně a u Jezulátka, centrum v Holostřevech – nejsme v tom sami. Musíme se vzájemně posilovat, inspirovat a doplňovat.

Stojíme před úkolem proměnit křesťanství, které bylo příliš útlé. Mnoho věcí musí nutně odumřít a zemřít. To je nutné, neplačme nad tím. Pracujeme na tom, abychom byli předvojem církve, která půjde na hloubku a bude naplněna Duchem svatým, kterého při této mši vzýváme. Ať se tak stane a ať je nový akademický rok krokem na této důležité cestě. Amen.