V tom prvním čtení, které jsme dnes slyšeli, se prorok Habakuk ptá, proč Hospodin zůstává pouhým divákem útlaku. Malý a někdy tvrdohlavý izraelský národ musí neustále bojovat o přežití uprostřed tehdejších obrů – nejprve Egypťanů a Asyřanů a poté Babylóňanů. Celá jeho historie je sledem invazí a státních převratů, tragédií a nespravedlností. Nyní se na hranice Izraele tlačí Kaldejci a izraelský král, kterého jsme nečetli, ale který je vnímán jako neschopný, myslí jen na to, aby si nechal postavit pěkný palác. Zklamaný prorok obrací svou hořkou modlitbu k Bohu. Je vůbec možné v takové situaci věřit? Jak můžeme doufat a věřit, když se všechno kolem nás vlastně kazí?

A Bůh mu odpovídá, jako kdyby říkal: měj víru, důvěřuj, i když věci nefungují tak, jak bychom si přáli. Když se nad tím zamyslím, mnoho z nás ve svých životech prožívá něco podobného. Možná zažíváme podobné situace a podobné napětí – Volby, obavy o budoucí směřování země, nebo válka nedaleko našich hranic, která se sklouzává do stále většího chaosu a napětí, jež zvláště v posledních týdnech roste. Zkrátka se zdá, že náš svět je velké jeviště bláznů, abych citoval Václava Havla z jeho hry „Odcházení“. Protože právě něj si dnes připomínáme. Bůh nám i v této nelehké situaci říká: mějte víru, důvěřujte. On ohýbá a využívá události historie, aby vytvořil historii spásy. Jsme zvyklí přemýšlet o historii jako o nekonečné šňůře válek, útlaku a nespravedlnosti. Ale Písmo kromě toho hovoří o historii jako o místě spásy. Historii jako místě, kde Bůh proniká do dějin lidstva.

Habakuk to neví, ale střet kultur a civilizací odlišný od jeho vlastní nakonec přivede Izrael k uvědomění si, že Boží tvář je třeba zvěstovat i pohanům, třeba i těm Kaldejcům, kteří útočí. A vlastně ani my nevíme, co bude. Takže v jádru všeho, na počátku i na konci, je víra. A zde opět dovolím citovat Václava Havla, který píše, „čím víc uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější, tím víc se přikláním k názoru, že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil víru a naději v život. Kdo tohle ztratí, je sám ztracen, i kdyby ho potkalo, nevím jaké štěstí. Kdo to neztratí, nemůže naopak nikdy dopadnout špatně.“

Tato víra, tato důvěra v život, i když se zdá, že vše se zhroutí a je ztraceno, je něco velmi hlubokého. A dává nám tak nahlédnout do toho, co víra v křesťanském pojetí vlastně je. Může být přítomná pouze tam, kde existuje osobní a konkrétní vztah s Ježíšem, s Bohem. Není primárně zakotvena v nějaké nauce, morálce či dogmatech, ale jedná se o skutečné přilnutí k Bohu, k Pánu, k Ježíši. O spojení s ním, o vložení důvěry v něj do té míry, že se mu odevzdáme svým životem ve velmi osobním vztahu.

Taková víra také znamená uznat naši nedostatečnost, naši slabost. A víra sama se nachází na hranici mezi lidskou slabostí a silou, která pochází od Boha, silou, která činí naši víru a naději možnou. Je pro každého z nás obtížné a někdy i strašně namáhavé vzdát se spoléhání na sebe, aby se člověk odklonil od sebe a do centra svého života postavil Boha. Možná stačí nabídnout spolu s apoštoly Ježíši naši nevěru, nedostatek naší víry, a nechat ho, aby překonal všechny naše pochybnosti, které jsou vždy přítomny tam, kde víra žije. Uvědomujeme si, že naše víra je malá jako mikroskopické semínko hořčice. Ale Ježíš říkal: to nevadí, to stačí k přesunutí moruše nebo hor, jak se píše na jiném místě.

Možná i vy znáte ze svého okolí, já určitě, muže a ženy, kteří věřili a přesunuli hory nenávisti a násilí, hory deprese a nedůvěry. Je to pravda. Historie křesťanů potvrzuje, že víra mění běh událostí. Ale nejen náboženská víra. Nemusí to být vždy jen křesťané. Znovu se vrátím k Václavu Havlovi, a k tomu dlouhému zástupu disidentů a bojovníků proti komunistickému režimu. Jako jednotlivci byli možná velmi nepatrní, ale neztratili víru a naději, a nakonec zvítězili. Stali se tak svědky síly víry.

Protože právě taková je víra. Možná velmi malá, ale nebojme se. Pokud víra existuje, je dostačující, protože je silnější než jakýkoli jiný náš postoj. Je taková, protože víra znamená věřit a důvěřovat ne sobě, ale v moc Ježíše a Boha. Jsme pouze služebníci, neužiteční služebníci, které ale Bůh činí cennými. A to, co nezmůžeme sami, nechme s důvěrou na Bohu. Protože On svou práci určitě bude dělat.