Těmto slovům evangelia jsem léta rozuměl tak, jak se obvykle vykládají. Apoštolové chtějí více víry. A Ježíš jim říká, ale máte malou víru. Kdybyste ji měli větší, velkou, kdybyste ji měli alespoň jako zrnko hořčičné, pak byste činili ty veliké věci, které jsou z hlediska logiky tohoto světa nemožné, absurdní. A jednou mi svitla jiná interpretace. Možná Ježíš říká svým apoštolům, a možná i nám. Možná je vaše víra příliš velká – až bude malá, až bude malá jako hořčičné zrnko, pak budete činit ty veliké věci. Jak tomu rozumět?

Ve víře nejde o kvantitu. Nejde o to, abychom měli velkou víru, pevnou víru, nepohnutelnou víru, protože ty věci, které jsou nepohnutelné, bývají často neživé. Možná, že naše víra příliš nabobtnala, stloustla, možná na sebe nabalila spoustu našich různých lidských názorů a teorií, možná se do našeho křesťanství dostali nejrůznější kulturní, politické a jiné vlivy tohoto světa. Možná někdy musíme být od těchto jistot a představ osvobozeni, aby se naše víra zredukovala na něco, co je třeba docela malé, ale je to to nejdůležitější. Ježíš se často vyjadřuje v paradoxech a podobně sv. Pavel říká, že to, co je v lidských očích malé, bývá velké v očích Božích. A to, co je v lidských očích velké, může být v Božích očích velice nepatrné. Když jsem slabý, tehdy jsem silný. Takových paradoxů je v evangeliu celá řada. My je často potlačujeme, nevnímáme, protože nás nutí se nad těmi věcmi zamyslet, podívat se z trošku jiného úhlu.

Ano, někdy se naše víra chvěje. Někdy je naše víra vystavena mnoha vnějším i vnitřním otřesům. Děje se tak někdy v příběhu věřícího samotného, v našem individuálním příběhu, a někdy v určitých dobách dějin církve. Víra je otřesena návalem toho všeho, co se děje ve světě, přicházejí nové kulturní vlivy, dějí se mnohé věci, které jdou proti našim úmyslům, proti našim přáním. Bůh se nám zdá vzdálený, mlčící, někdy i mrtvý. Ale právě ty okamžiky krize jsou velmi často okamžiky Božího navštívení, jsou okamžiky prohloubení.

V osobním příběhu mnoha lidí dochází, třeba v pubertě, v dospívání, k tomu, že odkládají tu svoji dětskou víru. Svatý Pavel říká: „Když jsem byl dítě, tak jsem myslel jako dítě, jednal jsem jako dítě. Ale když jsem dospělý muž, tak jsem odložil, co je dětské.“ Jestliže nám Ježíš v evangeliu dává za příklad dítě, tak ne proto, abychom zůstali infantilní, abychom zůstali dětmi. Říká: „Nezůstaňte dětmi, ale buďte znovu jako děti.“ A to neznamená, buďte infantilní, dětinští, ale dítě je bytost, která je otevřená, která roste, která je nezáludná, spontánní. V tomto smyslu buďte jako děti, buďte otevření, buďte schopni růstu. Neznamená to, abychom zamrzli v něčem dětinském.

Jestliže během dospívání a puberty lidé odkládají tu svoji dětskou víru, pak to je přirozené, ale nešťastné je to, když jejich okolí a církev tlačí zpátky do těch dětských střevíčků, z kterých už vyrostli. A nenabízí jim dospělou víru. Co to znamená dospělá víra? Dospělá víra je ta, která unese složitost světa. Která ví, že svět je složitý, ambivalentní, že je tam mnoho nepochopitelných věcí. A víra je síla a odvaha tyto věci obejmout a unést. Ano, v životě jsme často připraveni o nejrůznější naše dětinské představy, naše iluze, i mnohé náboženské iluze, i mnohé náboženské představy, které byly dětinské, které byly skutečně jenom projekcí našich přání, tužeb a našich strachů.

Velcí kritici náboženství jako byl Freud, Marx a další, právě poukazovali na to, že mnohé podoby víry jsou dětinské a je třeba, aby se dospělý člověk a dospělá víra jich zbavila. Ateismus je největším nepřítelem v okamžiku, kdy sám se stává jakýmsi dogmatickým antináboženstvím. Tohle jsme zažili v době marxleninismu. Ale ten kritický pohled na náboženství nám naopak může pomoci od mnohé té nedospělé víry, těch příliš naivních představ se osvobodit. A často se tohleto děje v našem životním příběhu, když jsme najednou konfrontováni s určitými věcmi, na které naše běžné katechismové poučky, naše běžné představy prostě nestačí.

Člověk někdy musí mít odvahu přijmout tu ambivalenci světa, přijmout to, že Bůh je pro nás mnohdy vzdálený a nepochopitelný. Takové etapy na cestě zrání víry skutečně jsou. Velcí učitelé víry o tom psali a dobře to znali z vlastní zkušenosti. Sv. Jan od Kříže mluvil o tom, že někdy naše víra prochází temnou nocí, Boží skrytostí. O této skrytosti také mluvila Terezie z Ávily a i světice, kterou jsme si připomínali minulý týden, Terezie z Lisieux. V posledních etapách svého života říkala, že napadají mě myšlenky nejhorších ateistů, ale nejednou přišla k tomu, že možná mě Bůh posadil za stůl s těmito nevěřícími, a já tady nejsem proto, abych s nimi zápasila či polemizovala, ale abych je v solidaritě obejmula.

Někdy existují různé druhy nevíry či ateismu. Existuje ten dogmatický ateismus, ten je skutečně nepřítelem víry, ale existuje ten, který kritizuje tu příliš naivní, příliš dětskou, příliš dogmatickou víru a ten nám může pomoci ke zralejší víře. A existuje také ten ateismus bolesti, lidé, kteří říkají: „Rád bych věřil, ale tváří v tvář tomu zlu, které vidím ve světě, zlu, které jsem sám zakusil, toho nejsem schopen.“ A tahleta nevíra, to není ta naivně dogmatická, to je výraz bolesti, ale zároveň výraz hledání, a Bůh dokáže odpovědět na tohleto volání zraněného srdce.

I v téhleté době bývá naše víra zraňována mnohými věcmi, s kterými se setkáváme ve světě. Musíme si odložit tu naivní představu Pána Boha jako nadpřirozené bytosti kdesi za scénou světa, která to všecko bezchybně řídí a plní naše přání. Bůh tady není od toho, aby plnil naše přání. My jsme tady od toho, abychom plnili přání Boží. My jsme tady od toho, abychom se ptali, co je vůle Boží, i v těch situacích, které jsou nevypočitatelné, neprůhledné, nové. Do takových situací nás Bůh často staví a chce od nás víru, která je v jistém smyslu malá. Není to ta víra těch velkých jistot. Je to víra, která je soustředěna na to, co je nejdůležitější – na ten akt sebeodevzdání, na ten akt důvěry k Bohu i v tom, když je pro nás nepochopitelný a tajemný.

O tom mluví snad nejhlubší kniha Bible, kniha Jób. Když Jób je konfrontován se všemi těmi tragédiemi ve světě a obžalovává Boha, tak Bůh mu najednou ukazuje tu nepřehlednost a složitost skutečnosti. Jakoby mu řekl – tohle je interpretace Chestertonova –, že mu říká: „Podívej se na ten svět. Jestli si myslíš, že ty to můžeš řídit, tak to zkus.“ Ten svět je obtížný a víra znamená v této situaci vytrvat. Někdy si člověk musí dát jako Jób dlaň na svá ústa, zmlknout a mnohými věcmi projít, těmi velkými zkouškami víry, z kterých se rodí víra, která není naivní a která je silná, ale ne těmi našimi představami, ale silná silou Boží.

Ta skutečná víra není jenom nějaký náš výkon, naše představa, naše jistoty. Ty často budou nám svlečeny, ale víra, naděje a láska jsou přítomnost Boží v našem životě. Je to někdy ta malá jiskra, která přichází do našeho života, ale je to ta jiskra Božího života. Je to to Boží, co přichází tam, kde my sami už nevíme, jak dále.

Když se zbavujeme těch mnohých náboženských představ – a je to někdy nutné udělat si jakousi revizi těch věcí, které jsme si mysleli o Bohu –, tak buďme trpěliví a jemní, abychom ty věci dovedli rozlišovat. To, o čem mluvil papež František, je kultura duchovního rozlišování. Umět to, co se děje ve světě kolem nás a s námi, rozlišovat. Nemít paušálně zavrhnout něco, co se nám nelíbí, anebo opět nekriticky všechno okolo přijmout. Je třeba té kultury rozlišování. To je ta inteligentní víra, „interlegere“, číst mezi řádky, podívat se na věci ještě jednou a hlouběji.

To je možná ten druh víry, který od nás Bůh očekává v této době. V době velkých zkoušek, ale zároveň velkých výzev a velkých příležitostí.

Amen.