Před mnoha lety jsem meditoval nad tímto pozoruhodným textem a najednou, jako bleskem, se mi otevřela úplně nová interpretace těchto slov. Je to opět hádanka, kóan, která vyžaduje meditaci a určitý paprsek Boží pomoci.

Nabodou je toto: Ježíš tím říká i nám, chcete velkou víru? Hodně víry? Ale ve víře nejde o kvantitu. Bude-li vaše víra maličká, jako hořčičné zrnko, pak bude tak mocná, že budete moci činit věci, které z hlediska logiky tohoto světa se jeví jako absurdní a nemožné. Svatý Pavel tu hádanku, kóan, paradox, pochopil takto: Co je u lidí velké, je malé u Boha. Co je u lidí nepatrné, je u Boha velké. Když jsem slabý, tehdy jsem silný, napsal svatý Pavel.

Při meditaci nad tím citovaným úryvkem z Lukášova evangelia mě jednoho dne napadlo něco, co mě předtím, když jsem ten text četl, nikdy nenapadlo. Ježíš nám říká, chcete hodně víry? Velkou, silnou, neochvějnou víru? Ale možná je vaše víra příliš velká, příliš silná, příliš sebejistá. A paradoxně, až vaše víra bude malá, malá jako nepatrné hořčičné zrnko, pak do ní bude moci vstoupit Boží síla, Boží moc a konat velké věci.

Jak tomu rozumět? Možná v určitých chvílích, zejména v osobních krizích nebo v tragických chvílích dějin, v době válek, v době vychřic kolem nás, se naše víra chvěje. Bůh se zdá vzdálený, mlčící, mrtvý. Jsme vystaveni velkým pochybnostem a krizím víry. Takové krize nastávají v osobním příběhu, ale i v určitých okamžicích dějin, kdy se šíří ateismus a náboženská lhostejnost. Ba, znechucení náboženstvím, lidé ztrácejí chuť a sílu se modlit. Mystici nazývali tato období temné noci.

Zdá se, že víru ztrácíme, ale ve skutečnosti ztrácíme jen mnohé náboženské iluze, a představy, které je třeba odložit, abychom objevili a zakusili opravdové jádro a ohnisko víry. Velcí učitelé víry věděli a učili, že právě ty okamžiky krizí jsou podstatné pro odložení povrchní náboženskosti a zrození skutečné víry, víry Boží. To není jenom víra v Boha, je to víra, v níž je sám Bůh přítomný.

Kritici náboženství a kritický ateismus, pokud se ateismus nestane sám intolerantním dogmatickým náboženstvím, může naší víře prokázat velkou službu, může odhalit mnohé podoby naší religiozity, náboženskosti, jako opravdové iluze a projekce našich přání a strachu. Mnohdy jsme naši víru obtěžkali mnohými kosmologickými, antropologickými představami, které byly poplatné určité době, ale věřili jsme na těchto představách tak, že jsme tím vlastně uváděli pochybnou sílu víry, která se schovala za těmito představami.

Možná byla naše náboženskost velká, silná, neochvějná, dokonce jako tomu bývá u náboženských fanatiků a fundamentalistů, protože zatvrdla a stěžkla tím, co na sebe nabalila a co jí poznamenalo. Poznamenalo ji to až tak, že skutečné živé jádro víry, ta nepatrná jiskra, v níž ale je zdroj Božího ohně, ta kapička pocházející z Božího pramene, byla tím vším trvale tlumená, téměř udušená. Mystici hovoří o nahé víře. Mnohé náboženské pancíře musíme odložit a odmítnout, jako když David odmítl to těžké brnění před soubojem s Goliášem.

Zrada víry spočívá v tom, že se musíme mnoha jistot a mnoha náboženských obrazů a představ vzdát, odložit je, abychom za tím harampádím mohli objevit to, co je v našem duchovním životě opravdu podstatné, živé, Boží. A pamatujme, že to, co je u lidí veliké, je malé u Boha. A slabá Boží věc je silnější než lidé. Copak jsme to tolikrát nečetli v Písmu a nikdy jsme to nevzali vážně?

Myslím na mystičku Terezii z Lisieux. Její víra se v závěru života, uprostřed pochybností, bolesti, vnitřních temnot, soustředila na pouhý akt lásky. Lásky jako důvěry, jako skoku do Boží náruče. Ano, krizové okamžiky mohou být přijaty a pochopeny jako kairos, jako příhodný čas Božího navštívení. Přicházejí chvíle, kdy mnohé naše obrazy Boha, mnohá náboženská přesvědčení, mnohé poučky katechismu a zbožné fráze musíme odložit. Mnohé byly dětinské a sv. Pavel jasně říká, když jsem byl dítě, usuzoval jsem jako dítě, ale když jsem dospělý muž, musím to dětinské odložit.

Jestliže Ježíš nám dává za vzor dítě, pak nikoli proto, abychom zůstali infantilní a dětinští, uzamření v dětinskosti, ale proto, že dítě je schopné otevřenosti, růstu, vývoje. Je přirozené a nezbytné, že dospívající člověk prochází krizí dětské víry. Taková duchovní puberta může přijít někdy později v životě. Tragické je to, že církev a naše zbožné okolí často nedokáže člověku nabídnout alternativu nebo podpořit ho na cestě nalézání dospělé víry. Naopak ho často tlačí zpátky do dětských střevíčků, ze kterých už vyrostl. Dětinské podoby náboženství se pak mohou stát opravdu jedovaté, jako prošlá konzerva. Neochvějná víra je mrtvá víra, jak napsal básník Vladimír Holan: „Co je bez chvění, není pevné.“

Ano, je třeba rezonovat s tím, jak Bůh třese naším světem, jak klepe na dveře našich srdcí a svědomí. V době krize se hroutí modly, protože stály na hliněných nohou. V těch chvílích však nesmíme propadnout panice, rezignovat. Jsou to chvíle pro obrácení. Podívej se, obrať se, nedívej se jenom jedním směrem. Otoč se, podívej se na svět a na všechny věci z jiného úhlu, v nové perspektivě. Evangelium nám otevírá oči pro nečekaný, nenápadný Boží příchod, jako v běžném chlebu a příchod v těch, kteří jsou na okraji, jak o tom tolikrát mluvil papež František.

Je nutné si čas od času probrat své náboženské představy a také například způsoby modlitby a naše obrazy Boha, jako šatník, a podívat se, co už je napadené moli a co je třeba vyřadit. Smysl onoho pojmu „aggiornamento“, kterým papež Jan XXIII. vysvětlil smysl reforem Druhého vatikánského koncilu, spočívá v tom, zjistit, co je v našem životě víry živé a co je nefunkční, mrtvé nebo dokonce bylo vždy perverzní a jedovaté, a z toho vyvodit důsledky.

Toho jedovatého můžeme v náboženské tradici a v církvi najít vždycky dost, a neudělejme častou chybu. Je tu i druhá stránka oné nezbytné revize víry. Nejde o to vyměnit moly prožrané obleky za levné šaty podle poslední módy. Nejde o to přizpůsobit se tomu, co se právě nosí, přizpůsobit se vnějšku. Je třeba sestoupit do hloubky, k jádru, k pramenům. Při odkládání a vyhazování haraburdí musíme být velmi opatrní. To, co vyhodit nesmíme, co je opravdu živé, co je zdrojem života a obnovy, je často malé, nepatrné, jako hořčičné zrnko.

Hledejme to, co je ve všem tom lidském a příliš lidském našem náboženství, to, co je Boží. To je často to nepatrné. Zvenku přicházejí mnohé signály, informace, a i v našem vědomí a podvědomí se ozývají nejrůznější hlasy. Proto, co nyní a vždy, a zejména v čase krize, nutně potřebujeme, je čas ticha. Učit se umění duchovního rozlišování, k tomu slouží především kontemplativní modlitba. Na tento úkol rozlišování člověk ale nesmí být sám. Potřebuje často kvalitní duchovní doprovázení. A to je ten velký úkol pro církev dnes.

Ne vedení, ne manipulace samozvanými guru nebo hlasitými demagogy a populisty. Ne sektám, které nás oddělují od světa a indoktrinují. Často jsou takové skupiny i v církvi a v církevních hnutích. Lidé se právě rozcházejí s podobami církve jen úřední, byrokratické, nařizující, klerikální. Hledají alternativu. Nepotřebujeme zaplnit semináře a farnosti církevními úředníky a řemeslníky. Nepotřebujeme dovoz kněží ze zahraničí. Potřebujeme duchovně zralé a odborně kompetentní muže i ženy. A nemusí mít kněžské svěcení, kteří se budou věnovat službě duchovního doprovázení.

Tito lidé nám mohou pomoci se osvobodit od mnoha těch nezralých představ a hledat to, co je skutečně Boží. Pomoci nám na cestě duchovního rozlišování. To naslouchání, rozlišování, společné hledání zodpovědné odpovědi na výzvy naší doby, to je program oné synodální reformy církve, kterou zahájil papež František a ve které musíme pokračovat.

Ano, mějme odvahu mnohé to, co je v našem náboženství, v naší církvi, přežilé odmítnout. Nehledejme jen změny institucí a struktur, soustřeďme se na změnu mentality, na prohloubení naší víry a naší spirituality, na schopnost vnímat to, jak nám Bůh mluví, často svým tichým hlasem, jak nám někdy přichází v těch drobných malých věcech, malých jako hořčičné zrnko. V těch malých věcech je skryta Boží moc, Boží život, Boží záchrana. Buďme proto bdělí a otevření. Amen.