Ten pojem duše, který jsme slyšeli v dnešním evangeliu, má své dějiny. Můžeme si do něj promítnout různé představy o duši. Dlouho křesťanské chápání ovlivňoval řecký, platonský koncept duše jako toho, co je v člověku nesmrtelné. Člověk je smrtelník, ale má v sobě nesmrtelnou duši. Biblické chápání je přece jenom trošku jiné. Vidí člověka jako jednotu těla a duše, ale ví také o principu, který nazývá duch. V moderní době jsme pojem duše redukovali na psychické funkce jako psychika. Možná, kdybychom dnes měli hledat nějaký srozumitelný ekvivalent slova duše, byl by to pojem identita – to, co nás činí těmi, kterými jsme. Člověk má svou individuální, nezaměnitelnou identitu, duši, a to je to, co Hospodin zachová a nějakým způsobem promění, až všechno ostatní podlehne konečnosti, smrtelnosti toho pomíjejícího světa, jehož jsme také součástí.

Často se ptáme po identitě určité kultury nebo křesťanství, identity církve, identity národa. To chápání identity národa je strašně nebezpečné v dnešní době, když se z křesťanství dělá nějaká identitární nacionální ideologie. Toho jsme svědky na mnoha místech. Identita křesťanství není něco, co je hotové, dané, co můžeme vyjádřit několika dogmaty, několika rituály. Identitou křesťanství je živý Kristus, Kristus, který žije ve víře své církve a ve svědectví křesťanů. Ve víře své církve a ve svědectví křesťanů Kristus žije a roste. A tento růst, tato vnitřní identita křesťanství, není totéž jako vnější podoba církve. Někdy, když ta vnější podoba církve je určitým způsobem zraněná, ochromená, tak možná i někdy v těchto na venek neatraktivních podobách křesťanství, nebo křesťanství, které je potlačované, se může ta jeho vlastní identita paradoxně projevit.

Možná o tom budeme mluvit příští neděli v souvislosti s evangeliem příští neděle. Co to je identita národa? Zodpovědnost za společenství, do kterého jsme se narodili, je součástí naší lidské zodpovědnosti. Naše existence není pouze individuální. Naše lidství se děje ve vztazích, v vztazích k druhým lidem, k těm nejbližším, a i ve vztazích ke společenství, se kterým máme určité historické a kulturní zapotvení. I identita národa je něco, co se stále utváří. Za týden touto dobou budeme něco víc vědět o současném stavu našeho národa, naší společnosti podle volebních výsledků. Budeme něco vědět o schopnosti rozlišovat a o schopnosti se angažovat za to společenství, za které máme jako občané, jako křesťané a lidé svou spoluzodpovědnost. Ukáže se, kteří lidé tuto zodpovědnost zanedbali. To jsou ti, kteří nechodí k volbám, protože se nemohou s nimi ztotožnit. Já se nemohu plně ztotožnit s nějakým konkrétním politickým subjektem. Já vidím ve všech těch stranách lidi, za které bych si asi totálně nepostavil, a body programu, s kterými bych nesouhlasil, ale přece jenom existuje a byla nám dána od Boha inteligence jako schopnost interlégere, schopnost rozlišovat.

Byl nám dán rozum. Máme určitou zkušenost osobní, ale máme určitou historickou zkušenost, kterou nemůžeme zahodit. Když se díváme na identitu národa nebo společnosti do dějin, protože v Čechách zvláště dlouho odvozovala ta naše identita z našich minulostí, z našich dějin, existovala tady celá řada výkladů těchto dějin. V těch dějinách jsou určité postavy, které mají archetypální hodnotu, které ukazují směr, směr společnosti, směr kultury. Samotný Václav je pravděpodobně první v této řadě těch, kteří se výrazně zapsali do vědomí a podvědomí této společnosti. Patří k nim potom další velké postavy, Karel IV. Ale i z moderních dějin jistě Masaryk a jistě i Václav Havel vejdou do nějaké trvalé paměti českého národa. Spojuje je důraz na spojení politického života s životem mravním, s mravní odpovědností a také s kulturou a vzdělaností.

Je důležité, že na počátku našich dějin stojí tento kníže, který byl velice vzdělaný člověk. Nevíme o něm zase toho tolik, ale to, co zřetelně víme, že je to člověk, který byl vzdělaný. Je to člověk, který ukázal směr vývoje našeho národa. S tím jdeme na západ, na latinský západ. Krátce poté Václav žítil v desátém století a na prahu jedenáctého století došlo k tomu velikému kulturnímu schizmatu Evropy na byzantský východ a latinský západ. Naše místo je na tom latinském západě. A ten byzantský východ, který měnil svá centra, nejprve Konstantinopol se chápal jako druhý Řím a později se Moskva chápala jako ten třetí Řím. „To je třetí Řím i čtvrtého nebude.“ A tahle linka byla spojená s cezaropapismem, to znamená s pojetím jednoty trůnu a oltáře, jednoty politické a duchovní moci. A naopak na Západě prochází dějinami určité napětí mezi duchovně-morální a politickou stránkou.

Už na počátku tohoto rozdělení bylo určité napětí mezi císařskou, světskou a papežskou mocí. A v té době, té takzvané papežské revoluce, si papežové zachovali svobodu vůči světské vládě. A to je něco, co je v samotné kolébce chápání svobody na Západě. Samozřejmě i chápání Západu a svobody se různým způsobem měnilo. A tak jako ta tisíciletá státnost česká, kterou dnes máme v občanském kalendáři, tak ta tisíciletá státnost se také utvářela v různých historických kontextech. V tom smyslu, že je možné se k ní stále vracet a znovu ji promýšlet a oživovat.

Často mají podobu určité historické postavy. Svatý Václav prochází určitým způsobem českými dějinami jako významný symbol. Obrazy svatého Václava byly na štítech husitům, ale také na frontispisech jezuitských textů, těch jezuitských vlastenců, kteří působili zde v Klementinu. Podle svatého Václava se jmenovaly pluky legií a odbojové skupiny za druhé světové války. To je něco, co prochází dějinami. A také se ptáme, co znamená odpovědnost za ty naše dějiny. Svatořečení svatého Václava bylo jakousi vstupenkou českého národa do latinského evropského Západu. Jestliže měl národ svého patrona, svého světce, tak si otevíral dveře do rodiny západních evropských národů. To je něco, co nepřestalo být aktuální.

Dnes stojíme před obrovskou nutností znovu si uvědomit, co znamená jednota a hodnota Západu a Evropy. Víte, že v dnešní době stojíme před velkými hrozbami. Ruská agrese vstoupila do nové fáze. Posledními provokacemi Rusko ukazuje, že prostě půjde dál, nebude-li na Ukrajině zastaveno. A že je třeba ohromné jednoty Evropy. To není jenom věc vojenská, politická, samozřejmě, ano, ale také duchovní. Musíme být hrdí, že jsme součástí Evropy a Západu, a musíme bránit tuto orientaci naší země proti těm, kteří jsou pátou kolonou agresora z východu. A o tohle půjde i ve volbách, které před námi stojí.

Samozřejmě, velice jsem váhal, do jaké míry člověk na tomto místě a v této chvíli má mluvit o těchto věcech. Ale my nemůžeme žít jako křesťané v nějakém světě, nemůžeme z křesťanství dělat opium lidu, nějakou uklidňující drogu, když hrozí těžké věci. I naše křesťanská zodpovědnost a občanská zodpovědnost spadají v jedno. Jako křesťané máme před Bohem zodpovědnost za společnost v míře, v jaké můžeme ji ovlivnit a pro ni pracovat. Jsou lidé, kteří mají velkou zodpovědnost, protože mají moc nebo vliv, kulturní, intelektuální. Mají možnost promlouvat k lidem, ale každý z nás, se svým příkladem, s rozhovorem s lidmi v nejbližším okolí, může udělat mnohé.

Ano, za týden touto dobou budeme vědět o české společnosti víc než teď. Ano, jsou některé hrozivé věci, protože podle různých statistik množství lidí říká, že k volbám nepůjdou. To může být skutečně hřích. Nebo že uvěří prostě populistům, kteří jim slíbí všechno možné, o čemž člověk, kdyby trochu používal rozum, který mu Pán Bůh dal, ví, že naplnit nemohou. Pak jsou věci opravdu jedovaté. To jsou všechny ty nacionalismy. Papež František jasně řekl, že křesťan nikdy nesmí být nacionalistou. A víte, k folkloru období před volbami patří nejen billboardy – a já už se strašně těším, až zmizí – ale i pastýřské listy biskupů.

Často jsme je četli a dozvěděli jsme se, že máme číst programy, máme jít k volbám, máme volit lidi s pozitivními mravními hodnotami. Takovým prohlášením nikoho neurazíme, nikde nenarazíme a taky moc neřekneme. Tentokrát naše biskupská konference vyšla trošku mimo oblasti obecných frází a postavila se k některým věcem konkrétně. Řekla, že nemáme volit hnutí „Stačilo“, protože to ukázalo zuby a má nostalgii po komunistické době, zvláště ve věci státní kontroly nad církvemi. Toto jsme dobře poznali, co znamenal paragraf o státní kontrole nad církvemi a náboženskými společnostmi. To ne, tomu hnutí „Stačilo“, bylo od biskupů správné. Ale my nemůžeme říct jenom A a nedoříct B.

Nemůžeme starat se jen o naše církevní svobody a práva. Nám musí jít o dobro společnosti jako celku. Nemůžeme hájet jenom svobodu církve, její práva. Ano, jsou důležité, protože často ti, kdo sáhli na svobodu náboženskou, dřív nebo později, sahali na svobodu společnosti jako takové. Ale my nemůžeme bránit jen církev, ale dobro společnosti jako takové. Když jsme vytvářeli v osmdesátých letech program desetiletí duchovní obnovy národa, hlavní myšlenkou bylo, že nejsme tady jen proto, abychom hájili práva církve, naše svobody, ale jako křesťané cítíme zodpovědnost za mravní profil společnosti. A proto vyzýváme všechny přes všechny hranice, církví, náboženství, všechny, kteří cítí zodpovědnost za to, aby tato společnost byla společností svobodných kulturních lidí, tak řekněte ne tomuto totalitnímu režimu.

I dnes je třeba říci ne všem, kteří jsou opravdu nebezpeční pro budoucnost naší země, pro svobodu naší země. Ano, jestliže se řeklo, že toto je hnutí „Stačilo“, pak rovněž je třeba jasně říci, že stejně a ještě více svobodu ohrožuje SPD se svými pro-fašistickými postoji, uprchlíkům a tak dále. Ideologie, kterou hlásají, je naprosto neslučitelná s křesťanským sociálním učením. Posledně měl ze všech biskupů odvahu jasně říci jen biskup Holub. Když budete volit SPD, uvědomte si, že budete proti základním hodnotám křesťanské etiky. Samozřejmě, jestliže je tu hnutí ANO, jehož šéf se stylizuje podle posledních výzkumů veřejného mínění, jednou doleva, jednou doprava, jednou národnostně, jednou proevropsky a je ochoten se s těmito hnutími spojit, tak je hlas pro ANO také velice morálně problematický.

Jestliže jednou církev adresně vstoupila, nemá to dělat velmi často. Vyjádřit se k nějaké konkrétní politické skutečnosti musíme velice šetřit. Ano, v normální situaci církev má zdůraznit tu občanskou odpovědnost tím naprosto jednoduchým způsobem. Ale jsou chvíle, kdy jsme voláni, tak jako tomu byli voláni ti proroci ve starém zákoně, nazvat zlo zlem a dobro dobrem a postavit se zcela jasně. Uprostřed toho, jestliže člověk má svoji vrchní mravní jistotu a jestliže ji opírá o nějaké poznání, má nejen právo, ale i povinnost se o to dělit s ostatními a hovořit o to i s těmi svými přáteli a ve svém prostředí, kde mluvit může. Ano, každý musí volit podle svého svědomí. To je hlavní kritérium. Ani církev nemůže člověku přikázat něco v politické oblasti. Nemá k tomu naštěstí ani žádnou moc. Církev nemá v demokratické svobodné společnosti jinou moc než moc argumentu. Ale ten argument je třeba říci, říci někdy jasně a zřetelně. Postavit se jasně v některých situacích.

Dnešní společnost je v situaci, která je ohrožená tím, co se děje. Mezinárodní kontext není možné zavírat oči. A ty věci nejsou ještě prohrané. Mnozí z vás možná byli na Staroměstském náměstí a tam jasně byli vyzváni k tomu, aby každý přesvědčil deset lidí, aby volili a volili zodpovědně, a situace může vypadat jinak. Není všechno předem ztraceno. Vím, že tady mluvím do situace, kdy si z velké části hodnotově rozumíme. A nemá smysl přesvědčovat přesvědčené. Vím, jak je někdy těžké mluvit k lidem, kteří racionální argumenty vůbec neslyší. Ale je to součást našeho života, našeho světa. Pán Bůh nás postavil do tohoto života, do této doby, do této společnosti před tyto volby. A ty volby nejsou čistě politická věc. Mají svůj mravní rozměr.

My jsme dostali rozum, svědomí, schopnost o těch věcech uvažovat, informovat se. Je to něco, co je součástí naší kulturní, duchovní, morální zodpovědnosti. V tom hluku reklam rozlišovat hodnoty. Papež František o tom velice často mluvil – ta schopnost rozlišování duchů. Možná, že to je speciální úloha církve, že má učit rozlišovat hodnoty. Posledně jsme o tom mluvili v kontextu kontemplativního přístupu ke skutečnosti, kde se osvobodíme od reklam, od čistě emocionálních věcí. Otevřeme své svědomí, svůj rozum, svou zkušenost a budeme čerpat z národní kulturní zkušenosti. Mnoho lidí velmi rychle zapomíná. Úlohou nás, kteří jsme mnoho zažili v této společnosti, je také některé věci připomínat.

Dneska si připomínáme svatého Václava. Je to, myslím, jediný svatý, jehož památka je v celosvětovém církevním kalendáři. Dneska ti, kdo se modlili breviář v Grónsku a v Japonsku, zjistili, že je dnes slavnost svatého Václava a mohli si o něm něco přečíst, že je patronem české země. Snad se také za českou zemi pomodlili, snad vyslovili modlitbu, aby tato země obstála v zkouškách. Je patronem českého národa, patronem české země, svatým Johannesem Nepomuckým národa. Národ je společenství, které se stále utváří, ale utváří se i těmito konkrétními kroky, těmito konkrétními rozhodnutími. I politická rozhodnutí mají svůj kulturní a mravní rozměr. Máme zodpovědnost, buďme si vědomi a jednejme zodpovědně a dobře. Amen.